5 fotek 
!EXKLUZIVNĚ! Když jsem se s Arnoštem Goldflamem domlouvala na schůzce, jeho příjemný a specifický hlas mě přivedl k prvnímu tématu rozhovoru – pohádky. Zněl totiž opravdu jak z říše za sedmero horami. Navíc v pohádkách Goldflam nejenže hraje (nezapomenutelná role pana Lustiga v Lotrandovi a Zubejdě), ale sám je i tvoří.
Napsal jste několik dětských knih. Co vás na tvorbě pro děti nejvíce baví?
Nikdy jsem neměl v úmyslu věnovat se dětské literatuře. Ale protože mám malé děti a už nejsem nejmladší, chtěl jsem jim něco zanechat. Kdyby se mi náhodou něco stalo, třeba kdybych natáhl bačkory. Proto jsem napsal dvě knihy pohádek o Tatínkovi. Když ale kluk trochu vyrostl, řekl mi: „Táto, to nic není! Pohádky, pche. Napiš něco strašidelnýho!“ Tak jsem napsal Standa a dům hrůzy. Nejvíc mě na této tvorbě baví vymýšlení příběhů. I těch nereálných, vlastně fantazijních až pohádkových.
Knihy Tatínek není k zahození a Tatínek 002 jsou plné netradičních pohádek. Fantazírujete rád?
Ano, už od dětství. Vždy jsem fantazíroval, ale psát jsem začal až kolem 33. narozenin. Do té doby jsem se věnoval výtvarnému umění. Myslel jsem, že budu malířem, grafikem, ale pak jsem přece jen poznal meze svého výtvarného talentu.
Dnes se tedy výtvarnému umění už vůbec nevěnujete.
Ne. Zjistil jsem, že můj talent není tak výrazný, abych mohl vyjádřit, co bych si představoval. Práce se slovy mi vyhovuje víc, tam se to tak jasně asi nepozná.
O maminkách pohádky napsat neplánujete?
Byl takový původní záměr, jenomže se ukázalo, že by to byl podobný model. Navíc maminky v mých pohádkách hrají zrovna tak výraznou roli jako tatínek.
Vy máte tři děti?
Tři vlastní, z toho dospělou dceru Sylvu, která také maluje, a dvě, ještě malé děti – Otíka a Mimi. Pak mám dva nevlastní kluky, dnes již kolem čtyřicítky, které jsem ale takříkajíc částečně vychovával.
Jste pro ně také takový hrdina jako fiktivní tatínek ve vašich pohádkách?
Těžko, já nejsem hrdinská povaha. Právě proto jsem napsal pohádky, abych se v jejích očích trošku vyzdvihl. Abych se udělal lepším.
Jaká je vaše nejoblíbenější pohádka?
Nikdy není jedno nej. Mám rád pohádky, které s dětmi zachází jako s partnerem, kde se s dětmi nejedná jako s blbečky. Mám rád pohádky s dobrodružnými, fantazijními až hororovými prvky. Třeba pohádky bratří Grimmů nebo ruské pohádky, kde se sekají ruce a hlavy, čínské a japonské, kde jsou zase démoni a podobně. Zkrátka, mám rád pohádky, ve kterých se něco děje. Z českých je to třeba pohádka O Slunečníku, Měsíčníku a Větrníku.
Arnošt Goldflam ve filmové pohádce Lotrando a Zubejda, Zdroj: obrazky.info-morava.cz
Někde jsem se dočetla, že jste kouzelný pohádkový dědeček. Cítíte se tak?
Je to zrada představy, jak říkali surrealisti. Něco nějak vypadá, ale ve skutečnosti to tak není. Představa kouzelného a pohádkového dědečka vychází nejspíš z toho, že občas ve filmech hraju bizarní figury tohoto typu a že tak možná někdy i vypadám. Nejsem takový, ba právě naopak. Jsem stále protivný až přinasraný, ale nevadí mi, když mě tak děti berou. U dětí mě to těší.
Vy sám už dědečkem jste?
U nevlastních synů ano, dokonce čtyřnásobný. Opravdovým dědečkem se ale vlastně necítím. Rád s dětmi komunikuju spíš partnersky. S desetiletým synem jsme kamarádi a doufám, že ho to tak brzo nepřejde. Bavíme se jako kamarádi a on se na mě tak i často obrací. Má ve mně zatím důvěru. Když mám čas, rád ho vodím do školy, protože po cestě si můžeme v klidu povídat a spřádat různé plány.
Co píšete radši – pohádky pro děti, povídky pro dospělé nebo hry? Co vám jde snadněji?
To se nedá jednoduše říct. Záleží to na nápadu a na situaci, na co člověk má chuť a jaké téma je aktuální. Někdy je to vázáno i tím, co spěchá. Když slíbím něco pro divadlo, tak to holt musím udělat. Pohádky a povídky píšu tehdy, když mám čas. Zrovna teď jsem napsal pár povídek pro dospělé, které vychází z autobiografických momentů, ale v určité fázi se zvrtnou a posunou se někam jinam. Do nereálného světa tak trochu. Až jich budu mít víc, chtěl bych udělat podobnou knížečku, jako je například Pořád o jednom nebo Osudy a jejich pán.
Když mluvíte o nadpřirozenu – máte rád třeba i fantasy?
Bylo období, kdy jsem sci-fi a fantasy hodně četl. I teď patří do mé četby, ale nepřevažují. Mám rád všechno, co je zajímavé a dobře napsané. Upřednostňuji díla, která se zabývají osudy a příběhy jednotlivce, myšlením a tím, co lidé prožívají.
Arnošt Goldflam je čtyřiašedesátiletý brněnský rodák. Původně studoval medicínu, táhlo ho to ale jinam. Na JAMU, konkrétně na činoherní režii. Dnes je z něj divadelní režisér, filmový i divadelní herec, pedagog (učí na JAMU i DAMU) a spisovatel s bohatými zkušenostmi. Působil a stále působí v mnoha divadlech (např. Divadlo na provázku, HaDivadlo nebo Klicperovo divadlo v Hradci Králové). Dříve se věnoval dokonce i výtvarnému umění. Vytvořil přes 50 her a dramatizací, píše povídky i pohádky pro děti. Je podruhé ženatý s výtvarnicí Petrou Goldflamovou – Štětinovou, se kterou má dvě malé děti.
