Anna Kulíšková vymění přezkáče za papír a tužku

Anna Kulíšková lyžuje odmalička. Bojuje tak s osudem. Narodila se totiž s neléčitelnou oční vadou a vidí jen čtyři stupně zornéhu úhlu zdravého člověka. I přesto má medaile z paralympijskýh her a v budoucnu chce být novinářkou. O sportovní kariéře jsme se bavili v minulém díle, dnes čtěte právě o Anniných studiích a životních cílech.

Anna Kulíšková má z paralympiád bronzovou a stříbrnou medaili, Zdroj: kuliskova.cz

Už jsem zmínila tu konzervatoř. Jak na ni vzpomínáš?

Určitě v dobrém. Šok byl potom přestoupit z konzervatoře, kde se člověk skoro neučil a vlastně hrál jenom na nástroj, na vejšku. To byl pro mě opravdu šok, ale nějakým způsobem se to zvládlo.

Přesun z konzervatoře na žurnalistiku je trochu překvapivý. Člověk by očekával, že budeš spíš pokračovat v hudebním vzdělání.

Přemýšlela jsem o tom a došla jsem k závěru, že kdybych šla na AMU, musela bych se věnovat jenom tý hudbě. A já nejsem ten člověk, co by hudbě propadnul se vším všudy.

Teď studuješ bakaláře. Chtěla bys v žurnalistice pokračovat i na magistru?

Chtěla. Asi bych chtěla příští rok přerušit a jela bych do zahraničí na nějaký jazykový kurz nebo něco takovýho. A pak bych chtěla asi pokračovat.

A na žurnalistice nebo mediálních studiích…?

Právě pro žurnalistiku jsou navazující mediální studia, takže asi tam.

Jak tě berou spolužáci a vyučující? Cítíš od učitelů nějakou úlevu?

Ne, já jsem vlastně ráda, že mi vyšli vstříc, když byla ta paralympijská sezóna. Že ty vyučující, kteří normálně dožadují docházku, byli ochotný mi to odpustit. To pro mě bylo nejdůležitější. Jinak zkoušky jsem musela udělat stejně jako ostatní.

Jak s tvým postižením, kdy vidíš místo 180° jen 4°, tedy malý výřez reality, probíhá vlastní studium?

Já mám v tomhle štěstí, že sice vidím malinký kousíček toho textu, třeba jenom jedno slovo, ale jak jedu očima po tý řádce, tak si to můžu přečíst bez jakýkoli lupy nebo tak. Takže v tomhle mám mezi zrakově postiženýma výhodu, že číst a psát můžu v podstatě normálně.

Máš už téma bakalářské práce?

Mám. Budu porovnávat jaký zpravodajský hodnoty se akcentují v textech o sportovcích postižených a nepostižených. To znamená, jaké zpravodajské hodnoty preferují tady a tady. Třeba u zdravých vyloženě informují o výkonu a výsledku. Kdežto u postižených spíše mluví o tom, jaký je to chudák, co si musel prožít…

Přemýšlela jsi o sportovním zpravodajství?

Jojo, tomu bych se chtěla určitě věnovat. I sportu handicapovaných i sportu obecně.

A v televizi nebo v tisku? Co je ti bližší, stát před kamerou, nebo to napsat?

Spíš to napsat. (smích)

Když už se pohybuješ v tomhle oboru, jaké jsou tvé oblíbené noviny a časopisy?

Co se týče deníků, tak je čtu na internetu. Jako domovskou stránku mám idnes.cz, takže otevřu počítač a přečtu, co je novýho. A tím to většinou hasne. A časopisy? Že bych četla týdeníky, ať Respekt nebo Reflex, tak to jedině, že si ho koupím do vlaku, ale většinou na to není čas. Takže jsem takový čtenář… špatný. (smích)

Anna Kulíšková, Zdroj: kuliskova.cz

A nějaká novinářská osobnost, která tě oslovuje, nebo je ti blízká?

Určitě fenomenální Václav Moravec! (smích)

Ten tě možná i učil, ne?

Jo, taky jsme ho na něco měli.

Jaký je tvůj profesní a sportovní idol? Ne v tom smyslu, že bys chtěla dosáhnout toho, co on nebo ona, ale který je spíš vzorem té cesty, toho, jak to dělat správně?

V profesním bych se chtěla nějakým způsobem věnovat sportu handicapovaných a tomu se v současnosti asi nejvíc věnuje Alice Tejkalová s Jakubem Bažantem, kteří moderujou nebo vedou paralympijský magazín na Český televizi. Takže asi ti. A co se týče lyžařů, tak pro mě je vzorem každý lyžař, který se lyžování věnuje a který umí lyžovat. Ale určitě mým oblíbencem je Bode Miller, jako každý lyžařky. (smích) Ale taky moc obdivuju Hermanna Maiera, který při úraze skoro přišel o nohu a dokázal se vrátit zpátky na vrchol mezi světový lyžaře.

V té bližší budoucnosti se vidíš spíš jako lyžařka, nebo novinářka?

Já jsem to doteďka tak nějak plichtila dohromady a zatím teda nechci nic moc plánovat, ale asi postupně začnu upřednostňovat práci a osobní život před lyžováním.

Dá se tvoje oční vada nějakým způsobem redukovat?

Ne…

Ani žádný výzkum?

Ne, vůbec.

Setkáváš se se zrakově postiženými lidmi?

V podstatě ani ne. Já co se stýkám s postiženýma, tak to jsou mí bývalí spolužáci třeba z tý konzervatoře. Ale jinak se nedá říct, že bych se s nima vídala. Spíš jsem od mala vyrůstala mezi zdravýma.

Anna Kulíšková se narodila 9. března 1986 v Plzni. Od narození trpí oční vadou, tzv. trubicovitým viděním, kdy místo 180° vidí pouze 4°. Jejími největšími úspěchy je stříbrná medaile z obřího slalomu a 4. místo v Super-G na olympiádě v Turíně a bronzová medaile ze Super-G na paralympiádě ve Vancouveru. Lyžování se díky rodičům lyžařům věnuje už odmala, ale závodit začala až okolo patnácti. Při závodech vidí pouze část lyžařských bot své trasérky Míši Hubačové, podle kterých pozná směr sjezdu. Obě závodnice jsou ještě v kontaktu přes vysílačky. Anna vystudovala Konzervatoř J. Deyla v Praze, obor příčná flétna a kytara. V současnosti je ve 3. ročníku žurnalistiky na Fakultě sociálních věd UK. Všude ji doprovází její vodicí pes, fenka Brandy. Annin optimistický pohled na svět a snad nikdy nekončící dobrá nálada udělaly z našeho rozhovoru spíš přátelské popovídání.

Mezi tvými koníčky uvádíš letectví. Jak to probíhá?

Mám kamaráda, který lítá v ultralightu nebo ve větroni. Takže občas, když se to podaří, tak mě vezme s sebou. A mě to strašně baví.

S tím určitě souvisí i tvůj oblíbený film – Top Gun.

Určitě. (smích)

Většina lidí ve tvém věku už má nějakou pracovní zkušenost. Jde to vůbec, s tvým postižením dělat při škole nějakou práci?

Myslím, že s postižením by nebyl problém. Ale u mě je spíš problém čas. Já jsem třeba jeden rok učila, ne přímo v hudebce, ale na takový soukromý instituci, na zobcovou flétnu děti. Ale pak jsem to musela vzdát, protože když jsem byla půlku zimy pryč, shánět za sebe náhradu, to prostě nešlo.

Ty asi nebudeš do budoucna potřebovat nějaké speciální pracovní podmínky.

Já doufám, že ne. Já mám spíš problém s orientací – když mi někdo řekne, dojdi tam nebo dojeď tam, tak v tomhle je jakoby problém. Ale jinak si myslím, že tak nějak to jde, no.

Kde se vidíš za deset let?

Za deset let? To mi bude kolik? 34? To je dobrý. (smích) Já nevím, možná bych mohla mít nějakou rodinu.

Myslíš, že by ses mohla v budoucnu věnovat trénování zrakově postižených lyžařů?

To nevím. Těžko říct. To bych si moc netroufala, protože tam člověk ty oči potřebuje. Ale čemu bych se chtěla věnovat, je ta hudba. Třeba učit na částečný úvazek v hudebce. A samozřejmě žurnalistika.

Děkuji za rozhovor a přeji hodně sil i lyžařských a novinářských úspěchů!