Babička Boženy Němcové. Staré bělidlo ožívá díky starosvětské stařence

Dílo Babička, napsáno roku 1855, patří k nejznámějším dílům Boženy Němcové, která zde během čtyř ročních období zachycuje venkovský život se všemi zvyky.

Babička je zobrazena jako představitelka lidu, učitelka i vychovatelka národa. Je rovněž typickou představitelkou solidarity venkovského lidu, solidarity dané společným životním osudem i společnou ideologií.

Božena Němcová se stala českou spisovatelkou, která je považována za zakladatelku novodobé české prózy. Baruška (1853), Divá Bára (1856), Chyže pod horami, Karla (1855), Pan učitel, Pomněnka šlechetné duše, Pohorská vesnice (1855), V zámku a v podzámčí (1858), Obrazy z okolí Domažlického, to je pouze část její tvorby, jež se navždy začlenila do české literatury.

Dílo Babička je označeno podtitulem Obrazy z venkovského života. Jde o prózu nedějovou, která je psána v retrospektivě. Stará venkovanka přijíždí na Staré bělidlo, aby vypomohla s dětmi a s životem v domácnosti své dceři, zaměstnané službou u zámeckého panstva. Starosvětská žena s moderními názory určuje chod domácnosti a řád v ní. Na Starém bělidle zůstává Babička až do své smrti.

Staré bělidlo, kouzelné místo s rozmanitou přírodou

Postupem času si Babička získává srdce mnoha lidí z okolí a získává přirozenou autoritu nejen u všech svých vnoučat, ale i u ostatních dětí, s nimiž se stýká. Svou chápavostí a dobrým slovem u paní kněžny pomáhá chudé rodině, komtese Hortenzii a napomáhá také lásce Míly a Kristly z hospody. Jenom pomatené Viktorce pomoci nemůže. Alespoň přiměje děti, aby se nemluvné Viktorce nesmály.

Tajemná Viktorka

Viktorka je utkvělým znamením temného neštěstí – možného průvodce všech lidských lásek, cest a nadějí. Podlehne černému myslivci – vojákovi, avšak její cesta za láskou a příčiny vlastního neštěstí jsou v díle zahaleny tajemstvím. Umírá pod lesním stromem, do něhož udeří za bouře blesk. Dobrý pan myslivec o krásné, pošetilé a očarované Viktorce vypravuje s nejvyšším taktem i respektem k neznámému a nepoznatelnému v lidské sudbě.

Čtěte také: Nejkrásnější pohádky Boženy Němcové. Podlehněte kouzlu vyprávění nejen o princeznách

Cesta i věčný motiv epiky, vzkříšený za preromantismu a romantismu k významu poznávání světa i pouti od kolébky k hrobu, je v Babičce příležitostí k setkávání neurozených s urozenými a k jejich sbližování, k hrám a k povídání o všem možném, jež známému dávají dimenzi magického.

Děti na zámku. Kouzlo díla spočívá v tom, jak si postavy povídají

Vypravování, které nám připomíná řeč mluvenou, patří k základům epické fikce a vytváří tak kouzlo tohoto díla. Hodnoty české epické prózy nespočívají v ději, ale v tom, jak postavy rozmlouvají a jak si vede vypravěč. Němcové se to do puntíku povedlo a vytvořila tak ojedinělé dílo, které se navždy zapsalo do českých dějin.

Vydání Babičky

Babička poprvé vyšla ve čtyřech sešitech v létě 1855. Počet jejího českého vydání přesáhl tři sta, přeložena byla do více než dvou desítek jazyků. Třikrát byla zfilmována, byla rovněž použita jako operní libreto, herci ji četli v rozhlase a v neposlední řadě inspirovala básnické parafráze (J. Seifert – Píseň o Viktorce, K. Hynek – Babička po pitvě).

Čtěte také: Babiččino údolí v Ratibořicích: Po stopách Boženy Němcové

Božena Němcová chtěla ve známé knize ukázat, jak babička, typ zdravých sil venkovského lidu, převyšuje svou morální hodnotou ostatní, ať už byli jakékoliv třídy. Snažila se, aby z díla čišela hluboká lidskost, nesobeckost, odvaha, smysl pro odpovědnost a přitom samozřejmost, jaká se projevuje v postoji pracujícího člověka z lidu k životu a k jiným lidem.

Krásná krajina tohoto půvabného díla

Proto babičku obdivuje i paní kněžna. Ta je v knize vylíčena jako krásná žena s četnými osobními vlastnostmi a působí na nás jako dokonalá postava. Ale takto dokonalá je proto, aby se nám jevila jako lepší a krásnější. „Vy jste mně milejší, než ta nejkrásnější paní na světě,“ říká rýznburský myslivec babičce a vyjadřuje tím to, co Němcová svým dílem zamýšlela.

Babiččino vlastenectví

Postava babičky vystupuje v knize jako uvědomělá vlastenka a Barunka jí přímo slibuje, že nezapomene na její slova. Její vlastenectví bylo opřeno o zcela určitou představu domova, o jasné rozlišování toho, co je domácí a co je cizí. Byla oproštěna od všech nacionalistických předsudků (babička nikdy neodsuzovala Němce, protože byli Němci). Má-li se rozhodnout mezi existenčním zajištěním nebo návratem do vlasti, dává vždy přednost vlasti, v níž může děti vychovat v českém jazyce.

Krajina je v Babičce zachycena během všech čtyř ročních období

Tímto svým vlastenectvím se babička odlišuje od šlechtického kosmopolitismu, je citově bohatší, neboť paní kněžna pravému vlasteneckému citu nerozumí, je jí jedno, kde žije, měří vše jen svým osobním štěstím. Odlišuje se však i od vnějšího vlastenectví měšťanských děvčat.

Babička očima spisovatelů

F. M. Klácel uvádí ve své recenzi z roku 1855: „Babička má jádro, není to jen stín, duch čili strašidlo. Takovou babičku každý čtenář znal, a proto jí co staré známé důvěrně ruku podá.“ Antal Stašek vzpomínal na svou četbu Babičky brzy po jejím prvním vydání takto: „Jako selský synek dovedl jsem posoudit vniternou pravdivost obsaženého v ní líčení. Viděl jsem před sebou svou vlastní babičku v plachetce, jak mne vodívala na pouti.“

Svůj obdiv k uměleckému tvaru Babičky, k tomuto románu, jenž naštěstí nebyl nikdy románem, vyslovil po letech v Tvorbě z roku 1937 Vítězslav Nezval. Vyjádřil domněnku, že se zde Němcová octla mimo jakýkoliv umělecký záměr, že uplatňuje jen svou uměleckou spontaneitu:

„V Babičce nepracovalo již žádné úsilí, jen genius, na každé stránce a na všech řádcích…“ „Uchopila tón svého úžasného dětství a pak se přestala starat o vše, o pořad událostí, o logiku, kterou se přetahují, a o tyto události samotné, nechala se unášeti tímto proudem, nežádajíc patrně nic, než aby byla ohromena, dovedla v sobě utlumit náležitě všechny vztahy vůle a snahy… vím, jaké úskalí banalit jí bylo obeplouti, jaké svůdné mělčiny moralit, jaký dobově se nabízející folklor pro folklor, vyhnula se všemu tomu s jistotou snu, jenž si bere ze včerejšího dne jen to, co vyžaduje rozběh. Babička plní úkol, jaký si předsevzala, úkol uniknouti nudě lži, úskoků a intrik, tak proslule literárních…“

Kompozičně nejvýraznější místo mají shrnující soudy, které pronáší o babičce paní kněžna dvakrát stejnými slovy: „Šťastná to žena!“ Poprvé na konci kapitoly sedmé po babiččině návštěvě na zámku, podruhé v závěru celého díla. Tato věta vystihuje souhrnné hodnocení hlavní hrdinky titulu.

Zpředu stavení, těsně vedle zahrádky, byl chodník podél strouhy, kterou si vedl mlynář od splavu na mlýn. Od stavení přes strouhu byl můstek na stráň, kde byla pec a sušírna. Na podzim, když v sušírně byly plné lísky švestek, křížal a hrušek, to běhával Jan a Vilém velmi často přes můstek; dávali ale pozor, aby je babička neviděla. Ale což to bylo všecko platno, babička jak do sušírny vešla, už viděla, kolik švestek chybí a kdo na nich byl. „Jeníku, Viléme, pojďte sem!“ volala hned, jak sešla dolů. „Mně se zdá, že jste mi přidali na lísku chlapci?“ „I ne, babičko,“ zapírali chlapci zardíce se. „Nehrdlouhejte!“ hrozila babička, „nevíte, že vás Pánbůh slyší!“ Chlapci mlčeli a babička už věděla všecko. Děti se tomu divily, jak to ta babička hned ví, když něco udělají, a kterak to může být, že jim to na nose pozná. Proto také netroufaly si ničeho před ní tajit.

Zdroj: VODIČKA, Felix: Cesty a cíle obrozenecké literatury. Praha: Československý spisovatel, 1958.