6 fotek 
Bohumil Hrabal byl prozaikem i básníkem. Přestože vystudoval práva, nikdy se jako právník neživil a vystřídal mnoho různých zaměstnání. Zážitky se mu pak staly inspirací pro psaní. Navázal na tradici hovorové prózy a hospodské rozprávky.
Spisovatel Bohumil Hrabal měl chatu v Kersku. Zdroj: commons.wikimedia.org
Narodil se 28. března 1914 v Brně-Židenicích jako nemanželské dítě. Jeho matka se poté vdala za Františka Hrabala a rodina se odstěhovala do Polné. Otčím se stal ředitelem pivovaru v Nymburku. K rodině se v roce 1924 přistěhoval strýc Pepin. Zdá se vám to povědomé?
Právničinu vyměnil za zážitky
Hrabal chodil na obecnou školu a poté na gymnázium v Brně. Po maturitě se dostal na práva, ale školu mohl dokončit až po válce, protože v roce 1939 byly vysoké školy uzavřeny. Hrabal velmi rád cestoval a během života vystřídal velké množství zaměstnání.
Hrabalova stezka, směrovka u Hájenky.
Pro jeho tvorbu byla důležitá práce úředníka, skladníka, dělníka, průvodčího, výpravčího, pojišťovacího agenta, obchodního cestujícího a brigádníka v ocelárnách. Pracoval také jako balič sběrného papíru a jako kulisák v divadle S. K. Neumana v Praze-Libni. Spisovatelem z povolání se stal až v roce 1962.
První literární pokusy
Mezi lety 1937 až 1939 psal básně a články do Nymburských listů. Od roku 1959 pak přispíval do časopisů Květen, Plamen, Kulturní tvorba, Host do domu, Tvář, Knižní kultura, Impuls, Literární noviny a dalších. V sedmdesátých a osmdesátých letech se zapojil také do exilových periodik Svědectví (Paříž) a Listy (Řím).
Pomník Bohumila Hrabala v Brně-Židenicích.
První prozaickou tvorbu vydával nejdříve v samizdatových edicích Petlice a Expedice. První kniha mu vyšla asi v jeho devětačtyřiceti letech. Jednalo se o cyklus povídek Perlička na dně (1963). V této knize můžeme sledovat příhody lidí z okraje společnosti. Hrabal líčí ne zrovna růžový život hovorovým jazykem se spoustou slangových výrazů.
Čtěte také: Jak jsem potkal ryby Oty Pavla. Příběh vášnivého rybáře s dětskou duší o prvním setkání s řekou
Pábitelé (1964) přinesli do literatury nový pojem. Pábitelství či pábení je vykládáno jako jakési spontánní počínání, posedlost vyprávěním Hrabalových hrdinů. Pábitelé baví především sami sebe, jsou to lidé plní životní energie a optimismu.
Dalšími knihami z šedesátých let byly například Taneční hodiny pro starší a pokročilé (1964) nebo Ostře sledované vlaky (1965). Druhá jmenovaná kniha byla zfilmována Jiřím Menzelem, výsledný snímek získal Oscara.
Kompromis s režimem
V den Hrabalových šedesátin vtrhli na jeho oslavu policisté. Hrabal byl nucen udobřit se s komunistickým režimem, a tak vydal prohlášení pro tisk. Stal se tedy autorem všech tří proudů literatury, samizdatové, exilové i oficiální literatury. Některé knihy proto vycházely v několika verzích a úpravách.
Hrabalova vrcholná díla
V sedmdesátých letech vyšla Hrabalovi trilogie spojená s pobytem v Nymburku, Městečko u vody. Skládá se z knih Postřižiny (1976), Krasosmutnění (1979) a Harlekýnovy milióny (1981). Nejznámější z nich jsou samozřejmě Postřižiny s nezapomenutelným Pepinem.
Čtěte také: Fuksův Spalovač mrtvol
Trilogie se odehrává ve třicátých letech dvacátého století, tedy v období Hrabalova dětství. Hlavními postavami jsou veselá maminka, podivínský otec a strýc Pepin. Dílo působí velmi nostalgicky.
Kniha Slavnosti sněženek (1978) byla také zfilmována. Jde o soubor povídek o lidech z polabské vesnice. V roce 1974 vyšla v samizdatu kniha Obsluhoval jsem anglického krále. Příběh je vyprávěn v první osobě, jako většina Hrabalovy tvorby.
Hlavní postavou je zde Jan Dítě vzpomínající na svůj život. Je to vlastně člověk, jenž se protloukal životem, jak to jen šlo. Přestože se nejdříve hnal za penězi, nakonec zjistil, že peníze nejsou v životě to nejdůležitější a mohou mu spíše uškodit než pomoci. Dospěl tak ke vzácné vyrovnanosti a životní moudrosti.
Příliš hlučná samota vybízí: Važme si knih
Za nejlepší dílo se považuje novela Příliš hlučná samota (1980). Také zde můžeme vidět inspiraci z Hrabalova života. Kniha vypráví o panu Hanťovi, který pracuje jako lisovač starých knih. Pan Hanťa se nemůže smířit s tím, že svou prací ničí krásné myšlenky autorů. Vyřazené knihy proto raději studuje a vzdělává se.
Poté je ale lis nahrazen novou výkonnou mašinou, která drtí knihy jako obyčejný odpad. Hanťa ztrácí pocit radosti ze své práce i ze života. Dílo má velmi autobiografické rysy. Můžeme v něm vidět něco z Pásma G. Apollinaira. Je to volný tok vyprávění, jakási směs životních příběhů, vzpomínek, úvah a pocitů člověka.
Třicet pět let pracuji ve starém papíře, a to je moje love story. Třicet pět let lisuji starý papír a knihy, třicet pět let se umazávám literami, takže se podobám naučným slovníkům, kterých jsem za tu dobu vylisoval jistě třicet metráků, jsem džbán plný živé a mrtvé vody, stačí se maličko naklonit a tečou ze mne samé pěkné myšlenky, jsem proti své vůli vzdělán, a tak vlastně ani nevím, které myšlenky jsou moje a ze mne a které jsem vyčetl, a tak za těch třicet pět let jsem se propojil sám se sebou a světem okolo mne, protože já když čtu, tak vlastně nečtu, já si naberu do zobáčku krásnou větu a cucám ji jako bonbón, jako bych popíjel skleničku likéru tak dlouho, až ta myšlenka se ve mně rozplývá tak jako alkohol, tak dlouho se do mne vstřebává, až je nejen v mým mozku a srdci, ale hrká mými žilami až do kořínků cév.
(HRABAL, Bohumil: Příliš hlučná samota. Praha: Odeon, 1989.)
V první polovině osmdesátých let vyšla autobiografická trilogie Vita nuova (1986, Toronto), Svatby v domě (1987, Toronto), Proluky (1986, Kolín nad Rýnem, Purley a Toronto), v níž je vypravěčkou spisovatelova manželka. Hrabal prostřednictvím své ženy vzpomíná na mládí a na přátele. Text je vtipný, humorný a nápadný. Skutečné příběhy kombinuje s úvahami o smyslu života.
Sametová revoluce přinesla další dílo
Zajímavým dílem je také Listopadový uragán (1990). Jedná se o soubor dopisů americké dívce April. Vypráví o událostech během roku 1989. Autor vzpomíná na pobyt v Americe a také uvažuje o české historii a budoucnosti národa i státu.
Filmové zpracování svérázné poetiky
Hrabalovo dílo přitahovalo filmaře, hlavně kvůli jeho podobě pásma. Zfilmovány byly Postřižiny, Slavnosti sněženek, Obsluhoval jsem anglického krále, Ostře sledované vlaky, Příliš hlučná samota a další.
Pro Hrabalova díla se stalo typické osobité a neopakovatelné vidění světa, svérázná poetika a účast s lidskými osudy. Jeho díla mají podobu pásma, jedná se o řadu historek nebo obrazů bez souvislého děje. Hrabal stále oslovuje široké vrstvy čtenářstva, a to jak domácího, tak zahraničního. Bohumil Hrabal zemřel 3. února 1997 v Praze.
Zdroj: www.slovnikceskeliteratury.cz
