Carlo Goldoni. Poodhalte počestnou i hříšnou tvář geniálního dramatika
Hana Mazancová
16. 6. 2013
Dne 25. února roku 1707 se v rodině benátského lékaře těšili velké radosti. Toho okamžiku totiž započal vskutku rozmanitý život hyperaktivního Carla Goldoniho.
Již jako čtyřleté dítě v sobě Goldoni objevil neutuchající vášeň a cit pro divadlo. V jedenácti letech už přirozeně četl dramatické autory a v téže době přišly na svět i první autorovy pokusy o vlastní divadelní scény. Krom toho také v dětství hrál hlavní ženskou roli ve hře La sorellina di Don Pilone, stal se náruživým fanouškem kočovného divadla a (byť se to může jevit jako extrém k jeho zaměření) navštěvoval i advokátní kancelář svého strýce.
Renesanční člověk?
Divoká povaha Carla Goldoniho byla lehce umírněna snad až studiem práv. Svou soudní a advokátní praxi měl tu čest absolvovat například v Benátkách, Pise, Chiogge či Feltre.
Dá se říci, že kromě znalostí zde pochytil i rozum. A díky tomu také zřejmě nepodlehl své od přírody dané divokosti a stal se tak počestným občanem, který své dřívější časté útěky označuje za dávnou minulost. Ale i ona hříšná minulost byla pro Goldoniho velkým přínosem, neboť z ní později čerpal ve svých dílech.
Carlo Goldoni ve své umělecké činnosti nakrásně odráží nejen vlastní počáteční bouři hormonů (například lehkomyslnost studenta Florinda, který nejprve svedl a záhy opustil dívku Rosauru), stejně tak prokazuje i schopnost analytického myšlení, milé vypočítavosti či hluboké ironie, kdy všechny tyto rysy pramení především z jeho advokátní praxe.
Hříšné jednání jako podhoubí mravnosti
Goldoni nepředstavuje pouze klasický profil obyčejných a úspěšných umělců, jeho přínos pro divadlo spočíval v něčem mnohem radikálnějším. Takzvaná Goldoniho divadelní reforma bourala do té doby nezpochybněnou myšlenku. Řeč je o divadle jakožto dokonalé jednotě umu herců, autora a režiséra.
Goldoni si dal tu práci a napsal každé slovo textu. Tím předešel nejen riziku, že improvizace jednotlivých představitelů zpracuje pointu hry jinak, než původně zamýšlel, ale také se vyhnul sérii divadelních her, která v té době působila jako psaná podle šablony. Naučil publikum chtít víc.
Tvůrce byl milovníkem společenského ruchu, veselí, hudby, divadla a cestování. Není divu, že trvalo dlouho, než se ve svých čtyřiceti letech konečně usadil. Pomyslnou cílovou stanicí byla profese dramatika v rodných Benátkách. Pro benátského patriota to byl zřejmě splněný sen.
Jak naložit s publikem
Uměleckých počinů má Carlo Goldoni na kontě přes 200. Mezi občasnými básněmi ale stejně nejvíce září jeho dramata, především komedie. V tomto žánru se skutečně našel.
Z univerzitní koleje ho vyloučili po napsání satiry Kolos (1724). O deset let později napsal hru Belisar, později navíc prokázal své schopnosti i jako autor celkem 62 libret. O literární hodnotě děl Zdravá nemocná, Poprask na laguně či Lhář zajisté není pochyb, avšak co do proslulosti si nezavdají se situační komedií Sluha dvou pánů (1745). Zde Goldoni zcela naplňuje své motto moc slova.
Jenže 6. února roku 1793, v šest hodin večer pařížského času, umírá poloslepý Goldoni ve společnosti své manželky a synovce. Ať si to uvědomoval či nikoliv, v jeho dílech se zrcadlí spousta myšlenek.
Můžeme zmínit Goldoniho schopnost empatie, sociálního cítění s nižší vrstvou společnosti, jeho důraz na myšlenku mravní výchovy dětí v rodině, často si také utahuje ze žárlivosti a nedostatku hrdinství u Benátčanů. Celkově se snaží zvýšit úroveň herců a divadel. S tím souvisí i takřečená výchova publika, jež má tím pádem větší nároky. S touto snahou se u autorů divadelních her setkáváme opravdu výjimečně.
Zdroj: BUKÁČEK, Josef: Carlo Goldoni: Osobnost a doba. Praha: Nakladatelství Československé akademie věd, 1957.