Dnes, tedy 26. února 2012, je tomu právě rok, co nás opustil Arnošt Lustig, který byl veřejnosti znám především jako autor děl o holocaustu.
Spisovatel Arnošt Lustig, Zdroj: wikimedia.org
Arnošt Lustig se narodil 21. prosince 1926 v Praze a znamení střelce mu dalo do vínku vtip a úsměv na tváři. Až do posledních chvil svého života se nezapomínal těšit z každého dne a i přes velké obtíže, které mu způsobovala rakovina lymfatických uzlin, měl do budoucna ještě spoustu plánů. Svůj statečný boj s rakovinou však po pěti letech prohrál. I tak po něm zůstala řada knih, které se čtou po celém světě.
Jeho dílo je nesmrtelné
Mezi jeho nejznámější díla patří Modlitba pro Kateřinu Horovitzovou, novela z roku 1964, jež zachycuje statečnou, avšak marnou vzpouru italské Židovky. Předlohou mu byla skutečná událost, kdy nacisté zajali skupinu italských obchodníků židovského původu. Jejich život má být vykoupen úplatky, ale časem jim docházejí peníze a nakonec jsou zabiti. Manželka jednoho z podnikatelů, Kateřina Horovitzová, se pokusí o zoufalou pomstu tím, že sebere nacistickému dozorci zbraň a zastřelí ho.
Velkým úspěchům se těší také knihy povídek Noc a naděje nebo Démanty noci. Právě povídka Tma nemá stín z povídkového souboru Démanty noci byla natočena režisérem Janem Němcem pod názvem zahrnujícím celý soubor. K vrcholům tvorby Arnošta Lustiga patří kniha Dita Saxová, jejíž hlavní postavou je Židovka, která přežila koncentrák, ale nepřežila dobu míru.
Čtěte také: Franz Kafka. Prohlédněte si portrét umělcovy hlavy zevnitř
Ještě jako malá je odvedena do koncentračního tábora, kde přijde o celou svou rodinu. Má tak trochu štěstí v neštěstí, protože její blond vlasy a modré oči jí zachrání život. Ve světě míru však stále vidí minulý život a páchá sebevraždu.
Knihy Arnošta Lustiga se ve světě neztratí, Zdroj: Topzine.cz
Lustig se však nevěnuje pouze tematice holocaustu, příkladem je kniha Bílé břízy na podzim. Tato novela vypráví o pomocné pracovní jednotce, která sídlí v pohraničí. Děj je zasazen do poválečného období a kvůli svému obsahu byla kniha cenzurována.
Pracovní jednotka se totiž skládá z lidí, již jsou pro režim nepohodlní. Skupina se seznámí s dívkou, která se nechá přesvědčit k častým erotickým návštěvám s každým, kdo má chuť. Nejmladší z nich se do ní však zamiluje a rozhodne se, že spolu utečou.
Čtěte také: Proč byste měli číst Kafku, než promarníte svůj život?
I přes ceny, jež byly Arnoštu Lustigovi uděleny (Cena Franze Kafky a Cena Americké akademie umění a krásného psaní za celoživotní dílo), a úspěch, kterého dosáhl v Americe i u nás, zůstával Arnošt Lustig vždy skromný. Pokaždé se snažil dovést své knihy k dokonalosti, neusnout na vavřínech, a tak se k nim i po letech vracel a některé stále přepracovával. Jeho dílo je důležitým svědectvím především nacistické doby, života v koncentračních táborech a také života po válce.
Inspiraci ke svým dílům čerpal rovnou ze svého života, protože se kvůli židovskému původu ocitl přímo v centru koncentračních táborů. Z reálné školy byl z rasových důvodů vyloučen a o rok později (1942) poslán do Terezína.
V životě si vytrpěl své
Svou pubertu tak prožil v koncentrácích, například v Osvětimi a Buchenwaldu. Jako zázrakem se mu v roce 1945 povedlo spolu s kamarádem uprchnout z transportu smrti. V koncentračním táboře přišel o otce, avšak alespoň jeho sestra i matka přežily.
Čtěte také: Čapkova noetická trilogie: Jaké možnosti nabízí lidské poznání?
Po válce vystudoval vysokou školu a stal se novinářem. Zastával několik významných funkcí: byl redaktorem Československého rozhlasu, scenáristou Československého filmu nebo vedoucím kulturní rubriky Mladého světa. Jako zpravodaj Lidových novin se dostal do Izraele.
V srpnu 1968 emigroval přes Jugoslávii a Izrael až do USA, kde vedl přednášky na Americké univerzitě (Washington), která ho také jmenovala profesorem. Od roku 1989 pravidelně navštěvoval Českou republiku.
Osvětim – zde bojoval Arnošt Lustig o holý život
Mezi jeho poslední literární projevy patří rozhovor s Karlem Hvížďalou, jenž byl vydán knižně pod názvem Tachles, Lustig (Mladá fronta). Právě tam hovoří Arnošt Lustig o svých plánech, ze kterých lze cítit obrovskou vůli žít. Význam jeho prací a odkaz, který zanechal, je velký a důležitý. Snad si Arnošta Lustiga český národ zapamatuje tak, jak by si to on sám přál:
K. H.: Co by sis přál, aby lidem vytanulo na mysli, když se třeba za dvacet let po tvé smrti řekne Arnošt Lustig?
A. L.: Bylo by příjemné, kdyby si lidi, kteří si ještě vzpomenou, včetně mých dětí a vnuků, řekli, to byl fajn chlap, držel slovo, nikoho nepodrazil. Byl bych rád, kdyby po mně zůstala pověst slušného člověka. To by mi úplně stačilo. (Hvížďala, K.: Tachles, Lustig. Praha: Mladá fronta, 2010, s. 158.)
