4 fotky 
Přestože patří mezi nejúspěšnější interprety na Slovensku, známky nadřazenosti na ní nenajdete. Což je pozoruhodné už jenom proto, že se Celeste Buckingham nachází ve věku, kdy jakýkoliv – byť třeba jen nepatrný úspěch – může lehko stoupnout do hlavy.
Celeste Buckingham. | Foto: Lukáš Dvořák, zdroj: Slavica Production Company
Vítězové talentových soutěží jsou toho ostatně nezřídka živým důkazem – namátkou vzpomeňme třeba na Sámera Issu, jak před pár lety v pořadu Musicblok nešetřil vehemencí ani pochvalnými přívlastky, když divákům doporučoval k poslechu svoji vlastní desku.
Celeste Buckingham si oproti tomu na podobné self-promo nepotrpí a výhra v Superstar ani superlativy, opěvující její aktuální album Where I Belong, na tom nic nezměnily. „Jsem vděčná za to, že mě lidi, kteří se v hudbě vyznají, řadí tak vysoko,“ prohlásila zpěvačka s lehce překvapeným, ale zároveň potěšeným úsměvem při našem rozhovoru v pražské Kavárně Slavia.
V souvislosti s tvým původem se člověku zákonitě vybaví Franz Kafka – německy píšící žid žijící v Praze. O tobě se pro změnu mluví jako o Američance švýcarského původu pobývající na Slovensku. Je to s tebou skutečně až takhle komplikované?
Cítím se hlavně jako Slovenka, tam mě naši vychovali a žila jsem tam nejdéle. Pokud jde o rodinu, tam uznávám, že to je trochu spletité – otec je Američan, matka pochází ze Švýcarska, ale původem je z Íránu. Kořeny má přitom i v Rusku, kdežto táta pro změnu v Irsku a Anglii.
Studiu se přitom věnuješ na nashvillské Belmont University. Jaké nejvýraznější rozdíly spatřuješ mezi Nashvillem a Bratislavou?
Doma mě lidi poznávají na ulici, není to ale tak, že bych nemohla udělat krok, aniž by mě někdo vysloveně pronásledoval, za což jsem ráda. Ve Státech je to naopak, na veřejnosti mě nikdo nezná, a mám proto klid, který můžu patřičně využít, když je toho na mě v Bratislavě moc. Nechci ale, aby to vyznělo tak, že preferuju tu nebo onu zemi. Mám je ráda obě.
Když se ohlédneme k tvým pěveckým začátkům, často na tohle téma zmiňuješ svoji matku…
Je pro mě totiž obrovská inspirace – žena s velkým Ž, která si v životě prošla mnoha těžkostmi. Už od šestnácti byla sama, musela na sobě makat a postupně se dopracovat tam, kam chtěla. Kdybych já byla její matka, byla bych na ni nesmírně hrdá.
Přitom se nedá říct, že by mě při zpívání kamkoliv tlačila. Bavilo mě to už odmalička – že prý když jsem ještě neuměla mluvit, tak jsem si alespoň tak různě pobrukovala. Rodiče si toho často všímali a postupně jim začínalo být jasné, že by mě zpěv mohl bavit. Když jsem proto byla větší, zeptala se mě máma, jestli bych chtěla chodit na hodiny. Okamžitě jsem na to kývla a docházela tam až do doby, než jsem se přihlásila do Superstar.
Sestry Carmel a Celeste Buckingham. | Foto: Lukáš Dvořák, zdroj: Slavica Production Company
A právě Superstar posloužila jako katapult do povědomí veřejnosti. Když sis prošla touhle zkušeností a zjistila, co může člověku přinést, napadlo tě si zkusit něco podobného i v zahraničí? Třeba americký X-Factor?
Vážně jsem o tom uvažovala, dokonce jsem se chystala na casting. Pak mi ale došlo, že jedna taková zkušenost mi naprosto bohatě stačila. Je to neopakovatelný zážitek a určitě mi hodně pomohl se zviditelnit, na druhou stranu se za tím vším skrývá obrovský tlak a stres. Jestli má ale někdo ambice to v hudbě někam dotáhnu, můžu tenhle křest ohněm jedině doporučit.
Jak se k náhlému boomu kolem jména Celeste Buckingham stavěla tvoje sestra Carmel? Neviděla v tobě rivalku?
Uznávám, že byly chvíle, kdy se něco takového odehrávalo, ale spíš výjimečně. Jako sestry se navzájem podporujeme – já jako starší splňuju takovou roli mentorky a vrby v jednom – ráda jí poradím, ví, že tu pro ni jsem, a že když na to přijde, pomůžu jí. Ona je zase pro změnu velmi upřímný kritik a vždycky mi poví, co se jí nezdá nebo nelíbí. Rivalita mezi sourozenci je podle mě k vidění snad všude, nehledě na to, jestli se týká zrovna muziky nebo čehokoliv jiného. Já a Carmel máme nicméně pěkný vztah.
Úspěchy každopádně přicházejí dál. Není to tak dávno, co tě finančně podpořil miliardář Donald Trump, a nějaká součinnost se rýsuje i s americkým producentem Pitbullem.
Spolupráce s Trumpem byla z jeho strany cílená a pro mě znamenala hlavně možnost stanout po boku někoho známého, uznávaného a slavného. Peníze až takovou roli nehrály.
Zájem ze strany Pitbulla byl oproti tomu spíš náhodný. Jeho bývalý manažer si na internetu našel moji písničku a poslal mu ji k poslechu. Posléze se mi ozvali přes Lumíra (Lumír Mati – manažer Celeste Buckingham, pozn. red.), který s nimi dojednal setkání.
Zpěvačka po boku miliardáře Donalda Trumpa. | Foto: Pavol Martinka, zdroj: Slavica Production Company
Jaká máš očekávání od spolupráce s člověkem, který dělal s Lil Jonem, Shakirou nebo Jennifer Lopez?
Zatím je to spíše labelová podpora. Plánujeme každopádně proniknout na světovou úroveň a pracovat s profesionály, kteří mají v hudebním byznysu nějaké jméno. Se samotným Pitbullem chystáme i nějaký duet.
Doposud máš na kontě dvě alba – debut Don´t Look Back a aktuální desku Where I Belong. Už podle názvu o něčem vypovídají; v prvním případě je to rozhodná sebedůvěra a neústupnost. Jméno aktuální desky ale naznačuje otázku, nejistotu…
Něco na tom bude. V sedmnácti jsem totiž měla v životě jasno, věděla jsem, kam směřovat, a stála jsem nohama pevně na zemi. Během tvorby Where I Belong oproti tomu docházelo obrovským tempem k velkým životním změnám. Ten název proto nepovažuju za metaforu, ale spíš za takové hmotné dilema. Kam patřím? Žiju a studuju v Nashvillu, kde se mi začíná pomalu rýsovat budoucnost, přitom ale neustále pobývám na letištích, protože domov mám na Slovensku.
Na výsledné kvalitě nahrávky to ale nic nemění. Sami recenzenti ji ostatně často označují přídomkem „pop světového formátu.“
Toho si velmi vážím. Samozřejmě chápu, že ne všechno se jim muselo líbit, ale jinak jsem vděčná za to, že mě lidi, kteří se v hudbě vyznají, řadí tak vysoko.
V jednom ze starších rozhovorů jsi naznačila, že v životě preferuješ určitý řád. Znamená to, že ctíš nějaké zásady – něco jako přikázání – přes která nejede vlak?
To se nedá úplně jednoznačně říct, spíš zastávám myšlenku, že by si v životě měl každý najít něco, k čemu se může upnout. Někdo si zvolí náboženství, jiní zas partnerský život, rodinu nebo třeba nějakou filozofii. Hodně lidí se taky řídí tím, co v životě prožili a z čeho měli možnost si vzít ponaučení. Já osobně si myslím, že nejlepší je dělat to, co sama považuju za správné, a pokoušet se být v životě šťastná. Pochopitelně ne na úkor druhých.
Primárně se tudíž věnovat zpěvu a práci na něm?
Nepracuju, abych byla šťastná, ale abych něco dokázala. O peníze nebo slávu tady nejde. Jasně, třeba v Superstar jsem si pozornost užívala. Ale tam se nikdo nezajímal o můj život, cíle a podobně, spíš jen o to, s kým chodím, co se mi líbí nebo co mám právě na sobě. Štěstí se přitom dá hledat úplně jinde – ve skládání, lásce nebo třeba cestování, což je vlastně totéž. Musí to být prostě takové to zdravé štěstí. Nejenom to, co se tak jenom tváří.
