4 fotky 
Počátky divadla sahají hluboko do minulosti a existuje mnoho teorií, jak divadlo vzniklo. K jeho největšímu rozmachu ale prokazatelně došlo v období antiky. Antická dramata jsou dodnes oblíbená a ačkoliv divadlo od svého počátku prošlo mnohými proměnami, antikou se stále inspiruje.
Období antického divadla se datuje od 6. století před Kristem až do konce 7. století po Kristu. Přesně do roku 692 n. l., kdy bylo oficiálně zakázáno provozování divadla ve Východořímské říši.
Antické divadlo se dělí na dvě větve a ačkoliv mají mnoho shodných rysů a jedna se druhou částečně inspirovala, vyvíjely se odděleně.
Od náboženství k zábavě
Antické divadlo vzniklo v Řecku v 6. století př. n. l. Jeho počátky jsou spojeny s náboženským kultem boha Dionýsa. Na jeho počest se každoročně konalo několik oslav, největšími a nejznámějšími byly Malé a Velké Dionýsie.
Během oslav byly zobrazovány výjevy ze života boha Dionýsa, které měly silné performanční prvky. Jednalo se o uzavřené celky s dějem, ve kterých vystupovali kostýmovaní aktéři.
První uvědomělé divadelní produkce
Později se začaly psát texty určené pro veřejnou produkci a během Dionýsií se konaly různé soutěže. Jedněmi z nich byl přednes a později inscenace těchto textů. Každý autor musel během oslav představit tři tragédie a jednu komedii. V závěru oslav byl pak desetičlennou komisí zvolen vítěz. Jedním představením většinou život hry skončil. Až mnohem později se začaly jednotlivé inscenace reprízovat.
Podobné stavby byly nejen v Řecku, ale i v Římě a Turecku Foto: Marek Jedinák, TOPZINE.cz
Už od samého počátku se hry předváděly v prostorách k tomu určených. Jednalo se o velká půlkruhová hlediště budovaná v kopci, kde dole pod kopcem bylo kulaté jeviště a směrem vzhůru do kopce pak byly umístěny kamenné stupínky na sezení. Do běžného divadla se vešlo kolem patnácti tisíc diváků. Několik na sebe navazujících inscenací se hrálo vždy ve dne a vytvářely se jakési divadelní bloky.
Oslové na jevišti
Divadlo mohli hrát jen muži a profese herce byla velmi vážená. Byli například osvobozeni od vojenské služby. Nejdříve v divadle vystupoval pouze jeden herec a sbor, takzvaný chór. Později se připojil ještě druhý a třetí herec, chór ale zůstával stále. Měl roli vypravěče, komentoval a posunoval děj.
Kostýmy herců v antice vycházely z běžného oděvu, pouze pro komedie se používaly různé zesměšňující vycpávky. Členové chóru byli pravděpodobně oblečeni do oslích kůží. Všichni herci pak nosili obličejové masky.
Oponu řecká divadla neměla a místo kulis se používaly otočné hranoly, na které se z každé strany zavěsila různá dekorace. Podle potřeby se pak hranoly otáčely.
Nejvýznamnější řečtí autoři
Divadelní žánry se v antice dělily na vysoké a nízké, měly svá jasná pravidla a nikdy se nesměly mísit. Také autoři se většinou zaměřovali pouze na jeden žánr. Mezi vysoké umění patřily tragédie, nízké umění pak reprezentovaly komedie. Náměty pro oba žánry autoři čerpali především z mytologie.
Antická divadla se používají ke kulturním akcím dodnes Foto: Tomáš Miška, TOPZINE.cz
Nejznámější tragédie psali tři autoři: Aischylos, Sofoklés a Euripidés. Aischylos je autorem více než devadesáti her. Jeho význam spočívá v zavedení druhého herce. Nejznámější a jednou z mála dochovaných tragédií je Oresteia.
Sofoklés o několik let později zavedl třetího herce a zmenšil sbor. Mezi jeho nejznámější hry patří Antigona a Oidipus král.
Posledním tragikem byl Euripides. Ve své době nejméně ceněný, po smrti ale doznán jako nejvyspělejší. Napsal mimo jiné Médeu nebo Elektru.
Autorem komedií je pak Aristofanes se svými Žábami nebo Lysistraty. Byl mistrem fraškovitých situací.
Antické drama jinak
Římské divadlo není spojeno s kultem bohů nebo s náboženskými obřady. Římané dobývali různá území a osvojovali si cizí vzory, které si pak upravovali.
Stejně tak přijali za své i řecké divadlo, které upravili pro své poměry. Vznik divadla je spojen s veřejnými slavnostmi, které byly pořádány pouze pro zábavu. Divadlo pak mělo formou zábavy odvést pozornost od politické situace.
Hry se konaly na různých místech, z počátku na volných prostranstvích s provizorním dřevěným jevištěm, později byly přeneseny do amfiteátrů, které původně sloužily pro gladiátorské zápasy a sportovní klání. Amfiteátry byly stavěny kdekoliv, nevyužívaly přírodních prostor. Římané na rozdíl od Řeků používali oponu a měli tři unifikované druhy dekorací. Pro tragédie, pro komedie a pro satiru.
Vysoké a nízké umění
Stejně jako Řekové dělili umění na vysoké a nízké. Do nízkého patřila komedie, mimus, pantomimus a fraška. Všechny žánry hojně využívaly improvizaci, tanec, zpěv a mluvené slovo. Mohly v nich hrát i ženy. Tradice těchto žánrů byla potulnými herci přenesena až do středověku.
Výše postavené řecké rodiny měly sedačky podepsané a rezervované Foto: Jitka Lanšperková, TOPZINE.cz
Autory komedií římského období byli hlavně Titus Maccius Plautus a Publius Terentinus Affer. Náměty čerpali z řeckých komedií. Plautova díla se později stala námětem pro Shakespeara nebo Moliéra.
Tragédie byla považována za vysokou formu umění. Toho si Římané sice vážili, ale nebavilo je tolik jako umění nízké. Římská tragédie zdaleka nedosáhla úrovně ani významu řecké. Náměty autoři získávali z historických událostí a z mýtu o Trojské válce.
Prvním autorem tragédií byl Livius Andronicus, který pocházel z Řecka a často pouze překládal řecké tragédie.
Nejvýznamnějším autorem se stal Lucius Annaeus Seneca. Jeho texty se dochovaly i přes středověk a na počátku renesance ovlivnily obrození tragédie. Dochovalo se devět jeho textů, z toho nejznámější je Agamemnon.
Divadlo jen pro zábavu
V Římě sloužilo divadlo pouze pro pobavení a herci měli nízké společenské postavení. Římské období je označováno za úpadek antického divadla. Ačkoliv nebylo divadlo prestižní záležitostí, začíná se rozvíjet kult hvězd, jak jej známe dnes.
