4 fotky 
Karel Havlíček Borovský, vlastním jménem Karel Havlíček, byl satirický básník, literární kritik, novinář, politik, překladatel i zakladatel české moderní žurnalistiky.
Karel Havlíček Borovský Zdroj: wikimedia.org
Karel Havlíček Borovský se narodil do rodiny kupce, která se přestěhovala do Německého (Havlíčkova) Brodu. V roce 1838 dokončil místní gymnázium, poté vystudoval filozofii v Praze (1838 až 1840).
Poblouzněný teolog i odpůrce katolické církve
V rodné obci byl Havlíčkovi autoritou farář J. Brůžek, jenž si vůči farníkům počínal jako osvícený lidumil. Havlíček se domníval, že národu prospěje nejvíce jako kněz, proto se rozhodl pro studium teologie. Pobyt v arcibiskupském semináři v Klementinu však jeho představy nenaplnil. V závěru ročního studia (1840 až 1841) byl ze semináře vyloučen. Stal se odpůrcem katolické církve, což se zásadně projevilo v jeho pozdější tvorbě.
Dům v Brixenu, ve kterém Havlíček bydlel
Havlíček se věnoval také studiu slovanských jazyků, dějin a literatur. V roce 1842 navštívil Halič a Slovensko a o rok později se vydal na dva roky do Moskvy jako vychovatel v rodině slavjanofilského univerzitního profesora Š. P. Ševyrjova. Havlíčkovo okouzlení ruským prostředím vystřídala skepse. Díky pobytu v Rusku odmítl Kollárovu koncepci jednotného slovanského národa.
Idea jednotného slovanského národa byla myšlenka kulturního a ekonomického spojení Čechů s ostatními slovanskými národy pod vlivem Ruska. Čeští obrozenci se touto cestou snažili čelit německému vlivu. Zdůrazňovali společné kořeny slovanských národů a také jejich v mnohém si podobnou kulturu.
Po návratu do Čech žil do roku 1845 v Německém Brodě, kde založil ochotnické divadlo, poté pobýval v Praze. Karel Havlíček na sebe upozornil odmítavou kritikou Tylova Posledního Čecha, v níž zdůraznil potřebu vnitřní pravdivosti literatury a potřebu aktivní práce pro národ oproti planému sentimentálnímu vlastenectví. Toto stanovisko později formuloval i v Kapitole o kritice.
Socha Karla Havlíčka Borovského, Havlíčkovo náměstí na Žižkově
V roce 1846 se Havlíček stal redaktorem Pražských novin a jejich literární přílohy Česká včela. V revolučním roce 1848 založil Národní noviny se satirickou přílohou Šotek. Stal se členem Národního výboru, zúčastnil se Všeslovanského sjezdu a od července do prosince roku 1848 byl poslancem říšského sněmu. Stejně jako Palacký zastával austroslavistické stanovisko.
Austroslavismus byl politický koncept a program, který měl řešit problémy Slovanů v Rakouském císařství a později v Rakousku-Uhersku. Jako první ho navrhl Karel Havlíček Borovský, později ho rozvinul do uceleného politického programu český politik František Palacký. Pro budoucnost českého národa bylo výhodné neusilovat o samostatný stát, ale zachovat rakouskou říši v podobě samosprávných národních celků.
Po porážce revoluce zůstával jediným opozičním novinářem. Když musel zastavit Národní noviny, vydával v Kutné Hoře politický časopis Slovan (květen 1850 až srpen 1851); ten psal z převážné části sám. V roce 1851 vydal výbory článků z obou periodik (Duch Národních novin, Epištoly kutnohorské).
Čtěte také: Autor Ohlasů písní českých a ruských František Ladislav Čelakovský byl mužem mnoha tváří
Za svou žurnalistickou činnost byl vládou perzekvován, několikrát souzen a v prosinci 1851 zatčen a internován v tyrolském Brixenu (Bressanone, severní Itálie) až do roku 1855. Po návratu se s ním lidé báli stýkat. Havlíček však brzy zemřel na tuberkulózu. Na pohřbu hlídaném rakouskou tajnou policií se Božena Němcová nebála udělat symbolické gesto a položit na rakev trnovou korunu.
Havlíčkova raná tvorba
Do literatury Havlíček vstoupil prozaickým dílem Obrazy z Rus (1843 až 1846 v Květech, Časopisu Českého muzea a v České včele; knižně 1851). V této knize zachytil své dojmy z Ruska. Využil zde satiru a realistickou charakteristiku lidí a prostředí a vytvořil typ prózy, jež otevírala cestu českému realismu.
Pamětní deska připomínající bývalou tiskárnu Karla Havlíčka Borovského v Kutné Hoře
Nejosobitějším způsobem Havlíčkova vyjádření je satirická poezie. Už v Rusku začal psát epigramy, v nichž napadal rakouskou monarchii, katolickou církev, byrokracii, šlechtu i carské Rusko.
Havlíček epigramatik
Havlíček začínal svou básnickou tvorbu psaním epigramů, psával je už v Moskvě. Pouze část epigramů uveřejnil v časopisech. Sbírka Epigramy (1845) zůstala za autorova života v rukopise. Jednotlivé oddíly sbírky jsou ironicky adresovány církvi, králi, vlasti, Múzám a světu.
Epigram je krátká satirická báseň s myšlenkovým vyvrcholením (tzv. pointou) v závěru. Autor sám o nich prohlašoval: „Epigramy jsou nádobky, do kterých nalévám svůj vztek, aby mi nežral srdce.“
Církvi vytýkal bažení po světské moci a majetku. Světské moci – v oddílu Králi – poukázal na sklon odměňovat patolízalství a úplatkářství. Oddíl nazvaný Vlasti ironizuje české sebeklamy (dotýká se například poměrů na univerzitě či v divadle). V oddílu Múzám se vysmíval originálničení. K osudu epigramatika mezi lidmi, kteří nad rozum a poctivost stavěli požitek a vlastní prospěch, se stáčel závěrečný oddíl nazývaný Světu.
Originálnost
Není nad původnost!
Každý po ní touží:
lidé chodí přes most,
to já půjdu louží.
(HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel: Epigramy. Praha: Levné knihy KMa, 2001, str. 171)
Trojici větších básnických skladeb Borovský napsal v Brixenu. Námětem Tyrolských elegií (posmrtně 1870) jsou jeho zážitky ze zatčení a z cesty do vyhnanství. Ačkoli jde o osobní Havlíčkovu tragédii, pojímá příběhy z cest velmi humorně a ironicky. Král Lávra (1870) je útokem proti podstatě absolutismu kdekoli na světě, i když má skladba podtitul Balada irská. Připomíná pohádku. Křest svatého Vladimíra (1877) se podtitulem dovolává legendy, útvaru zaměřeného ve starší literatuře na zkoušky člověka stávajícího se světcem.
Autobiografické Tyrolské elegie
V příběhu Tyrolských elegií básník zachytil noc, kdy byl vytažen z postele, aby podnikl cestu s policejní asistencí do Tyrol. Úvahové pásmo skladby zachycuje muže, kterému se těžce odcházelo od rodiny a jemuž se ve vyhnanství stýskalo po domově i po činnosti, z níž byl vytržen (v básni je přítomen žalozpěv). Básník přinucený žít jinde a jinak, než byl zvyklý, komentuje jednání svých protivníků pomocí výsměchu. Dokonce nastává situace, kdy se kočár v horském terénu ocitá bez vozků a bez policistů a spřežení řídí sám deportovaný.
Tyrolské elegie uvádí a prostupuje rozhovor s měsíčkem, který tak připomíná romantický kult Luny. Havlíčkův měsíček je od člověka také tak daleko, jako bývala Luna romantiků. Ubírá se svou dráhou, zatímco muži, který ho oslovuje, je vykázáno místo pobytu v cizině. Přesto těsná blízkost lidové poezie činí z měsíčku společníka muže, jenž se vysmívá moci, která ho spoutala.
Král Lávra coby pohádka
Král Lávra začíná jako pohádkový příběh a pohádku také připomíná, nejde však o klasické pohádky, které psala B. Němcová nebo K. J. Erben. Látkový základ pro Krále Lávru sahá do řecké mytologie k báji o králi Midasovi, jemuž z hlouposti narostly oslí uši. Inspirací pro Havlíčka bylo povídkové zpracování staré látky od M. Hartmanna, jež přeložil.
Příběh krále s oslíma ušima, který dává popravit své holiče, aby tajemství nevyšlo najevo, představuje moc založenou na zvůli, hlouposti a násilí. Teprve když holič Kukulín slíbí králi, že nikomu nic neřekne, aby si zachránil život, zjistí, že ho tajemství pálí a musí ho pošeptat alespoň do vrby. Kolíček k natažení strun na base vyrobený z vrbového proutku, který používají muzikanti jdoucí hrát na bál, však způsobí, že basa vše vyzradí. Avšak lidem oslí uši nevadí, protože ty dlouhé uši právě dobře ke koruně sluší.
Nedokončená Legenda z historie ruské
Legenda z historie ruské je podtitul nejsložitější z Havlíčkových brixenských satir – Křestu svatého Vladimíra. Není jen látkou ruskou, ale obecně namířenou proti zlovůli. Car Vladimír dává popravit boha Peruna, protože nechce hřmít na jeho počest, ale aby zachoval pro lid náboženství, pomocí něhož může vládnout, vypisuje konkurs na boha nového.
Příběh o utracení boha Peruna vyčetl Havlíček z takzvaného Nestorova letopisu (nejstarší ruské kroniky). Skladba zůstala nedokončená.
Tak to chodí na tom světě/ každou chvíli jinák,/ dneska ctí tě za svatého, / zejtra budeš sviňák.
(HAVLÍČEK BOROVSKÝ, Karel: Křest svatého Vladimíra. Praha: Státní pedagogické nakladatelství, 1958, str. 77)
Ve skladbách se mísí nejrůznější žánry (lidová píseň, legenda, epos, publicistika), protikladné lexikálně-slohové vrstvy (vulgarismy, archaismy, latinismy) a jsou využity i postupy makarónské poezie (Jezovitský marš).
Makarónská poezie je básnický útvar satirické nebo humoristické literatury, v němž jsou smíšeny prvky z několika jazyků. Původně kombinovaný jazyk národní s latinou. Časté zejména v žákovské linii středověké literatury (například Mastičkář)
Významná je rovněž Havlíčkova činnost překladatelská. Z ruštiny přeložil povídky N. V. Gogola Starosvětská šlechta, Nos, Plášť a první díl Mrtvých duší. Dále překládal z polštiny, francouzštiny a němčiny.
Zdroj: FORST, Vladimír a kolektiv: Lexikon české literatury. Praha: Academia, 1993.
