Menu
TOPZINE.cz
Apetit

Ať vejde ten pravý Johna Lindqvista. Kombinace švédské brutality a nevinné lásky

Alžběta Lexová

Alžběta Lexová

20. 12. 2010

Upíří romance v poslední době zaplavují svět – přehršle béčkových knih s průhledným příběhem, plochými postavami a debilním dějem. Ať vejde ten pravý se technicky vzato částečně dá považovat za upíří romanci. Především je to ale směs psychologického thrilleru, naturalistického hororu a duševní sondy psychicky narušených dětí i dospělých.

Ilustrační foto Foto: Daniel Husek, Topzine.cz

Román Ať vejde ten pravý vypráví události zimy 1981 na stockholmském předměstí Blackbergu. V lese dojde k brutální vraždě mladého chlapce a v jeho těle nezůstane ani kapka krve. Předměstím se šíří panika a spekulace, ale hlavního hrdinu knihy, Oskara, vražda příliš nezajímá. Tedy kromě faktu, že se obává, že ji způsobil silou vlastní nenávisti, kterou směřuje proti svým dvěma spolužákům. Oskar je totiž terčem šikany. Jako většina šikanovaných se nesvěří žádnému dospělému a užírá se v tichosti svého naoko bezpečného světa.

Jeho život se však drasticky změní, když do něj vstoupí dívka Eli. Tahle podivínka, která odmítá kamkoli vejít bez výslovného pozvání, nic nejí ani nepije, ve dne není k nalezení a i v největších mrazech pobíhá venku v lehkém svetříku, dodá Oskarovi sílu a odhodlání nezbytné k boji se šikanou. Mezi nejistým Oskarem a krásnou, ačkoli zvláštní Eli vzniká pevné pouto. Bude ale natolik pevné, aby udrželo pravdu o Elině původu?

Silný švédský žaludek

Snad to způsobuje nedostatek slunečního světla, snad zima, snad vysoká četnost sebevražd, snad kombinace všeho, švédská literatura je zkrátka proklatě naturalistická. Ať už se John A. Lindqvist věnuje popisu vraždy, šikany hlavního hrdiny, nebo psychickým pochodům postav, věnuje se mu velmi důsledně. Žádná myšlenka, žádné přání nezůstane čtenáři skryto, což z postav vytváří reálné, živé bytosti, které se považují za dobré lidi, jen je občas napadají divné věci. A koho ne? Brutalita celého příběhu brilantně sekunduje jeho romantické složce. Jedna doplňuje druhou a společně demonstrují základní principy vesmírné rovnováhy – bez násilí nemůže existovat něha.

Samotné vyústění romantické linky příběhu zcela popírá běžné představy o lásce, náklonnosti a přátelství. Tradiční koncept lásky jako citu, který si vyměňují dva zralí heterosexuální jedinci (ať už lidští nebo nadpřirození), hází Lindqvist za hlavu. O tento druh lásky tady ani nejde, jde spíše o její jiné aspekty – o něhu, pochopení a bezmeznou podporu, ať se děje cokoli. A ačkoli na pointu poukazuje hned několik dobře umístěných detailů střípkovitě rozesetých po celé knize, stejně čtenáře závěr překvapí, zarazí a zamrazí.

Lidská důstojnost versus společenská morálka

Lindqvist si velmi dobře zvolil počet hlavních hrdinů. Každá postava je svým způsobem hlavní, tvoří články řetězu, který by bez nich nebyl funkční a logický. Zároveň se autor všem dostatečně věnuje, takže čtenář příběh vnímá nejen očima šikanovaného Oskara, který postupně získává sílu postavit se útočníkům, ale i šikanátora Jonnyho, Håkana, muže natolik posedlého láskou k Eli, že je pro ni ochoten udělat doslova cokoli a nezastaví ho ani smrt, policisty Stafana nebo skupinky kavárenských povalečů, kteří v příběhu zdánlivě nehrají velkou roli, ale v podstatě jsou jeho základním kamenem.

Přepínání mezi těmito postavami a opouštění jejich příběhů v nejlepším dodává knize napětí, dramatičnost a nepředvídatelnost. Pasáže vkládané do textu formou novinových ústřižků a zpráv a nečekané přeskakování mezi minulým časem a přítomným zase přidávají jiskru autentičnosti a současnosti. Čtenář má pocit, jako by mu v hlavě tikaly hodiny a odměřovaly hlavním hrdinům přesný čas do velkého finále. Zkracování těchto úseků a zrychlení jejich střídání v závěru knihy, poskytuje příběhu potřebnou gradaci a umožňuje čtenáři plně si vychutnat dramatický závěr. Z faktické jednoduchosti, s níž jsou scény neosobně líčeny a z až chirurgické přesnosti s jakou jsou za sebou věty skládány, zase mrazí v zádech a co víc, tento pocit přetrvá i po dočtení.

Ať vejde ten pravý rozhodně nesmí uniknout pozornosti žádného čtenáře, ať už fantastiku běžně čte, nebo ne. Fakt, že Eli není člověk, je totiž v celé knize naprosto nepodstatný. Mnohem více se věnuje otázce dobra a zla v jeho prazákladní podobě. Tomu, co je správné a co špatné a jak na to má dospívající dítě vlastně přijít. Suma sumárum, pokud chce někdo román Ať vejde ten pravý nazývat upíří romancí, klidně může. Ale zároveň pak musí jedním dechem uznat, že to je zatraceně ta nejlepší upíří romance všech dob.

Název originálu: Låt den rätte komma in
Český název: Ať vejde ten pravý
Autor: John Ajvide Lindqvist
Překlad: Jana Holá
Obálka: Bavaria Media, Vladimír Fára
Počet stran: 448
Vazba: vázaná s přebalem
Rozměry: 150 x 210 mm
Vydal: Argo, Praha 2010
Doporučená cena: 378 Kč

Hodnocení: ***** (90 %)

Ohodnoťte tento článek:
0
Právě čtete

Ať vejde ten pravý Johna Lindqvista. Kombinace švédské brutality a nevinné lásky