3 fotky 
V osmnácti letech natočil celovečerní film, kolem kterého se ještě před jeho uvedením do kin vytvořila aura výjimečnosti. Jak se mu spolupracovalo se známými herci? Co vytýká českým režisérům a jak vidí svou budoucnost? To vše prozradil režisér Matěj Chlupáček v exkluzivním rozhovoru pro TOPZINE.cz.
Matěj Chlupáček na natáčení snímku Bez doteku. Zdroj: Cinemart
Nevadí ti už neustálé otázky na tvůj věk?
Jasně, že mě to trochu štve. Zastiňuje to film samotný, což je malinko škoda. Člověk si ale zvykne, je to prostě ta atrakce. Jednou mě dokonce napadlo udělat si srandu a prohlásit, že to celé byla jenom reklama a že mi je čtyřiadvacet a jsem starší než Tomáš Řehořek (dosud nejmladší český režisér, pozn. red.).
S taktikou propagovat film hlavně přes tvůj věk přišli distributoři?
Ano. Byla tam dohoda už od začátku, že je potřeba mého věku využít. Náš film je totiž tak malý, artový a neuchopitelný, že kdybychom ho prodávali jen na základě toho, jaký je sám o sobě, tak do kina přijde tak tisíc lidí. Takže tuhle taktiku chápu.
Bez doteku je celovečerní debut nejmladšího českého režiséra Matěje Chlupáčka. Psychologické drama o hlavní hrdince Jolaně, která se musí potýkat s ne zcela optimálními vztahy v rodině, bude sázet jak na brilantní technické provedení, tak spletité vyprávění na pomezí snu a reality. “Film vypráví o nesnadné cestě dospět, na níž se každým životním obdobím prostupující iluzornost světa projevuje nejjasněji,” říkají o svém díle tvůrci. Bez doteku vstoupí do českých kin 28. března.
Jak snášíš kritiku některých lidí, kteří tvrdí, že ve svém věku vlastně ani nemáš právo se ve filmu zabývat takhle extrémním tématem?
Oni mi spíš vytýkají už jenom to, že jsem se rozhodl pro tohle téma. Že je to ohrané. Přitom si říkám, že zrovna v Česku vzniklo snímků s podobným námětem opravdu minimum, je to spíše jeden ze stěžejních motivů evropských filmařů. Lidi jsou znechucení, že to je prý další sociální drama. Před nedávnem jsme dělali testy trailerů na určitém vzorku lidí. Trailer máme v podstatě rozdělený na dvě poloviny – sociální drama a druhá část posunutá ještě trochu jiným směrem. Lidi si ale film zaškatulkují už podle prvních deseti sekund jako sociální drama a dál je to nezajímá. I když pak přijde druhá polovina, která je jiná, tak už jim je to jedno.
[youtube_660]SJ3S4ajykvI[/youtube_660]
Nebál ses, že zrovna toto téma prostě nezvládneš?
Ne. Člověk se podle mě nebojí vyloženě tématu filmu, pokud se nejedná třeba o historický snímek. Nastudovat se dá všechno. S kameramanem jsem třeba prošli několik bordelů a sledovali jsme, jak to tam funguje. Samozřejmě nás nezajímalo, jak to funguje někde v soukromí. Koukali jsme hlavně po typech lidí, jak mluví apod. Průzkum jsem si samozřejmě dělal i v nějaké psychologické rovině, mluvil jsem s několika lidmi, kteří si prošli něčím podobným jako hlavní hrdinka filmu. I když si myslím, že pro film to není až tak moc důležité, pracoval jsem totiž hlavně se symboly.
V jednom rozhovoru jsi říkal, že film působí dojmem, jako kdyby ti hned na začátku protekl mezi prsty a divák pak sledoval to, co z něj zbylo. Nebojíš se, že film bude pro většinu publika nesrozumitelný?
Samozřejmě se bojím toho, že diváci film nepřijmou. Dokonce si i trochu myslím, že na naši hru nepřistoupí. Na druhou stranu musím podle reakcí lidí z oboru říct, že ti naopak volali po ještě větší nesrozumitelnosti. Když už tomu divák nemá rozumět, tak ať tomu nerozumí vůbec.
Něco na odlehčení. Když jste film natáčeli, tak ti bylo sedmnáct. V tomhle věku bys snad neměl koukat na cokoliv pornografického. Jak jste řešili natáčení poměrně odvážných milostných scén?
Jo, tohle jsem před natáčením řešil. Vyšlo z toho ale, že podle zákona nesmím koukat na záznam sexuálních scén. Reálně na natáčení jsem ale koukat mohl. Takže jsem v podstatě mohl točit erotické scény a následně na ně nemohl koukat. Štěstí bylo, že mi po skončení natáčení už bylo osmnáct, jinak nevím, jak bychom se s tím poprali ve střižně. (smích)
Kamerujeme profesionálně.
V synopsi filmu stojí, že je až mrazivě realistický, v rozhovorech ho ale popisuješ jako velmi stylizovaný. Jak to jde dohromady?
Abych to uvedl na pravou míru. Pro mě je Bez doteku v podstatě taková nadnesená realita, není to mrazivá sonda do duše hlavní hrdinky. Snad všichni kromě hlavní hrdinky hrají velmi stylizovaně, což se trochu mění v druhé polovině, kde se více přikláníme k realističnosti, ale pořád je většina postav klasickými figurkami.
Co musí mladý člověk z České republiky udělat, aby natočil celovečerní film, který se dostane do širší distribuce?
My jsme například neměli žádnou dotaci, všechny peníze jsme si sehnali na vlastní triko od soukromých firem. V podstatě jsem začal tak, že jsem měl před sebou scénář, který jsem chtěl natočit. Následně jsem si sehnal herce, štáb a všechno kolem. V průběhu toho se zároveň sháněly peníze. Měl jsem v ruce balíček na klíč a stačilo sehnat finance. Až po natáčení jsme se dohodli s Českou televizí jako koproducentem. Zajímavé to bylo kvůli tomu, že s námi před natáčením odmítli spolupracovat. Tvrdili, že za stanovený rozpočet film nikdy nemůžeme natočit. Nakonec jsme film ukázali několika distributorům. V CinemArtu se Bez doteku líbilo a dohoda byla na světě.
Na kočírování herců jsi nebyl sám, spolupracoval jsi s Mikem Samirem (absolvent prestižní Drama Center v Londýně, pozn. red.). Jaká byla jeho úloha na place?
Mike zastával funkci hereckého supervizora. Před natáčením jsme dva měsíce po Skypu ladili všechny detaily, co se týče herců, jak kdo bude hrát apod. Na place jsme pak nemuseli řešit, že jsem já konzultoval technickou stránku a on usměrňoval herce a dovysvětloval jim, co už jsem s nimi probíral já. Není to tedy tak, že já bych se s herci vůbec nebavil. Dělal jsem všechno a Mike dělal poradce přes hereckou podobu filmu.
[youtube_660]WUP5QVSJQR4[/youtube_660]
Proč ses s ním rozhodl spolupracovat? Měl jsi třeba strach, že nezvládneš práci s herci?
Nikdy jsem to neřešil tak, že neumím s herci, tak si najdu někoho, kdo mi s tím pomůže. Prostě se to nabízelo, Mike je v práci s herci strašně silný, takže jeho úloha na place byla celkem jasná. Hereckého supervizora bych přál každému. Podle mě je jen málo režisérů, kteří si všechno dokáží uhlídat na sto procent. Herci vyžadují pozornost a potřebují se s někým neustále bavit a utvrzovat se v tom, že něco mohou nebo nemohou udělat. U nás by to potřebovali snad všichni kromě Jana Hřebejka, který si to všechno dokáže ohlídat sám. Hodně českých tvůrců je asi zbytečně arogantních, nadneseně řečeno. Nedokáží si připustit své limity.
Co vlastně od Bez doteku očekáváš?
Doufám, že můj film vzbudí diskuzi. Bez doteku by mělo být alternativou pro lidi, kteří chtějí zkusit něco jiného. Samozřejmě je to také splnění snu. Když srovnám můj život před rokem a můj život dnes, tak nemají snad žádný styčný bod.
Jak moc může mladým tvůrcům pomoct dnes již převažující natáčení na digitál?
Strašně moc. Kdybychom měli Bez doteku točit na klasický filmový materiál, tak film nikdy nevznikl. Dnes už v podstatě není důvod tlačit se do natáčení na film. Když jde do kin například Skyfall točený na digitál a nikdo nepozná rozdíl oproti starším bondovkám točeným na filmový materiál, tak odpadají v podstatě všechny možné zápory digitálu.
Režisér udílí pokyny.
Co dělá mladý režisér, když netočí?
(Následuje pohled na prázdnou sklenici piva a smích.) Je s rodinou, kamarády, je v kině. Já mám v podstatě jenom tyhle tři věci. Vlastně ale nikdy nemám úplně volno. Už teď připravuji další projekty, jak celovečerní debut Mikea Samira, tak můj další film.
Točil bys někdy film na zakázku kvůli tomu, aby ti pak dali svobodu pro projekt, který chceš opravdu dělat?
Záleží na tom, jak moc velké zlo by to bylo. Kdyby mi dali žánrovou detektivku, tak bych ji natáčel rád. Když za mnou teď někdo přijde a bude po mně chtít, abych dělal Ordinaci v růžové zahradě, tak samozřejmě řeknu ne. Na jídlo mám, takže nemusím kývnout na všechno.
Jak si český režisér vydělává na jídlo?
Uživit se rozhodně dá, když si člověk vezme i menší věci jako videoklipy apod. V tomhle je asi dobré směřovat k reklamě, kde jsou honoráře úplně někde jinde. V Česku ale platí určité nepsané pravidlo, že režisér reklam by za sebou měl mít celovečerní film. Takže se do reklam zatím netlačím a myslím, že nabídky po uvedení Bez doteku určitě přijdou.
Myslíš, že se můžeš jako režisér prosadit i v zahraničí?
S reklamou rozhodně ano, to není zase tak nereálné, pokud je člověk mladý a má dobré nápady. U filmu těžko říct. Třeba švédská kinematografie a jejich Muži, kteří nenávidí ženy, to je pěkný příklad, jak se dá dostat až do Hollywoodu (režisér Niels Arden Oplev za mořem chystá snímek Dead Man Down, pozn. red.). Nemyslím si, že s filmem formátu Bez doteku se člověk dostane do zahraničí. Na festivaly samozřejmě ano, o nějakém prosazení po vzoru režiséra Mrtvého sněhu (stojí za úleťárnou Jeníček a Mařenka: Lovci čarodějnic, pozn. red.) nemůže být řeč. (smích)
Máš nějaký záložní plán, kdyby ti teď někdo řekl, že prostě režisérem nebudeš a hotovo?
Nemám, byl bych upřímně řečeno v hajzlu. (smích) Věřím si, že to půjde. Člověk se musí snažit. Třeba to nebude vždycky dobré a podle plánu. Vyhoření se nebojím, pořád bude co objevovat. Hodně lidí argumentuje tím, že všechno už bylo jednou natočeno. To ale podle mě není pravda. A že by mě otrávilo řemeslo a samotné natáčení, to nehrozí, protože zrovna tahle fáze tvůrčího procesu mě baví nejvíce. Kontakt s lidma, sranda na place, to mě nikdy neomrzí.
Čtěte více:
