3 fotky 
Týden severských filmů nabídl mysteriózně laděný snímek svérázného dánského režiséra Larse von Triera v opakované kinoprojekci. V každém z nás dřímá dobro a zlo. Dobro jako přiměřenost našich činů, respekt k vyššímu řádu, konformismus zvnitřněním společenských hodnot a norem. Zlo jako latentní touha po dominanci, barbarství a primitivismus, egoistická orientace na vlastní potřeby. Studovat zlo může být nebezpečné: v kontaktu s artefakty krutosti a násilí z dob minulých a pod tíhou osobní tragédie lze spustit temné síly lidského vědomí, příchod démona.
Terapie sexem, Zdroj: distributor filmu
Zármutek, Bolest, Zoufalství, Tři žebráci. Každá kapitola snímku se bezelstně zabývá vnitřním rozpoložením ženské postavy, které však jde ruku v ruce s osudem i emocionálními stavy jejího manžela a takto narativně konstruovaná a vyjevená pouť se stává ústředním motivem režisérova pohrávání si s významy, vizualitou i atmosférou snímku.
Sex při Händelovi
Již Prolog nabízí neotřelý a vskutku podmanivý pohled na jinak politováníhodnou a nanejvýš smutnou událost. Za zvuků Händelovy operní árie jsme svědky tělesných požitků v kontrastu s nevyhnutelnou zkázou, hédonismus sexuálních tužeb se zde mísí s koncem mladého života, vzrušení, slast a pudovost vítězí nad plněním sociální role, rodičovských závazků a povinností, racionalitou v podobě odpovědného chování. Ztráta syna determinuje další počínání muže a ženy, způsobuje chaos v jejich hlavách, stejně jako šrámy na duši.
Jelikož Ona – badatelka historické geneze násilí páchaného na ženském pohlaví – stále více podléhá žalu a sebetrýznění, odvádí ji On – její manžel a terapeut v jedné osobě, vyznávající léčbu extenzí – do lesů, aby se zde postavila vlastnímu strachu, čelila svým fobiím a vyrovnala se s přetěžkou ztrátou. Avšak také On se potýká s úzkostí (možná více než si je ochoten připustit), mívá vidiny, jeho úsudek ovlivňují specifické vlivy okolní přírody. Pobyt v zapadlé lovecké chatě daleko od civilizace se tak stává oživlou noční můrou, střetem na život a na smrt. Vzkříšení satanského zla, autentickou zrůdnost a syrovou zvrácenost pak znovu transformuje výsostně estetický Epilog.
Tohle místo je samá záhada
Nebyl by to Lars von Trier, aby svým dílem nevyvolával kontroverzi. Antikrist se dokázal na Mezinárodním filmovém festivalu v Cannes prosadit do užšího výběru filmů aspirujících na Zlatou palmu, ale vysloužil si rovněž anticenu za nenávistný pohled na ženy. S Trierovým misogynstvím to však nebude tak jednoduché.
Zlo pochází od ženy? Ne nutně
Původcem zla v Antikristovi je sice jednoznačně ženská postava, nicméně úmysly jejího protějšku se také nezdají být těmi nejčistšími: On totiž, přesvědčen o vlastní neomylnosti, správnosti zvoleného terapeutického postupu a schopnosti jednat vždy klidně (přičemž jde pouze o předstíranou racionalitu), využívá slabosti své manželky, vnucuje jí své opatrovnictví ve snaze získat nad ní kontrolu, chce ji vlastnit, do jisté míry pro něj představuje objekt manipulace.
Žena je na druhé straně zmítána svým ambivalentním přístupem k pohlavnímu styku. Sex v koupelně, sex na podlaze, sex v posteli, sex v lese – živočišné pojetí lidské tělesnosti, sexuální orgie a obscenita chtíče jednoduše prostupují celým filmem. Pro ženu představuje pohlavní styk formu úniku z pociťované bezradnosti, osvobození od stavů deprese a naprostého psychického vyčerpání. Je to zkrátka jako droga, která umožňuje nevnímat v daný okamžik nic jiného než koitus a uspokojení z něj, byť ani jedno nemá dlouhé trvání. Zároveň je ale sex příčinou duševního strádání hlavní hrdinky příběhu, protože se rozkoš mění ve zhnusení až vyplyne v sebedestruktivní katarzi.
V návaznosti na výše uvedené je škoda, že příčiny jednání postav, potažmo anatomie jejich manželství nejsou více rozebrány. Lars von Trier vždy vyžadoval od publika jistou spolupráci (ostatně to je také důvod proč zůstal mnohými nepochopen), nicméně v případě Antikrista hrozí, že všudypřítomné jinotaje, mystická podobenství a intenzitu prožívání situačních zvratů hlavními hrdiny v důsledku přebije explicitnost násilných scén. Jestliže se Trier nijak neostýchal vsadit v poslední půlhodině na syrovost a dekadenci, měl asi přitlačit na pilu i při vykreslování charakterů svých filmových figur. Jejich herecké ztvárnění však obstojí zcela bez problému: Willem Dafoe věrně představuje onu klidnou sílu, zatímco Charlotte Gainsbourg překypuje energií, emocemi a maniakálností (ocenění od poroty v Cannes za nejlepší ženský herecký výkon jí bezesporu sluší).
Osobitost, maniakálnost, extrém
Antikrist je osobitý snímek, který zcela jistě zanechá v divákovi hlubokou stopu. Režisér Trier – věrný svým zásadám, s nimiž přistupuje k filmovému dílu – znovu umožňuje vyniknutí obsahu nad formou. Neznamená to, že by se zříkal efektních prvků, jaké představují barevné filtry v kontrastu s černobílým obrazem či použití extrémně zpomalených záběrů, jen nevodí diváka za ručičku, a spíše mu ponechává prostor pro vlastní interpretace právě viděného.
Za všechno zlo můžou ženy...?
Co se někomu může zdát za hranicí vkusu, je u Triera samozřejmým způsobem vyjádření: vysmívá se tak cenzuře, korektnosti, útočí na všeobecnou povrchnost, zápasí s trivialitou, relativizuje civilizační hodnoty a kritizuje jejich vyznavače za upřednostnění pohodlnosti před originalitou, vymezuje se vůči mainstreamu. Antikristem zase ukázal, že od něj můžete čekat všechno, jenom ne fádní film.
Antikrist (Antichrist)
Horor/Mysteriózní/Psychologický/Drama
Dánsko/Německo/Francie/Švédsko, 2009, 104 minutRežie: Lars von Trier
Hrají: Willem Dafoe, Charlotte GainsbourgHodnocení: 4****
