2 fotky 
Básník, satirik, malíř, karikaturista, prozaik i fejetonista, který ve své lyrice formou popěvku zobrazoval mravní deziluzi, jež vyústila až ke skepticismu.
František Gellner. Kde skončilo jeho tělo? Zdroj: wikimedia.org
František Gellner se narodil 19. června roku 1881 v Mladé Boleslavi do rodiny židovského, ne příliš bohatého obchodníka. V Mladé Boleslavi také navštěvoval základní školu a mezi lety 1891 až 1899 gymnázium. Za studií se podílel na vydávání studentských časopisů, jako byla například Lípa, Lucerna nebo Mladí.
Nadaný spisovatel, ale hlavně malíř
Vedle veršů a překladů (třeba Goethe, Heine nebo Nietzsche) zde uveřejňoval také své kresby. Po maturitě odjel studovat do Vídně, kde však během dvou let složil pouze jednu zkoušku, a to z kreslení. Gellner začal žít bohémským životem, navštěvoval anarchistické schůze a začal psát do časopisu Nový kult.
Já držím pohár ve své dlani,
jenž čeká na rty člověka.
Já držím pohár ve své dlani:
své srdce, které přetéká.(GELLNER, František. Přetékající pohár. In: Po nás ať přijde potopa! Praha: Nový kult, 1901.)
V roce 1901 odešel na báňskou akademii do Příbrami, často se však vracel do Prahy, kde se spolu s Karlem Tomanem, Fráňou Šrámkem, Marií Majerovou a dalšími scházel v Neumannově olšanské vile. Na podzim roku 1904 nastoupil v Litoměřicích dvouletou vojenskou službu, ale po roce šikanování byl propuštěn.
Gellner, Toman a Majerová
O rok později odjel na malířská studia nejprve do Mnichova, poté do Paříže, kde kreslil ilustrace pro satirické časopisy Rire, Cri de Paris nebo Le temps nouveau. V Paříži se stýkal s Karlem Tomanem i Marií Majerovou či Helenou Malířovou (prozaička a překladatelka).
František Gellner se svým otcem, vlastní karikatura.
Od roku 1911 žil v Brně, zde přispíval svými karikaturami (úmyslně zesměšňující výtvarné dílo, které výrazně vystihuje povahové rysy, vlastnosti a podobně) do Lidových novin. V srpnu 1914 (přestože byl nemocen) narukoval a odjel na haličskou frontu. Od 13. září 1914 je veden jako nezvěstný.
Po nás ať přijde potopa
Počátky Gellnerovy poezie poznamenal Heinrich Heine (jehož i překládal), jeho prvotina s trochu až cynickým názvem Po nás ať přijde potopa! (1901) v sobě odhaluje rozpor mezi mladickou nadšeností a opravdovostí s charakterem doby, pokrytectvím a maloměšťáctvím.
Má milá rozmilá, neplakej!
Život už není jinakej.
Dnes buďme ještě veselí
na naší bílé posteli!
Zejtra, co zejtra? Kdožpak ví.
Zejtra si lehneme do rakví.(GELLNER, František. Perspektiva. In: Po nás ať přijde potopa! Praha: Nový kult, 1901.)
Do popředí vystupuje láska a milostný vztah, ten je však nahlížen skrze pudový, sexuální základ. Sbírka je stavěna především na přímých pojmenováních, chybí složité neodhalitelné metafory. Tím se Gellner stavěl proti soudobě dekadentní symbolistické poezii.
Od deziluze k epizaci
Pocit skepse a deziluze se ještě více prohloubil ve sbírce druhé – Radosti života (1903). Básně jsou více epické, nahlédnout můžeme do prostředí hospod, kaváren i nočních ulic. V posmrtně vydaných Nových verších (1919) pokračuje epizace, tragika lidského života je již nahlížena z odstupu, z pozice nezaujatého pozorovatele.
V díle Cesty do hor a jiné povídky (1914) je pohled autorského subjektu na lidské slabosti nejpatrnější v prózách ze židovského prostředí. V Gellnerově Don Juanovi (časopisecky 1912, vydáno knižně 1924) je tradiční látka oblečena do moderního kabátu s velkým nádechem ironie.
Časopisecky uveřejňoval také fejetony, především o zážitcích z ciziny, umění či politice. I zde najdeme kritický pohled autora, který stál na okraji tehdejší umělecké elity, avšak ve svém díle předjímal pozdější snahy o autenticitu básnické výpovědi.
Zdroj: FORST, Vladimír a kol. Lexikon české literatury I. Praha: Academia, 1985.
