Povídka Divá Bára vykresluje osudy nebojácné a bystré dívky, které vesničané přezdívají divá. Hlavní myšlenku příběhu tvoří přesvědčení, že není důležité společenské postavení ani vzhled, ale šlechetné a dobré srdce.
Němcová se zajímala o život venkovského lidu, Foto: wikimedia.org
Povídka Divá Bára vyšla poprvé v roce 1856 v kalendáři Česká pokladnice. Její autorkou je Božena Němcová, přední osobnost české literatury 40. a 50. let 19. století. Inspiraci poskytla spisovatelce její francouzská současnice George Sandová, zejména její dílo Malá Fedetka. Je doloženo, že Němcová pomáhala překládat dramatizaci této prózy. Zatímco v díle Sandové jde o psychologickou problematiku, Divá Bára má parametry sociálně existenciální. Hlavní postavou v obou dílech je výjimečná dívka odlišná od ostatních.
Spisovatelka Božena Němcová (1820–1862) vynikala svým smyslem pro detail a schopností zachytit, jak lidí kolem ní žijí. Věnovala se sběratelské činnosti a zajímala se o sociální podmínky lidu – prostý venkovský lid často tematizovala ve svých dílech. Proslavil ji zejména román Babička, ve kterém vykresluje vzpomínky na dětství prožité v Ratibořicích.
Bára je dcerou obecního pastýře Jakuba. Bářina matka navzdory pomluvám o klekánicích a polednicích vstane v šestinedělí okolo poledne z postele, omdlí a zanedlouho zemře. Pověrčivé vesničanky jsou přesvědčeny, že malá Bára byla polednicí vyměněna za divé dítě. Po smrti matky jsou o tom čím dál více přesvědčovány, když pozorují, jak Bára vyrůstá. Dívka je statečná, kurážná, ničeho se nebojí a sílu má větší než někteří chlapci Přátelí se s neteří pana faráře Elškou a s kostelníkovým synem Josífkem, kterého brání před staršími chlapci.
Divé dítě
Pan kostelník Vlček a paní kostelníková nemají Báru rádi, protože je často vítána na faře u pana faráře a jeho sestry panny Pepinky, se kterou má paní kostelníková spory. Ve dvanácti letech musí Bářina přítelkyně Elška odjet do Prahy na výchovu k tetičce a také Josífek odjíždí na studia. Po návratu se panna Elška s Bárou opět přátelí jako dříve a svěří se jí, že se v Praze seznámila s mladým lékařem a zamilovala se. O tom ale nemá tušení panna Pepinka, která chce Elšku provdat za pana správce Slámu, o kterého dívka v žádném případě nestojí.
Bára musela přečkat noc na hřbitově, Zdroj: sxc.hu
Bára chce nešťastné přítelkyni pomoci odlákat nepříjemného nápadníka, a tak se v převleku za strašidlo rozhodne pana správce v noci vyděsit. Je však odhalena a pan farář jí uloží trest; Bára musí přečkat noc na hřbitově. Pro děvče to však není nelehký úkol.
Noc na hřbitově
V noci ji na místě navštíví nejen otec se psem Lišajem, ale také myslivec, kterého Bára ve vesnici již dříve potkávala. Vyzná Báře lásku a požádá ji o ruku. Bára souhlasí a odjede společně s otcem Jakubem a myslivcem do lesní samoty. Příroda představuje pro Báru zázemí a bezpečí, na rozdíl od prostředí vesnice, kde se setkávala s pohrdáním a pomluvami.
Bára odmala tíhla k přírodě.
Bára je děvče odlišné od ostatních obyvatel vesnice. Vymyká se tehdejším zažitým konvencím – je jiná než ostatní lidé ve vesnici, a proto dělá vesničanům problém přijmout ji mezi sebe. Nejedná se o typickou hrdinku 19. století. Nepatří ani mezi prvoplánové krasavice, chová se nespoutaně, je nebojácná a neohlíží se na to, co o ní smýšlejí vesničané. Není ani pověrčivá a nemá strach z nadpřirozených mocností. V síle se vyrovává mužům, což v té době také nebylo u ženských hrdinek běžné. Bára je aktivně jednající hrdinka, na rozdíl od typických romantických postav, které jsou převážně pasivní a v ději se samostatně téměř neprojevují.
„Děvčata jí mnohdy vytýkaly, že chodí rozpásaná, ale ona je přece neposlechla, bylo jí volno tak, a Elška jí vždy říkala, že jí to lépe sluší bez šněrovačky. – Bez marnosti není nikdo, ani Bára bez ní nebyla!“
(Němcová, Božena: Povídky. Praha: nakladatelství Lidové noviny, 2002, str. 131.)
Zdroj: Janáčková, Jaroslava: Božena Němcová: příběhy – situace – obrazy. Praha: Academia, 2007.
