3 fotky 
Ze začátku jsem vůbec nevěděla, na co se budu Arnošta Goldflama ptát. On má totiž tolik zkušeností, že by je mohl rozdávat. Navíc je zajímavý tolika věcmi, že člověk neví, co může opomenout. Takže poté, co jsme si povídali o pohádkách, se rozhovor stočil k divadlu. Není se čemu divit, divadlem Arnošt Goldflam totiž žije. Řeč však přišla i na Franze Kafku nebo otravný hudební střední proud.
Arnošt Goldflam na knižním veletrhu v Havlíčkově Brodě, Foto: Kateřina Ciborová, Topzine.cz
Čím se cítíte být více? Spisovatelem, hercem, režisérem, nebo dokonce výtvarníkem?
Na tuto otázku vždy žertem odpovídám, že dělat víc věcí najednou není nic nového. To už dělal, s dovolením, třeba Tyl, Moliére nebo Shakespeare. Psali hry, režírovali a zároveň i hráli. Ale i já tyto aktivity rád střídám, protože například jako herec mám zodpovědnost jenom za sebe a jako režisér naopak zodpovídám za všechny. Výtvarníkem už nejsem, nahradil jsem to psaním, které mě velice baví a můžu být u něj sám a vymýšlet si svobodně.
Jste držitelem několika cen. Za knihu Tatínek není k zahození jste dostal Magnesii Literu, za hru Modrá tvář Cenu Alfréda Radoka. Co pro vás tyto a další ceny, co jste dosud obdržel, znamenají?
Upřímně řečeno, nic moc. Znamenají pro mě někdy nějakou korunu navíc, protože některé ceny jsou spojené s odměnou. Také když dílo získá nějaké ocenění, je-li to kniha, lidé si ji spíš koupí. Nějakého institucionálního, společenského uznání si moc nevážím. Souhlasím s názorem Thomase Bernharda v knize Moje ceny, kde píše, jak se k obdrženým cenám postavil a jestli z nich měl radost. Říkal, že státu, který rozhazuje miliardy na každém kroku, je potřeba peníze odebrat. Proto si všechny ceny vzal, i když jimi třeba pohrdal. A jestli ještě něco dostanu, tak budu rád, i když u nás se tolik cen nedává. Neslyšel jsem třeba, že by existovala cena Svazu průmyslníků, Hospodářské komory a podobně, které Bernhard také dostal.
Někde jste uvedl, že máte rád Karla Poláčka a Franze Kafku. Je to tak?
Ano, dokonce jsem na jedné konferenci věnované Kafkovi řekl, že Poláček je Kafka pro širší vrstvy. Poláčka si velmi cením, zvlášť jeho tetralogii Okresní město. To je román, který považuji za velice nedoceněný. Kdyby se tehdy našel dobrý překladatel, tak jsem přesvědčený, že by dnes patřil k slavným světovým románům. Ale tak to chodí… S Kafkovou tvorbou jsem se seznámil v patnácti nebo šestnácti letech a hned jsem si ho, později i celou pražskou německou literaturou, oblíbil. Dokonce jsem Kafku inscenoval i čtyřikrát v různých divadlech (Proces, Ortel, Proměnu). On nastoluje věci, které jsou stále ve vzduchu. Navíc u Kafky najdeme i vtipné momenty. Traduje se přece například historka, že když Kafka četl Proces svým kamarádům, sám se u toho válel smíchy. Má humor i tragiku. Jako Poláček. A tragikomická poloha mi je nejbližší.
Co byste ještě chtěl divadelně zpracovat? Je nějaký autor, kterého máte v záloze a chystáte se na něj?
Odpovím vám opět historkou. Když jsem naposledy mluvil se slavným režisérem a spisovatelem Georgem Taborim, byl už poměrně starý, snad 85 let. Ptal jsem se ho, jestli chce ještě něco zrežírovat. A on odpověděl, že má v plánu dvě věci. Tak jsem si říkal, co chce takový člověk po tolika zkušenostech ještě dělat? A on mi vyjmenoval těch věcí asi deset! Není to tedy tak, že by člověk měl jediný cíl a pak by skončil. V diáři mám papírek, kam si píšu nápady. A mám jich tam několik. Rád bych třeba udělal z netypického úhlu hilsneriádu nebo kabaret z rakouských, ruských a českých autorů. Těch témat je hodně, od literatury české přes židovskou, ruskou, německou až po další světovou. Také bych ale rád napsal ještě nějaké vlastní věci.
Pořád tedy máte co dělat.
Skoro bych řekl, že bych si to potřeboval lépe zorganizovat. Psát totiž můžu pouze tehdy, mám-li opravdu čas, ne jen volnou chvíli. Chtěl bych pokračovat v rozepsaných povídkách, ale protože začínám zkoušet v plzeňském divadle Alfa adaptaci mojí knížky pro děti, Standa a dům hrůzy, musím to teď odložit. Jsem zvědavý, jestli se mi povede navázat, člověk totiž musí být v látce ponořen. Vytrhávat se není moc dobré. Snad se mi ale navázat podaří…
Nejste tak trochu workholik?
A taky grafoman. Zdůraznil bych ale to trošku. Čas od času se od práce potřebuju odtrhnout a zase se nabít. Třeba tím, že se jen tak procházím po ulici, dívám se po lidech a poslouchám je. Nebo si doma vykládáme se ženou, jen tak se válím nebo jsem s dětmi. Nebo třeba jdeme do lesa, na procházku, na výlet, to mám rád! Když je člověk jenom ponořený v divadle, nemá čas se nabít. Mám rád čas rozdělený mezi rodinou a prací.
Zkušenost máte i s nahráváním audioknih. Namluvil jste například Epochální výlet pana Broučka do XV. století a Osudy dobrého vojáka Švejka.
Také jsem napsal šest rozhlasových her, nějaké jsem i režíroval. V řadě rozhlasových her jsem i hrál, zrovna třeba v Kafkově Zámku. Četl jsem i Werichovy povídky nebo moje pohádky. A také zapomenuté básníky z Wernischových knih, snad 50 rozhlasových dílů! To mě také baví, i když je to něco úplně jiného a ne pravidelného.
Jaký je váš postoj k audioknihám? Já například budu knihu raději měsíc číst, než abych si ji za tři hodiny poslechla.
To je subjektivní věc. Různá CD, která namluvím nebo dostanu, ba i koupím, nosím domů a můj desetiletý kluk Otík i čtyřletá holčička Mimi je moc rádi poslouchají. Zvlášť synek, ten bez toho neusne. Takže smysl audioknihy i rozhlasové hry určitě mají. Četl jsem, že v Německu se rozhlasové hry hodně poslouchají, když lidé jezdí v autě. Nejsem řidič, ale když mě někdo veze na nějaké natáčení, raději si poslechnu mluvené slovo nebo rockovou, jazzovou i vážnou hudbu, také etno, než soukromá rádia, kde pouští střední proud. Pořád dokola to samé, to už mě dost otravuje. Navíc moderátoři často mluví neskutečně hloupě. Jako kdyby někde jen tak seděli a kecali. Takhle blbě už léta hrají i v Českém rozhlase.
Arnošt Goldflam je čtyřiašedesátiletý brněnský rodák. Původně studoval medicínu, táhlo ho to ale jinam. Na JAMU, konkrétně na činoherní režii. Dnes je z něj divadelní režisér, filmový i divadelní herec, pedagog (učí na JAMU i DAMU) a spisovatel s bohatými zkušenostmi. Působil a stále působí v mnoha divadlech (např. Divadlo na provázku, HaDivadlo nebo Klicperovo divadlo v Hradci Králové). Dříve se věnoval dokonce i výtvarnému umění. Vytvořil přes 50 her a dramatizací, píše povídky i pohádky pro děti. Je podruhé ženatý s výtvarnicí Petrou Goldflamovou – Štětinovou, se kterou má dvě malé děti.
