5 fotek 
Štve vás sníh za oknem? Máte z něj deprese? Už nemusíte, Andrzej Pilipiuk stvořil dokonalý lék na všechny chmurné nálady. Díky jeho textům zjistíte, jak je jednoduché odstranit odpor policie, státu i otravných strašidel. Většinou za pomoci dynamitu, panzerfaustu a pár stovek nábojů.
Andrzej Pilipiuk
O tom, že Polsko produkuje dobré autory fantastiky, není vůbec pohyb. Jistý nejmenovaný autor jistého nejmenovaného bělovlasého bijce je toho kapitálním příkladem, ovšem již v roce 2002 dorazil do Čech bijec nový, lepší. Sice nemá na zádech dva meče, aby jimi mohl sekat hlavy stvůrám, ale místo toho v kapse nosí brzdové lanko na škrcení zvěře, v holínkách aspoň jeden nůž a podle potřeby kulomety německé a ruské provenience a to nejpodstatnější, láhev domácí samohonky. Seznamte se, exorcista amatér Jakub Vandrovec.
Obálka českého vydání Kronik Jakuba Vandrovce, v podstatě věrná Jakubova Podobizna
Andrzej Pilipiuk původně býval archeologem, který si tu a tam ve volné chvíli napsal i nějakou povídku. Tak vlastně vznikl Jakub Vandrovec. Příběhy o něm zasadil do své rodné vísky Vojslavice, které jsou také místem, kde se vše odehrává. Jakub sice tu a tam vycestuje do zahraničí – třeba do Egypta, Austrálie, Střední Ameriky –, ale vždy se vrací do své chaloupky na samotě daleko od civilizace a zároveň tak blízko, aby na nevinné, ubohé obyvatele dosáhly účinky nepovedených kouzel a kleteb.
Tyto povídky vyšly nejprve samizdatově a byly k dostání v obecní trafice, údajně je přečetl (a přežil) i místní kněz. Každopádně se tak Pilipiuk dostal do povědomí a krátce na to byly tyto povídky uspořádány do sbírky Kroniki Jakuba Wędrowycza (2002, č. Kroniky Jakuba Vandrovce, Laser-books 2002). Už po prvním vydání si v Polsku získala tato sbírka obrovskou oblibu, která se záhy rozšířila i do Čech, kde Jakub okamžitě zdomácněl.
Kroniky Jakuba Rozparovače, povšimněte si Jakubova nejoblíbeněšjího nástroje - brzdového lanka z bicyklu
Ještě v témže roce vycházejí další dvě povídkové sbírky Czarownik Iwanow a Weźmisz czarno kure (obě 2002, č. Čaroděj Ivanov a Vezmi černou slepici, Laser-books 2003). Přičemž Čaroděj Ivanov výjimečně obsahuje jednu dlouhou novelu, kde Jakub bojuje proti mocnému nepříteli. Zde se poetika tradičních kratších, vypointovaných povídek jaksi ztrácí a text se přechyluje na stranu klasické fantasy, ale Jakub Vandrovec na pozici hlavního hrdiny čtenáře nezklame a dělá to, za co ho všichni čtenáři milují. Celá kniha krom novely obsahuje navíc povídku Peklo, která je snad nejlepší z celé série česky vydaných knih. Jakub Vandrovec se tu dostane do pekla a ukáže, že se do kotle jen tak strčit nenechá. (A potom, co zlikviduje celou Pekelnou sekci pro Polsko, tak spokojeně odejde.)
Poslední a – doufejme, že ne nadobro – česky vydanou knihou je Zagadka Kuby Rozpruwacza (2004, č. Záhada Kuby Rozparovače, Laser-books 2004). V polštině vyšel Vandrovec ještě jeden, bohužel, zatím nepřeložen, ale s lákavým názvem Wieszać każdy może (Věšet může každý), kdy však vyjde a vyjde-li česky vůbec, je záhadou.
Jakub Vandrovec se stal fenoménem, kterého Pilipiuk vytvořil na základě silných kontrastů a hrubozrnného humoru. Je jediným důchodcem, který i v osmdesáti aktivně bojuje proti státnímu monopolu na alkohol, proti duchům a strašidlům, temným silám, policejnímu aparátu snažícímu se ho zavřít za pálení lahodných nápojů načerno, za probodávání mrtvol osikovými kůly či vyhazování stavení do povětří. Oblíbeným tématem je také hledání neustále mizejících policejních psů. Ona psí kuchyně celkově je jedním z nejčastějším tématem knihy o Vandrovci. A do toho všeho má tento stařík ještě chuť na ženy. Sice mu v tom pomáhají viagře podobné (zelené) tabletky ukrajinské produkce, ale jeho aktivitě všechna čest. Povolání nemá a nikdy neměl. Za války byl velkým protifašistickým bojovníkem a vydrželo mu to dodnes v mnoha podobách – esesácká blůza, bunda s kožíškem po sestřeleném pilotovi, zbraně, munice a výbušniny. Je toho mnoho.
Jakub se nebojí ani smrti, naopak, smrt se bojí jeho. Obzvláště potom, co po ní jednou střelil panzerfaustem. Pro své příhody si Andrzej Pilipiuk nemohl najít lepšího hlavního hrdinu. Vandrovec je prostě dokonalý. Kontrast mezi jeho stářím a tím, co dělá, je neuvěřitelně čtivý. Samohonka teče proudem a texty humorem jen hýří. Není to však nějaká lehká parodie na exorcizmus a podobné hrátky, ale drsný humor plný stovek narážek na cokoliv, co se v dnešním světě děje a dělo. Svoji velkou úlohu zde hraje komunismus, druhá světová válka a vzhledem k původnímu autorovu povolání i historie. Zároveň tu najdeme Matrix, cestování časem, golema a spoustu dalších různých motivů, které přijdou s Jakubem do styku a neodejdou v jednom kuse.
Každou z povídek zakončuje Pilipiuk vybroušenou pointou, díky které jsou výbuchy smíchu očekávané jak během četby, tak při jejím skončení. Humor skutečně není jemný, slabším povahám by se mohlo začít dělat mdlo, ale je to především luxusní oddychovka po celém dni v práci, kde vás štval šéf, zákazníci a bůhvíkdo ještě. Vandrovec ukáže cestu, jak si to vyřídit s autoritami pomocí dynamitu a či kouzel.
Krom povídek se v Pilipiukových knihách tu a tam objeví třeba horoskop, či recepty na skutečně chutnou krmi (většinou z pejsků), takže se můžete jak pobavit, tak poučit, jak se s co největším zadostiučiním zbavit sousedovic věčně štěkající bestie.
Obálka českého vydání Sestřenek
Poslední knihou, která u nás vyšla, jsou Kuzynki (2003, česky Sestřenky, Laser-books 2005). Kniha, která údajně neobsahuje Vandrovce v žádném skupenství, ovšem i v takovémto textu se dá nalézt zmínečka o potrhlém staříkovi žijícím v chaloupce u lesa. Sestřenky jsou románem o nesmrtelných, upírech, ovšem nikoliv těch moderně romantických, ale pořádně staroslovansky syrových, a o kameni mudrců. V originále vyšlo i pokračování, avšak toho se v našem jazyce asi také nedočkáme.
Krom těchto knih vyšlo v originále ještě pět, takže kdo již odmítá čekat, ať se začne učit polsky. Není to tak složité a po pár měsících buď přejde opovážlivce chuť na cokoliv od našich severních hranic, či si konečně užije další porci neskutečné zábavy jak s Vandrovcem, tak Sestřenkami i dalšími romány, o kterých raději ani nemít povědomí.
Pilipiuk je dobrý autor především kratších textů, které bohatě stačí, aby vás buď učinily cyniky a alkoholiky, či naopak cyniky a z alkoholové závislosti vyléčily. Je to čtení pro zábavu, pro vychutnávání každého drobného šprýmu. O políčku do tváře bývalého i současného režimu i kultuře ve všech jejích projevech nemluvě.
Vítejte v krajině, kde cizák zahyne!
