2 fotky 
Román 1984, podle mnohých základní dílo antiutopického žánru, napsal George Orwell pouhý rok před svou smrtí. Dílo se později stalo inspirací pro tolik oblíbený žánr science-fiction. V roce 1998 byl dokonce titul zařazen mezi 100 knih, které měly největší vliv na společnost.
Román 1984 jako základní dílo antiutopického žánru. Zdroj: sxc.hu
George Orwell se narodil roku 1903 v Motihari v Indii do rodiny koloniálního úředníka. Dětství prožil v Anglii v kraji Oxfordshire. Zde plyne říčka Orwell, která mu poskytla inspiraci pro jeho pseudonym. Orwell vystudoval prestižní školu Eton, sloužil v imperiální policii v Barmě, pod zvoleným pseudonymem publikoval jako esejista a novinář. Jako odpůrce fašismu a zastánce rovnosti byl levicového zaměření, avšak nikdy nepůsobil v žádné politické straně.
Na základě zkušeností, které nabyl jako tulák v nejchudších vrstvách Paříže a Londýna, zpracovává své dílo Na dně v Paříži a v Londýně. Zážitky ze španělské občanské války sepisuje v knize Hold Katalánsku.
V době války pracuje pro BBC a přispívá i do předních anglických novin jako Tribune či Observer. V listu Tribune mu vyhradili sloupek s názvem Jak se mně líbí. Jeho však bezesporu nejznámější a nejvýznamnější díla píše před svou smrtí. Jedná se o Farmu zvířat a 1984. Roku 1950 (rok po vydání knihy 1984) umírá na tuberkulózu.
Utopie nebo skrytá realita?
Hlavní postavou románu 1984 je Winston Smith. Děj se odehrává v Londýně ve fiktivní Oceánii, zřejmě v roce 1984. Je to naprosto obyčejný, ne příliš pohledný ani statečný člověk, který žije v zaběhlé každodenní rutině. Nestěžuje si na ni, ale moc dobře ví, že jeho život, stejně jako život celé společnosti, je jedna velká lež.
VÁLKA JE MÍR
SVOBODA JE OTROCTVÍ
NEVĚDOMOST JE SÍLA
Jako jediná možná, tedy povolená politická strana, působí v Oceánii Strana v čele s Velkým bratrem. Absolutní diktatura s ideologií Angsonc (anglický socialismus). Strana se stará o chod celého státu a nutno říci, že má v moci vše. Doslova a do písmene. Dělí se na Vnitřní stranu, skládající se z Velkého bratra a vládnoucí společnosti, a poté na Vnější stranu, čili zbylé obyvatelstvo.
Za vším stojí Strana
Z předchozího nám tedy jasně vyplývá, že není možné nic, než co povolí Strana. Buď patříte do vnitřní, anebo do vnější části. Jiná volba neexistuje. Zářným příkladem je televizní obrazovka uprostřed pokoje každého občana. Dnes bychom ji mohli označit za kameru. Toto zařízení sledovalo každý pohyb, a dokonce i myšlenky všech obyvatel Oceánie.
Dokonce i láska byla zakázaným zbožím.
V tomto světě, respektive politickém systému, nebyly stanoveny žádné zákony. Nebylo nic zakázáno, ale také nic povoleno. Co je špatné sice není psáno černé na bílém, ale v podvědomí každého člověka je jasně zakořeněno, že každý čin učiněný na základě svobodné mysli bude potrestán.
Na hnutí mysli či citech nezáleží
Winston Smith pracuje na Ministerstvu pravdy, kde přepisuje historii. Znamená to jediné: pokud se situace vyvinula jinak, než Strana předpokládala, je nutno pozměnit její prohlášení z minulosti v časopisech, novinách a podobně. Zkrátka Strana má vždy pravdu, nikdy se nemýlí. Obyvatelstvo je zcela podrobeno. Pokud se i přesto objeví někdo, kdo jedná proti či se Straně jednoduše nelíbí, je zničen. Zmizí z povrchu zemského.
Zničí se či přepíše veškerá dokumentace, která se v jakékoli souvislosti zmiňuje o jeho osobě. Ve většině případů je však daný člověk mučen paradoxně na Ministerstvu lásky. Zde je všelijakými možnými prostředky donucen k tomu, aby uznal Stranu a miloval Velkého bratra. Poté přichází smrt.
Hrdina s velkým H
Winston je vnitřně zcela nespokojen a tuší, že celá společnost, ve které žije, není nic jiného než čistý podvrh. Nedokáže se ubránit myšlenkám na minulost. I přesto však nedělá nic pořádného proto, aby došel k poznání pravdy. Spíš se celou dobu užírá, plane v něm pouze malá naděje lepšího zítřku. Začne se scházet s Julií, svou kolegyní z práce. Avšak i cit pravé lásky je v Oceánii zakázán. Proto se musí scházet tajně, kdesi v pronajatém pokoji bez vědomí Ideopolicie.
Jakmile Winston poznává straníka O‘Briena, začne se děj obracet ve prospěch hlavního hrdiny. O’Brien mu půjčí knihu, kterou údajně napsal Emanuel Goldstein, protivník Velkého bratra a zároveň představitel „reálného světa“. Se svou milenkou Julií je při čtení tohoto díla chycen a zatčen Ideopolicií.
Tímto aktem se dostáváme do třetí části díla, kde je popisován Winstonův výslech. Ideopolicie, při stálém psychickém i fyzickém týrání, nakonec vítězí a donutí ho přiznat se i k takovým věcem, které neudělal. Přeje si jediné – zemřít. Strana ho přiměje k tomu, aby zradil Julii. Nakonec řekne, aby mu už neubližovali a všechno, co chtějí udělat jemu, udělali právě jí.
V Oceánii je svobodné myšlení či projev citů naprosté tabu.
Jako jedni z mála vězňů Ideopolicie se Winston i Julie vrací zpět, avšak již jako plně oddaní a plně věrní, zkrátka jako otroci Velkého bratra.
„Jsi kaz ve vzorku, Winstone. Jsi skvrna, která se musí vymazat. Neřekl jsem ti právě, že jsme jiní než pronásledovatelé v minulosti? Nespokojíme se s negativní poslušností, ani s nejpodlejší podřízeností. Až se nám konečně podrobíš, uděláš to z vlastní, svobodné vůle. Neničíme kacíře proto, že nám odporuje; nikdy ho nezničíme, dokud nám odporuje. Obrátíme ho, zmocníme se jeho niterného myšlení, přetvoříme ho. Vyženeme z něho všechno zlo a všechny iluze; převedeme ho na naši stranu ne vnějškově, ale doopravdy, srdcem i duší. Než ho zabijeme, uděláme z něj jednoho z nás. Nestrpíme, aby kdekoli na světě existovala chybná myšlenka, byť sebetajnější a sebebezmocnější.“
Kompozice románu 1984 je chronologická čili čtenář se nemusí obávat, že by se v ději přestával orientovat. Winston Smith je zde vykreslen jako milý, poslušný a skromný člověk. I přesto je však velkým hrdinou, ale ne v dnešním slova smyslu. Nic důležitého nevykonal, ničím nevyčnívá z davu. Hrdinou s velkým H ho nazýváme proto, že si udržel svou lidskost.
Naopak Julii bychom mohli označit za menší rebelku, avšak víc než touha po svobodném světě ji láká touha po Winstonovi jako muži.
Můžeme stále myslet svobodně?
Mnohem důležitější je však riziko hrozby, na které se Orwell snažil poukázat. Potlačení svobodného myšlení je zřejmě to nejhorší, co se obecně společnosti může stát. Ostatně pokud se nad tím trochu zamyslíme, dnešní svět bychom také mohli označit za Oceánii.
Doba jde kupředu, život se nám jistým způsobem zlehčuje, ale na druhou stranu za to platíme velmi krutou daň. Jako příměr k Velkému bratrovi bych poukázala na systém sociálních sítí. Avšak smutné je, že my to děláme zcela dobrovolně. Dnes už pro nás není problém si o konkrétním člověku vygooglit informace. A pokud má takovéto možnosti běžný občan, co teprve český Velký bratr?
Zdroj: spisovatele.cz
