Britský spisovatel, sir Pelham Grenville Wodehouse, je jedním z nejoblíbenějších anglických humoristů. Jeeves, nepostradatelný, bystrý a vynalézavý komorník, jež svého pána Bertieho tahá ze všech malérů, je nápadně podobný českému Saturninovi a určitě potěší fanoušky jazykové i situační komiky!
Snídaně jako od komorníka, Zdroj: sxc.hu
Někdy počátkem června jsem odjel do Cannes – Jeevese jsem nechal doma, neboť mi naznačil, že si nepřeje propást dostihy v Ascotu. Cestovala se mnou moje teta Dahlia a její dcera Angela. Výpravy se měl zúčastnit i Tuppy Glossop, Angelin snoubenec, ale na poslední chvíli si nemohl udělat volno. Strýček Tom, manžel tety Dahlie, zůstal doma, protože jižní Francii nemůže ani za mák vystát.
Taková tedy byla výchozí situace – teta Dahlia, sestřenice Angela a já někdy počátkem června odjíždíme do Cannes.
Zatím je všechno poměrně jasné, což?
V Cannes jsme se zdrželi asi dva měsíce, a pomineme-li, že teta Dahlia při bakaratu prohrála boty a Angelu při vodním lyžování málem vdechl žralok, všichni jsme si náramně užili.
Dvacátého pátého července, opálený a ve skvělé kondici, jsem tetu a dcerku doprovodil nazpět do Londýna. Šestadvacátého v sedm večer jsme vysedli na nádraží Victoria. A přibližně o dvacet minut později jsme se rozloučili za vzájemných projevů úcty – ony, aby vyrazily v tetině voze do Brinkley Courtu, jejího sídla ve Worcestershiru, kde během jednoho či dvou dnů očekávaly příjezd Tuppyho; já do svého bytu, abych vyložil zavazadla, dal se trochu do pořádku a hodil do sebe polévku a rybu, načež jsem měl vyrazit k Trubcům na večeři.
A právě doma, když jsem si po tolik potřebné očistě osušoval svoji tělesnou schránku, Jeeves znenadání, zatímco jsme nezávazně klábosili – abych tak řekl, navazovali tam, kde jsme předtím skončili –, zmínil jméno Gussieho Fink-Nottlea.
Pokud si vzpomínám, náš dialog probíhal zhruba v tomto duchu:
JÁ: Tak, Jeevesi, zase mě tu máte, což?
JEEVES: Ano, pane.
JÁ: Myslím doma.
JEEVES: Přesně tak, pane.
JÁ: Byl jsem pryč celou věčnost.
JEEVES: Ano, pane.
JÁ: Užil jste si v Ascotu?
JEEVES: Výtečně, pane.
JÁ: Vyhrál jste něco?
JEEVES: Poměrně uspokojivou sumu, děkuji, pane.
JÁ: Výborně. A jaké jsou novinky z Rialta, Jeevesi? Telefonoval nebo navštívil nás někdo během mé nepřítomnosti?
JEEVES: Často sem chodil pan Fink-Nottle, pane.
Zůstal jsem na něho hledět a nebudu přehánět, když řeknu, že s otevřenými ústy.
„Pan Fink-Nottle?
„Ano, pane.“
„Nemyslíte pana Fink-Nottlea?“
„Myslím, pane.“
„Je snad pan Fink-Nottle v Londýně?“
„Ano, pane.“
„Tak to mě podržte.“
A hned vám povím, proč mě měl podržet. Měl jsem co dělat, abych jeho prohlášení uvěřil. Tenhle Fink-Nottle je totiž jedním z exotů, na něž člověk čas od času narazí, kteří nemohou vystát Londýn. Ukrýval se obrostlý mechem v zapadlé vesnici kdesi v Lincolnshiru a do města nezavítal dokonce ani na zápas Etonu s Harrowem. Když jsem se ho jednou zeptal, jestli nemá někdy dlouhou chvíli, odpověděl, že ne, protože má v zahradě rybníček a studuje zvyky čolků.
Nedokázal jsem si představit, co mohlo tohohle chlapíka přivést do velkoměsta. Býval bych se ochoten vsadit, že dokud mu nedojdou čolci, nic ho z té jeho vesnice nevystrnadí.
(…) Potom jsem se začal v duchu zaobírat dalším aspektem téhle prapodivné záležitosti. Připustím-li, že se Gussie Fink-Nottle navzdory všem předpokladům a očekáváním mohl zamilovat, proč se neustále vracel do mého bytu? Není pochyb, že v takové situaci člověk potřebuje mít po boku přítele, ale nechápal jsem, proč si vyhlédl zrovna mě.
Žádní důvěrní přátelé jsme nebyli. Kdysi jsme se samozřejmě vídávali často, ale za poslední dva roky jsem od něj nedostal ani pohlednici.
Se všemi těmito myšlenkami jsem se svěřil Jeevesovi.
„Divím se, že přišel za mnou. Ale budiž, stalo se. Nad tím se nemusíme pozastavovat. Pak toho kujóna muselo ale pěkně rozčilit, když zjistil, že tu nejsem.“
„Nikoliv, pane. Pan Fink-Nottle sem nepřicházel za vámi.“
„Vzpamatujte se, Jeevesi. Právě jste mi řekl, že dělal zrovna tohle, a navíc velmi sveřepě.“
„Dotyčný toužil vejít ve styk se mnou, pane.“
„S vámi? Nevěděl jsem, že se znáte.“
„Před jeho návštěvou jsem to potěšení ještě neměl, pane. Ale zdá se, že vložit své záležitosti do mých rukou mu doporučil pan Sipperley, s nímž pan Fink-Nottle studoval na univerzitě.“
A bylo po tajemství. Prozřel jsem. Troufám si předpokládat, že jste obeznámeni s tím, že Jeeves má už dlouho mezi zasvěcenci pověst výtečného rádce, a jakmile si kdokoliv z mého úzkého kruhu uvědomí, že se octl v nějaké bryndě, ze všeho nejdřív vyrazí k nám a věc mu vyloží. A když Jeeves vytáhne z maléru pana A, pan A o tom informuje pana B, a pan B k nám pošle pana C. A tak dále a tak podobně, pokud jste porozuměli.
Právě takhle se rozvíjejí konzultantské praxe, jako je ta Jeevesova. Věděl jsem, že výkon mého komorníka v Sippyho prospěch v době, kdy se snažil zasnoubit s Elizabeth Moonovou, udělal na mého kamaráda nesmírný dojem, takže jsem se nemohl divit, že konzultaci poradil i Gussiemu.
Převzato z knihy Pelhama Grenvilla Wodehouse: Dobrá, Jeevesi. Přeložila Kateřina Hilská. Vydalo nakladatelství Paseka, Praha, 2011.
