4 fotky 
Během své tříměsíční pouti skrz australskou pustinu se Geoff Hill naučil, že zelená tráva je v Austrálii pravým pokladem, dobrá technika nad zlato, a že poušť v sobě ukrývá tisíce příběhů. Tuto dobrodružnou cestu podnikl kvůli své nové knize, na které spolupracoval s Colinem O´Carrollem.
Motorkáři Geoff Hill a Colin O´Carroll
Geoffovo dobrodružství začalo, tak jako mnoho jiných, za brzkého svítání. Kolem čtvrté hodiny ranní čekal na autobusové zastávce v Belfastu, v hustém lijáku, doprovázen dalším motorkářem a spisovatelem – Colinem O´Carrollem, a početným filmovým štábem, připraven na dlouhou cestu po Austrálii.
„Je to všechno tvoje chyba“, vyčítal mu Collin. „Kdybys mě tenkrát v noci neopil a nepřemlouval mě, abych s tebou jel přes celou Austrálii, mohl jsem teď klidně ležet ve vyhřáté posteli.“
Triumphy, Toyota a festival
Vyzvedli si své Triumphy a záložní dodávku pro filmový štáb, otlučenou Toyotu s více jak 400 000 najetými kilometry. V podvečer vyrazil jejich malý konvoj východním směrem, kde už byla jen stále se svažující krajina místy lemována farmami. Míjeli stáda krav, pasoucích se na loukách, divoké koně, letité benzinové pumpy, které vypadaly, že do nich spoustu let nevkročila ani noha, a další bohem zapomenutá místa.
Další den byla jejich zastávka na čtyřdenním folkovém festivalu v Port Fairy, kde našli na 500 fanoušků, kteří se přišli podívat na Colina Haye, hlavního lídra skupiny Men at Work před tím, než se kapela rozpadla.
Na hudebním festivalu v Port Fairy
Brzy se ale odebrali do postele, aby byli příští den připraveni na brzké vstávání a následné putování po cestě Great Ocean Road, která se táhne přibližne 160 mil podél pobřeží mezi Adelaide a Melbourne. K vidění byla příroda podobná alpským nížinám se spostou dřevených rančů. Skoro se dalo očekávat, že každou chvíli uvidí Julii Andrews, prodírající se zelenou trávou a zpívající jeden z jejich hitů z The Sound of Music.
A cesta pokračuje dále …
Cesta ubíhala a po pravé straně se začal rýsovat 200 metrů vysoký masiv známý jako Twelve Apostels (Dvanáct apoštolů). První překážka se vyskytla na London Bridge, dvouobloukovém mostě, jehož klenba se zhroutila v roce 1990, a výprava musela být přes něj přepravena helikoptérou. Tento převoz se stal velkou událostí a výletníci byli poněkud šokováni, když se při vysazení na druhé straně setkali s televizním štábem, který čekal na zprávy z jejich napínavého přesunu.
Další zastávka, Melbourne, bylo město sluncem zalitých bulvárů, cinkajících tramvají a viktoriánských sídel z dob zlaté horečky, zrcadlící se ve skleněných mrakodrapech, a to vše v absolutním kontrastu k současné moderní kultuře a ikonám novodobého Sydney – Harbour Bridge a Opera v Sydney.
Výletníci uháněli směrem k severnímu pobřeží Nového Jižního Walesu a Queenslandu, zatímco míjeli banánové a cukrové plantáže a protékající řeky široké jako Mississippi. Později se přesunuli směrem do Outbacku.
Den za dnem přibývalo ujetých mil na tachometru a společně s nimi rostla i okolní teplota. Město Cloncurry, ve kterém strávili jednu noc, je místem s nejvyšší teplotou v Austrálii, jaká kdy byla naměřena. Bylo zde naměřeno rekordních 53,1 °C a to v lednu roku 1889.
Legendy o ztracených snech ve Velké písečné poušti
Když kodrcali jižním směrem a nervózně pozorovali ručičku ukazující stav palivové nádrže a stejně nervózně i rozpálený písek všude kolem nich, vybavovaly se jim příběhy, které slyšeli o cestovatelích napříč Austrálií, které už nikdy nikdo nespatřil.
Třeba o Burkovi a Willsovi, kteří zemřeli při snaze projet Austrálii směrem od jihu k severu nebo o pruském Ludwig Leichhardovi, který cestoval společně se sedmi dalšími muži, 50 býky, 270 kozami, sedmi koňmi a tunovým nákladem potravin, a který zmizel beze stopy.
Ernest a klokaní mládě
Jediným cestovatelem, který prý údajně cestu přežil, byl Ernest Giles. V roce 1874 se vydal společně se svým důvěrným přítelem Gibsonem prozkoumat Velkou písečnou poušť. Zanedlouho byli bez jídla a jen s poslední pintou vody.
Vyslaje Gibsona na průzkum, pokusil se Giles dostat z této svízelné situace a bezcílně bloumal pouští. Zanedlouho se jen plazil, kůži měl spálenou od ostrého australského slunce a pokaždé, když se pokusil vstát, omdlel. Když už se smířil se smrtí, našel mládě klokana, které muselo vypadnout matce z vaku.
Vážilo sotva dvě unce a ještě nemělo téměř žádnou srst. „Jakmile jsem jej uviděl, snesl jsem se na něj jako dravec a snědl ho – syrového, s kostmi a kůží. Nikdy nezapomenu na tu úžasnou chuť, “ napsal Gill později ve svém deníku. O dva dny později se mu poštěstilo najít vodu a dobelhat se do tábora u nejbližšího napajedla. Gibsona se nikdy nepodařilo najít.
Vlahý mořský vánek
Dokážete si představit, jakou úlevu musela celá skupina pocítit, když ve vzduchu ucítila sůl, jejich tváře ovanul mořský vánek a konečně spatřili překrásný oceán v Broomu? Zaplavali si s verlybami i delfíny a přesunuli se do vnitrozemí, aby vyzpovídali prince Leonarda, excentrického vládce Hutt River, což je jediný nezávislý celek, a přesunuli se do Perthu, kde začala nejlepší část jejich cesty.
Venkovské oblasti, vinice a louky, které míjeli cestou do Perthu, byly vítanou změnou oproti pusté a šedivé poušti. Oba motorkáři si cestu velmi užívali a skrz své helmy vykřikovali: „Kukuřice! Pole! Potok! Krávy!“ Potřebovali to, protože je čekala poslední část jejich cesty, a to napříč celým jižním pobřežím směrem do Nullaboru. Jedná se o velmi nudnou cestu, která je po celou dobu téměř přímá.
Návrat do Adelaide byla velká událost
Pro ty, kteří se chystají podniknout cestu tímto „nudným“ územím, si putovníci připravili abecední seznam zajímavých věcí, které cestou můžete spatřit: „Skála – potkáte ji na půli cesty, je bílá a nemůžete ji minout“.
Konečně přišly první známky civilizace. Kukuřičná pole, malé větrné mlýny, které pumpovaly podzemní vodu, a farmy. Není to sice moc, ale někde se začít musí.
Z této velké pouti vznikla kniha Oz: Around Australia on Triumph (Oz: Kolem Austrálie na Triumphu) a v lednu 2011 vyjde i DVD s dokumentem o této zajímavé cestě.
