2 fotky 
!Ukázka z knihy!Mariusz Szczygieł, autor bestsellerů Gottland a Udělej si ráj, napsal mnoho trefných fejetonů, ve kterých se očima Poláka dívá na národ Čechů. Kniha Láska nebeská je souborem celkem 17 fejetonů, které s vtipem, nadhledem a ironií hodnotí to, co my se možná ani neodvážíme.
Jak vypadají Češi v očích svých sousedů?, Zdroj: Nakladatelství Dokořán
O tom, jak přežít a nepozvracet se
Jaroslav Hašek, Osudy dobrého vojáka Švejka za světové války (sv. I.-II.)
Stalo se to po anekdotě, která dobře ilustruje každou dobu. (Chlap zvrací na Václavském náměstí u pomníku svatého. Zvrací a zvrací, a jiný chlápek ho nadšeně pozoruje. Když ten první skončí, jde k němu, podá mu ruku a řekne s úsměvem: „Chci vám jen říct, že s vámi naprosto, ale naprosto souhlasím.“)
Mezi tímhle vtipem a dalším mi na besedě čtenářka ze čtvrté řady položila vážnou otázku. Zeptala se mě (řeknu to, jak jsem si to zapamatoval), proč se tolik Čechů – když jsou tak veselí, milí a stále hledají tu svou příslovečnou „pohodu“– chovalo v době komunismu tak hrozně a svou pasivitou akceptovali strašné věci. Což bohatě líčí jejich literatura, a nakonec i já sám v Gottlandu.
Kniha Láska nebeská je souborem fejetonů, které vznikly pro sobotní magazín listu Gazeta Wyborcza k polskému vydání sedmnácti slavných literárních děl známých českých autorů minulosti i současnosti: J. Hašek, K. Čapek, V. Vančura, B. Hrabal, J. Brdečka, L. Grosman, L. Fuks, J. Škvorecký, J. Papoušek, O. Pavel, V. Havel, Z. Svěrák, M. Viewegh, a jejich filmových adaptací na DVD.
Nedokázal jsem hned přesně odpovědět, i když mi bylo jasné, že se musím odvolat na velkého českého filosofa.
Jmenuje se Josef Švejk.
Nejtrefnější odpověď nabízí jeden můj oblíbený autor, prozaik a esejista Josef Jedlička, představitel té skupiny českých myslitelů, která se domnívá, že švejkovství je filosofický postoj. „Švejk si ničeho neváží kromě holého života,“ píše Jedlička, „nejvýš snad ještě toho, co život dělá pohodlnějším, příjemnějším a bezpečnějším. Není mu proto zatěžko platit za přežití jakoukoli cenu.“ Ale současně je to člověk – a představuji si, že Jedlička zvedá prst –, pro nějž není nic svaté a pro nějž nemá žádné riziko význam. Za to, že ho vůbec nechají žít, je ochoten souhlasit s čímkoliv.
Právě takové lidi potřebují totalitní režimy. Za možnost přežít je Švejk ochoten zaplatit i tím, že občas přivře oko nad lumpárnami.
„Není naše vina, jestliže jsme opravdu do jisté míry národem švejků,“ dodává hned Jedlička. „Ale byla by už naše vina, kdybychom národem švejků chtěli být a zůstat.“
Vážená čtenářko, tohle asi není dostatečná odpověď. Dodávám tedy, že komunistické ideje začaly být v Československu uváděny do života teprve v roce 1948, téměř polovina národa je přijala v dobré víře a myslela si, že je musí tvrdě hájit. A hájit něco, co je pro člověka opravdu důležité, se snadno může proměnit ve fanatismus.
Vraťme se k Švejkovu posvátnému cíli – přežít za každou cenu. Nedávno zemřel ve věku bezmála sto jedna let český režisér Otakar Vávra. Téměř do poslední chvíle učil na pražské filmové škole. Byl uznávaným tvůrcem za všech režimů. Už těsně před válkou, kdy mu bylo něco přes dvacet, dostával za své filmy ocenění. Do Komunistické strany Československa vstoupil v roce 1945 – tři roky předtím, než se ujala moci – a vystoupil z ní až v roce 1989. Hned po pádu komunismu se ho proto jedna novinářka zeptala, jak se on, který točil filmy za předválečné demokracie, za Hitlera, za Stalina, v době politického tání, pak za neostalinské normalizace, a nyní má točit za kapitalismu – dívá teď, v roce 1990, na budoucnost země. Odpověděl:
„Myslím, že to, co říká náš prezident Václav Havel, je správné. Pro lidi bude hrozně těžké překonat podvědomé návyky z totality.“
Asi věděl, co říká.
Převzato z knihy Mariusze Szczygieła: Láska nebeská. Vydalo nakladatelství Dokořán, 2012.
