4 fotky 
Fráňa Šrámek byl generačním druhem Dykovým i Tomanovým (všichni narozeni ve stejném roce 1877). Příslušník anarchistické generace, básník, prozaik a dramatik.
Fráňa Šrámek, Zdroj: wikimedia.org
Fráňa Šrámek se narodil v lednu roku 1877 v Sobotce. Dětství prožil ve svém rodišti, kam se později vracel osobně i svým dílem. V roce 1882 se přestěhoval s rodiči do Zbiroha, v roce 1885 do Písku, kde prožil gymnaziální léta. Maturoval v Roudnici (1896). O tři roky později nastoupil jako jednoroční dobrovolník na vojenskou službu, která mu byla pro anarchistické postoje o rok prodloužena.
Šrámek a novinařina
Po nedokončeném studiu práv se začal věnovat publicistice a literatuře. Od roku 1903 žil v Praze, stal se příslušníkem skupiny kolem S. K. Neumanna a působil v anarchistickém hnutí: redigoval časopis Práce, přispíval do Nového kultu, Rudých květů, Ženského obzoru a dalších.
V roce 1905 byl krátce vězněn díky své účasti na studentských protianarchistických akcích. Během vojenského cvičení se ocitl pro antimilitaristická vystoupení (prohlášení v Práci, báseň Píšou mi psaní) ve vězení.
Píšou mi psaní
Píšou mi psaní
vojenští páni,
a tam stojí psáno,
dvanáctého ráno
že já musím rukovat,
oh, rukovat.
(…)
(ŠRÁMEK, Fráňa: Modrý a rudý. Praha: NLN 2000)
Během první světové války bojoval na ruské frontě, v Itálii i Rumunsku (Listy z fronty – 1956). Po spolupráci s Neumannovým Červnem se sblížil s okruhem lidí kolem Karla Čapka. Od poloviny třicátých let se odmlčel a za okupace se uzavřel v pražském bytě.
I Šrámek bojoval během první světové války, Zdroj: sxc.hu
Ve Šrámkově díle hraje významnou roli lyrismus. Pokusy o symbolistnědekadentní poetiku doléhaly do básnické prvotiny Života bído, přec tě mám rád (1905). Najdeme zde motivy erotické deziluze, nálady skepse, marnosti a nechybí ani napjatá citová atmosféra.
Čtěte také: Krysař Viktora Dyka. Štěstí nečeká v pohádkové zemi
Ohlašuje se však nová, antisymbolistní poetika: obrazovým náznakem, věcností sdělení, přímým pojmenováním, užitím hovorového jazyka včetně vulgarismů. Věčnosti a oproštěnosti výrazu odpovídá písňová forma, paralelismy, opakování, citace a parafráze lidových popěvků.
Šrámkova antimilitaristická poezie
V dělnickém hnutí se šířily Šrámkovy verše sociální vzpoury. Do antimilitaristické poezie řadíme sbírku Modrý a rudý (1906), za niž byl vezněn. Okamžiky citových vášní, láska, touha, sen, zločin zachytil Šrámek ve sbírce Splav (1916). Roku 1922 vyšlo rozšířené vydání Splavu o civilnější verše a o tři roky později připojil autor oddíl přírodní lyriky inspirované rodným krajem.
Chtěl bych tě potkati v lukách. V lukách je vlání na všechny strany, pokorné odevzdávání
Šrámkova pozdní lyrika (Nové básně – 1928, Ještě zní – 1933) je plná melancholie loučení, moudré životní vyrovnanosti i hořké rezignace a zakotvení v jistotě domova. Autor rovněž rezignoval na reflexi času okupace a osvobození (Rány, růže – 1945).
Básník i prozaik
Šrámkova próza má rysy prózy psané básníkem: je nasycena obrazovými pojmenováními, sugestivní citovou atmosférou; uplatňuje se v ní náznak. Přijímá ale také vliv naturalismu a expresionismu. První povídky (Sláva života – 1903, Ejhle člověk…! – 1904, Kamení, srdce a oblaka – 1906, soubor Prvních jedenadvacet – 1928) tvořily paralelu k anarchistické poezii.
Na antimilitaristické Patrouilly (1909), jež čerpají náměť z vojenské služby, navázal Šrámek válečným a protiválečným svědectvím Žasnoucí voják (1924), opírajícím se o autentickou zkušenost.
Hlas stříbrného větru
První spisovatelův románový pokus Buřiči zůstal torzem, některé části vyšly časopisecky, jiné zařadil do lineárně a epizodicky stavěného románu zrání Stříbrný vítr (1910, přepracován – 1921), kde zachytil dramatické,vitální i citově zraňované dospívání gymnaziálního studenta Jana Ratkina – jeho přátelství, erotické touhy, deziluze a vzpoury.
Vytvořil tak typ subjektivizované prózy, v níž vnější děj provází bohatě dynamický děj vnitřní – pocity, vjemy a stavy hrdiny. Zvuk „stříbrného větru“ je zde symbolem krásy a štěstí, radosti a svobody
Pamětní deska na rodném domě Fráni Šrámka
Pesimistická filozofie lásky zazněla v trojdílném románu Křižovatky (1919). Poetizovaný román Tělo (1919) pojal Šrámek jako oslavu všedních radostí všedního městského bytí a sexuálního vyžití muže a ženy.
V posledním dokončeném románovém pokusu Past (1933), přijatém kritikou s řadou výhrad, propojených ústřední mužskou postavou zaznamenanou v různých fázích dospívání a zralosti, defiluje série erotických úrazů, zápletek a katastrof.
Šrámkovy hry
Povídky z dvacátých let, jež se odehrávají v šedivém prostředí města, neobsahují expresivní lyrismus ani vypjaté stavy, jejich hrdinové touží klidně a dobře žít. Po impresionistických aktovkách vytvořil Šrámek hru Léto (1995), založenou intelektualitou a mladistvou přirozeností, spontaneitou a citovou vřelostí.
V poválečné melancholické komedii Měsíc nad řekou (1922) zobrazil rezignované stáří „orlů“ se zlomenými křídly, k nimž se přimyká moudré smíření mladé ženy, a tak hlas roztouženého mládí vyzní jen jako projev přechodného času iluzí.
Vedle jeho her, představujících významný projev českého jevištního lyrismu a impresionismu, vyhrotil Šrámek v dramatické formě téma biologického mládí a stáří (Plačící satyr – 1923) a pokusil se o aktuální politickou satiru Hagenbek (1920), ve které zkarikoval jednak typ rakouského generála, jednak „vůdce lidu“.
Splav
Trápím se, trápím, myslím si,
kde bych tě nejraději potkal.
(…)
Chtěl bych tě potkati v lukách.
V lukách je vlání
na všechny strany, pokorné odevzdávání.
V lukách je nejprostší života stůl,
rozlomíš chleba, podáš ženě půl,
chléb voní zemí, bezpečný úsměv svítí,
až k pláči je prostý věneček z lučních kvítí,
žena má úrodný klín…
(ŠRÁMEK, Fráňa: Splav. Praha: NLN 2000)
Zdroj: MENCLOVÁ, Věra a kol.: Slovník českých spisovatelů. Praha: Libri 2005
