2 fotky 
Novela Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) spisovatele Bohumila Hrabala je perfektní ukázkou surrealismu v Čechách. Netradiční literární počin se dočkal půlmilionu výtisků.
Bohumil Hrabal si ve své tvorbě prošel několika obdobími a jedním z nich bylo také období ovlivněné surrealismem. Pod vlivem tohoto směru psal hlavně na začátku své spisovatelské kariéry.
Český surrealismus
Děj novely není až tak podstatný. Důležitá je spíše její forma. Hrabal, jako představitel českého surrealismu, napsal tuto novelu formou automatického textu. Jedná se o sled různých myšlenek a asociací starého muže, který vzpomíná na své zážitky.
Čtěte také: Bohumil Hrabal: Ostře sledované vlaky napsal ostře sledovaný spisovatel
Celá novela má pouze jedinou větu. Surrealisté se nezatěžovali interpunkčními znaménky, protože ta jen brzdila jejich spontánní práci. Styl vyprávění je navíc jasným příkladem Hrabalova pábení, což je počínání bez rozmyslu a posedlost hlavních postav vyprávěním.
Monolog jednoho pábitele
Starý muž, který má nejlepší léta za sebou, vypráví mladé slečně, co všechno zažil. Vyučil se ševcem, ale vystřídal mnoho různých prací, například pracoval v pivovaru, byl vojákem a nějakou dobu také ševcoval. Tady můžeme vidět podobnost s Hrabalovým životem.
Hrabal pracoval v pivovaru stejně jako mnoho jeho postav.
Vypravěč často odkazuje na snář Anny Novákové a Sebeochranu a pohlavní zdravovědu páně Baptisty, protože mu připadají jako nejdůležitější knihy pro život. Zmiňuje také básníka Bondyho, který byl Hrabalovým dobrým přítelem.
Zdá se, že stařík je velmi sečtělý, protože zmiňuje i světové spisovatele a významné historické osobnosti (například Puškina, Mozarta nebo Ježíše Krista). Většinou se o nich však vyjadřuje neformálně až familiárně („(…) to ani Goethe nedokázal, natož Mozartek (…)“).
Nahlédnutí do Hrabalových myšlenek
Stařec mluví obecnou češtinou s velkou dávkou expresivnosti a používá mnoho profesionalismů a slangismů (štamgasti, trégr, špacír). Ve svém vyprávění také často skáče od jedné myšlenky ke druhé nebo se najednou vrací k nějaké myšlence, kterou zmínil na začátku.
Díky této zpovědi se dozvíme mnoho z Hrabalova života a máme možnost nahlédnout do jeho myšlenkových pochodů. Neobvyklá kniha má úspěch právě díky své specifické formě.
… jo Helenka se jmenovalo to defraudantovo dítě, ta měla tak krásný poprsí, že dlouho ještě, když jsem si na to vzpomenul, tak jsem z toho koktal a dělal pravopisný chyby, a tak jsem si uchoval iluzi tu samou, jako měl Kristus Pán, chodit s krasavicema, ale nepouštět si je moc na tělo a bejt svobodnej, tak jako byl doktor Karafiát, kterej trnul hrůzou, aby nepotkal ani ve snách babu v košili, tohle by porazilo i spisovatele a ti jsou zvyklí na ledacos, otec ty defraudantovy dcery mě lákal do služby, ale já jsem věděl, že má dva syny, fešáky s cvikrama, ale ten jeden synáček zpronevěřil pokladnu, a tak jak to byla tenkrát móda, zastřelil se z brovninku, z brovninku se stříleli jen členové panujícího rodu, a toho druhýho syna zase žena, jmenovala se Nina, obryně samej samet, ráda pila rosoličku, a jak vážila vodu ze studně, zamotala se jí hlavinka a spadla tam a našli ji až za tejden, protože mysleli, jak tenkrát bylo zvykem, že ji unesl nějakej študent, už byla nabobtnalá a vošklivá, ach panenkomarjá, ten život je stejně k zešílení krásnej …
(HRABAL, Bohumil: Tři novely. Praha: Československý spisovatel, 1989.)
Zdroj: HRABAL, Bohumil: Tři novely. Praha: Československý spisovatel, 1989.
