3 fotky 
Start 18. ročníku trenčínského festivalu Bažant Pohoda se odehrál v duchu očekávání, co budou moct návštěvníkům nabídnout velká jména v čele s düsseldorfskými průkopníky avantgardní elektroniky Kraftwerk, australskými Tame Impala nebo hardrockovým triem ze Southhamptonu Band of Skulls.
Kraftwerk. | Foto: Ctibor Bachratý, Bažant Pohoda
Po absolvování dvouhodinové přehlídky plné minimalistických projekcí v podání čtyř stárnoucích provokatérů v 3D oblecích však vyvstává otázka, zda bylo pozvání Kraftwerk myšleno jako pokus o to jim vzdát hold, anebo zda šlo o snahu si z festivalových návštěvníků vystřelit. V době, kdy elektronická hudba vzniká z pohodlí domova a její produkci se může věnovat téměř kdokoliv, se jako pravděpodobnější rozuzlení této hádanky jeví druhá odpověď. Vážnost a preciznost organizace trenčínského festivalu není ovšem tak často vídaná, proto se držme spíše úvahy, že rozšiřování a udržování povědomí o lidech, kteří jsou ve svém oboru průkopníky, jde organizátorům především. Nutno však podotknout, že hudební ani vizuální složka podle názoru autora toho článku žádný intenzivní prožitek bohužel nenabízí.
Krédem slovenského festivalu, který se dlouhodobě umisťuje mezi padesátkou nejlepších hudebních slavností v Evropě, je návštěvníkům nabídnout co nejpestřejší program. Není proto divu, že jsou na něm i letos k nalezení mimo profláklých i méně známých jmen z hudebního scény nejrůznější přednášky, diskuze, perly tuzemské, ale i zahraniční kinematografie, kurzy jógy, nebo třeba taneční workshopy.
Hlavní náplní Pohody ovšem i nadále zůstává muzika a přesně kvůli ní se na festival valná většina návštěvníků sjíždí. O tom, zda letošní dramaturgie odpovídá co do kvality ročníkům minulým, se lidé mohli s nástupem 18. hodiny přesvědčit zhlédnutím performance losangeleského bluesrockového dua Deap Vally.
Deap Vally. | Foto: Martina Mlcuchova, Bažant Pohoda
Dvojice krasavic Lindsey Troy a Julie Edwards, společně fungující od roku 2011, si svou cestu za slávou probíjela skrz hraní v zaplivaných amerických hospůdkách. Odtud se postupem času děvčata vyhoupla na větší pódia, přičemž zlomovými momenty byly koncerty po boku Vaccines, Muse anebo předskakování jednomu z nejproslulejších rockových výtržníků Iggymu Popovi. Zajímavé, jak odlišný směr může život nabrat díky společné zálibě v návštěvách kurzů háčkování, kde se nápad k založení Deap Vally zrodil.
Samotný set (přestože disponoval vyváženým zvukem, woodstockovskou hippie atmosférou a sexappealem obou dam) nicméně trenčínskému publiku příliš nesedl. Jeho pánská část sice při pohledu na rozvířené kštice a pohupující se dekolty reagovala hlasitým aplaudováním, vyvstává však podezření, že jeho pravým důvodem byly spíš než poutavost Lindseyina a Juliina hudebního repertoáru jejich atraktivní tělesné dispozice.
Děkování za nic
Tisková konference s Tame Impala zafungovala díky úderným odpovědím zpěváka Kevina Parkera a klávesisty Jaye Watsona jako extrémně silný doušek dobré nálady (kompletní recenzi z koncertu čtěte zde). Tu však téměř vzápětí přeměnila v rozpačitost southamptonská trojice Band of Skulls. Další z blues rockových chloub festivalové dramaturgie nabídla spíše poslechový repertoár, což se vzhledem ke složení čtvrtečního line upu jeví (a od začátku jevilo) jako diskutabilní krok. Absenci energii probouzejících písniček tak slovenské publikum vesměs odzívalo a je tudíž celkem paradox, že kytarista Russell Marsden vysekával publiku poklony už v úvodu samotného setu. Rozhodně totiž nebylo za co.
Tame Impala. | Zdroj: Bažant Pohoda
O Slovácích je však známo, že jsou spíše nočními ptáky, a vidět to bylo při psychedelickém řádění dánských Broke, jejichž frontman Mads Bergland si při sáhodlouhých electro-rockových instrumentálních pasážích liboval nejen v akrobatických kouscích na pódiu, ale i ve zběsilém dribblingu s mikrofonem o zem (u nohou přistával stejně často, jako basketbalový míč při košíkové) a ještě divočejšímu stagedivingu. Že z něj vzhledem k nepříliš četnému publiku nevyjde bez újmy, bylo jisté. Kromě nátělníku ale nepřišel o nic, byť jeho kalhoty měly chvílemi namále.
Velká škoda, že zvuková chaotičnost dávala zaniknout chytlavým riffům a apokalyptickým samplům, které se v reproduktorech u Red Bull Tourbusu slévaly v neidentifikovatelný hudební slepenec. Ze studiových nahrávek Broke totiž mrazí v zádech spolehlivěji, než při postávání před zmíněnou stagí, kde diváky šlehal do tváří studený vítr.
Malý velký údiv
Je vcelku překvapením, že show dne obstarala na jedné z nejmenších stagí Rádia FM česká dvojice The Finally. Šumperská paralela Manon Muert o sobě sice tvrdí, že osciluje na pomezí The Jesus and Mary Chain a The Raveonettes, posluchači ale spíše než inklinace k shoegazu utkví v paměti indie rock n´rollové party, místy evokující třeba The Hives. Navíc skutečnost, že energie zpěváka Jirky Giesela se obzvlášť při vysekávání screamových pasáží jeví jako jemu vlastní a tudíž nepotřebná příliš teatrální prezentace, působila kapela dojmem, že pro talent na podmanění větších davů, než jen pár přihlížejících, rozvalených po lavičkách a fatboyích, nebude muset chodit daleko.
