2 fotky 
Snaha o nápravu a zlepšení. Cílem literární kritiky není jen odsuzovat, nýbrž také pomoct čtenářům orientovat se v rozmanitém knižním trhu. Jak je na tom česká literární kritika a jak se postupem času vyvíjela? Více se dočtete v článku na TOPZINE.cz.
Česká literární kritika. Cílem není jen odsuzovat, ale i napravovat. Zdroj: wikimedia.org
Slovo kritika pochází z řeckého slova krinein, což znamená posuzovat či hodnotit. Kritikou rozumíme uměleckou i odbornou činnost, která by měla být nestranná, věcná a konstruktivní. Hlavním cílem je snaha o nápravu a zlepšení. Smyslem umělecké kritiky je analyzovat, posoudit a zhodnotit dílo. Literární kritika by měla čtenářstvu pomáhat orientovat se na rozmanitém knižním trhu.
Správný kritik by měl vycházet z poznatků literární vědy a estetiky. Přestože by se měl snažit být objektivní, uplatňuje se zde vysoká míra subjektivity. Na rozdíl od literárního vědce nevolí pouze odborné, ale i umělecké a expresivní výrazy.
Kritiku můžeme rozdělit do několika druhů. Takzvaná normativní kritika vchází ze závazné normy a stanovené hodnot, kterými poměřuje hodnotu díla. Impresionistická kritika je opak normativní, neboť se opírá o kritikův prožitek a osobní dojmy. Jejím představitelem byl například Jiří Karásek nebo F. X. Šalda. Marxistická kritika byla nástrojem politické propagandy. U nás byl hlavním představitelem Ladislav Štoll.
Rozvoj kritiky v národním obrození
Kritika se objevuje už od dob antiky, a to v podobě polemik, jarmarečních písní, pamfletů, parodií či satirických básní, ve kterých byl patrný kritický záměr. Začala se plně rozvíjet zejména v 19. století. V období českého národního obrození nebyla zcela ujasněna kritická měřítka vůči dílům. Důraz byl v té době kladený zejména na vlastenecké myšlení a didaktické snahy.
Například Václav Matěj Kramerius kritizoval jarmareční písně, které podle něj postrádaly vzdělávací charakter. Oblíbena byla v té době kritika psaná formou beletrie. František Ladislav Čelakovský se v díle Literatura krkonošská stylizoval do mecenáše české literatury Marciána Hromotluka Kanárovice a kritizoval plagiátorství. Například Josef Kajetán Tyl v díle Rozervanec (1840) polemizoval s Máchou a jeho dílem. Tyl kritizoval Máchovu proměnlivou povahu a „rozervanectví“.
Máchův Máj byl častým terčem obrozenecké kritiky. Zdroj: nakladatelství Academia
František Palacký byl průkopníkem estetického myšlení v české literatuře díky svým dílům O krásovědě (1827) a O krásocitu (1828). Významnou postavou byl také Josef Krasoslav Chmelenský, který se v díle Slovo o kritice (1837) snažil pozvednutí kritiky na vyšší úroveň.
Ve 40. letech byl častým cílem kritiky Máchův Máj. Jedním z mála, kdo Máj ohodnotil kladně byl spisovatel Karel Sabina, který vyzdvihoval autentičnost a originalitu díla.
Karel Havlíček Borovský v díle Kapitoly o kritice uvedl, že každý kritický soud by měl být řádně zdůvodněný. Kritika by podle něj měla být kladná i záporná. Ve druhé polovině 19. století se začala častěji objevovat na stránkách novin a časopisů, jakými byly například Národní listy, Osvěta, Lumír, Naše doba, Květy nebo Moderní revue.
Významný kritik F. X. Šalda
V 90. letech byl významným kritikem František Xaver Šalda. V roce 1891 vydal povídku Analýza, ale v časopise Čas byl obviněn z plagiátorství.
Čtení a zase čtení. Zdroj: Šárka Prágrová, TOPZINE.cz
Šalda se kritikům bránil svým esejem Syntetism v novém umění, což je považováno za jeho první kritické vystoupení. Šalda zde hájil originalitu své povídky a hájil se četbou světových děl, která se mu stala inspirací. Mezi jeho nejznámější soubory esejů patří Boje o zítřek (1895) a Duše a dílo (1913). V letech 1928-1937 byl vydáván Šaldův zápisník.
Mezi Šaldovy žáky patřil například Arne Novák, syn spisovatelky Terézy Novákové, který se pyšnil značným kulturním přehledem a výbornými analytickými schopnostmi. Jeho eseje se ocitají na pomezí beletrie a literární vědy. Roku 1910 poprvé vydal Stručné dějiny literatury české, které byly postupně rozšiřovány pod názvem Přehledné dějiny literatury české.
V oblasti kritiky působil také další Šaldův žák Václav Černý, který založil a řídil časopis Kritický měsíčník, vycházející v letech 1938 až 1942 a 1945 až 1944. Kritika se objevovala také na stránkách samizdatových a exilových časopisů – například Svědectví či Kritický sborník.
