5 fotek 
Jakmile zaslechneme jméno Alois Jirásek, snad každému tane na mysli, že je představitelem české historické prózy: dramatik, autor historických povídek, románů a cyklických románových kronik z českých dějin, historických a vesnických dramat a her s pohádkovými motivy.
Reliéf Aloise Jiráska v Olomouci. Zdroj: wikipedia.org
Alois Jirásek byl často srovnáván s polským literárním klasikem Henrykem Sienkiewiczem pro svůj vlastenecky idealizovaný přístup k národní minulosti. Avšak bližší je mu Tolstoj, který mu byl vzorem po historické i umělecké stránce díla.
Jiráskův Hronov a jeho začátky
Jirásek pocházel ze starého selského rodu, jeho otec byl původně tkadlec, později provozoval pekařství. Narodil se v severovýchodních Čechách v Hronově, kde se každoročně pořádají na jeho památku přehlídky amatérských divadel pod názvem Jiráskův Hronov. Jako jedenáctiletý chlapec byl na handlu (na výměně) v německé rodině v Broumově, aby se naučil německy.
Tam také absolvoval nižší gymnázium, maturoval v Hradci Králové. Vztah k literatuře si vypěstoval díky četbě a maminčiným vyprávěním krajových pověstí, které ještě prohloubil samostudiem české literatury, ale i literatur slovanských (polskou četl dokonce v originále).
Z existenčních důvodů se vzdal touhy po akademii výtvarných umění v Praze. Vystudoval na filozofické fakultě UK v Praze historii a stal se středoškolským profesorem. Svou učitelskou dráhu započal v Litomyšli a tam se také oženil. Po čtrnácti letech odešel do Prahy na gymnázium v Žitné ulici. Jirásek zde navázal přátelství s M. Alšem, J. Vrchlickým, J. V. Sládkem, s lékařem J. Thomayerem se znal už ze studentských let. Později se sblížil také s K. V. Raisem a se Z. Winterem. Navázal kontakty i s autory z nejmladší generace J. S. Macharem a J. Kvapilem.
Jiráskův rodný dům v Hronově.
V roce 1917 je Jirásek jedním z prvních autorů, kteří podepsali květnový manifest českých spisovatelů za národní samostatnost. V samostatné republice byl Jirásek senátorem národní demokracie, ale nemoc mu zabránila v další politické i literární činnosti. Zemřel v roce 1930 v Praze, pohřben je však v rodném Hronově.
Rozsáhlý děj snižuje psychologická charakteristika hrdinů
Jirásek se ve svém díle nesoustředil pouze na určité období českých dějin jako jiní spisovatelé, ale zachytil události nejstarší a mytologické, středověk, renesanci, dobu pobělohorskou, národní obrození i události současnější. Vrchol českých dějin však viděl v době husitské. Hrdinové Jiráskových románů jsou bráni jako celek – národ typizovaný v dané postavě.
Děj se skládá z více linií, autor mistrně zobrazil válečné scény, jen psychologická charakteristika postav není dostatečně prokreslena, a to především u ženských hrdinek. K charakteristice doby často používá historismy (slova označující věci dnes už zaniklé, například sudlice, palcát) a archaismy (zastaralé jazykové prvky, často gramatické tvary jazyka, například přechodník uznav to).
Nejstarší dějiny a doba husitská
Nejstarší období českých dějin zachytil v díle Staré pověsti české (1894), pro něž se nechal inspirovat ze starých českých kronik: Kosmově, Dalimilově a Hájkově. O počátcích reformace u nás pojednává třídílný román Mezi proudy (1891, Dvojí dvůr, Syn Ohnivcův, Do tří hlasů), který se odehrává v době za vlády Václava IV. a líčí náboženské a sociální rozpory ve společnosti i národnostní konflikty na univerzitě.
V tomto díle Jirásek zachytil různé vrstvy společnosti, od nejvyšší až k lidové vrstvě. V románové trilogii Proti všem (1894, Skonání věků, Kruciata, Boží zástup) se věnuje vrcholnému období husitské revoluce až po bitvu na Vítkově (1420).
Ilustrace Věnceslava Černého ke Starým pověstem českým Aloise Jiráska – svatý Václav v čele blanických rytířů.
Doznívání husitských idejí revoluce po porážce u Lipan představuje třídílný román Bratrstvo, který je tvořen z částí Bitva u Lučence (1900), Mária (1905) a Žebráci (1909). Jirásek se v něm věnoval působení tzv. bratříků, bývalých husitských vojáků, kteří pod vedením hejtmana Jana Jiskry z Brandýsa bojují o Slovensko proti uherským Hunyadovcům na straně Ladislava Pohrobka.
Přes počáteční vítězství dochází k morálnímu rozkladu a úplné porážce, kterou marně odvrací Jiskrův hejtman Petr Aksamit.
Husitskou tematikou ukončil Jirásek románem Husitský král, jenž zobrazuje dobu vlády Jiřího z Poděbrad. Do tohoto období se Jirásek vrátil ještě v dramatické trilogii tří Janů: Jan Hus (1911), Jan Žižka (1903) a Jan Roháč (1914).
Doba temna
Doba pobělohorská je líčena v románě Skály (1887), kde dochází k selské vzpouře proti útlaku sociálnímu i církevnímu. Osudy Jana Sladkého Koziny a odboj proti panské zvůli na Chodsku zachytil Jirásek v knize Psohlavci (1885). Selská vzpoura na Náchodsku se objevuje v románu Skaláci (1875). V románu Temno (1915) vykresluje období pobělohorského protireformačního nátlaku. Hlavní roli zde hráli jezuité a cizí katolická šlechta.
Jiráskův hrob.
Sto let po porážce na Bílé hoře je úsilí jezuitů zaměřeno na odstranění husitských tradic a jejich nahrazení legendou svatojanskou. Ústředními postavami jsou děti myslivce Machovce, šiřitele zakázaných českých knih, především dcera Helena, jež je v Praze převychovávána na katoličku. Její láska k Jiřímu Březinovi, měšťanskému synu katolické rodiny, však není naplněna. Období temna Jirásek završuje dílem Poklad.
Národní obrození a Dobruška
Národní obrození je spojeno s pentalogií F. L. Věk (1890 – 1907). Námětem se Jiráskovi stala skutečně žijící postava Františka Vladislava Heka, rodáka z Dobrušky, jenž přišel jako chlapec do Prahy na studia.
Počátek děje se odehrává v závěrečném období před Josefovými reformacemi. Seznamuje se zde s hlavními představiteli obrozeneckého divadla v Boudě, setkává se dokonce s Mozartem, avšak nakonec se vrací do rodného města. V závěru se všichni radují, neboť čeština je opět uznána jako vyučující jazyk na školách a rovněž jako jazyk úřední.
Ve čtyřdílném cyklu U nás (Úhor 1897, Novina 1904, Osetek 1903, Zeměžluč 1904) zobrazuje obrozenecké snahy ve svém rodném kraji na Hronovsku na osudech postavy venkovského faráře Regnera – Havlovického.
Jirásek jako autor her, dramat i pohádkově laděné Lucerny
Na události revolučního roku na Litomyšlsku poukázal v knize Filozofská historie (1878). Revoluce je podána ze strany radikálních studentů (Vavřena, Frybort, Špína) i z pozice městské honorace, jež odmítá změny (Roubínek, Rollerová). Po revoluci se Vavřena s Frybortem vracejí domů, ožení se, z jednoho se stává sedlák, druhý bude lékařem. Jen student Špína je zastřelen na barikádě.
Jirásek je však také autorem mnoha her s historickými náměty (Emigrant 1898, Kolébka 1892) i dramat ze současnosti (Vojnarka 1891, Otec 1895). Známá je jeho pohádkově laděná Lucerna (1905), v níž musí mlynář posloužit kněžně jako doprovod s lucernou k lesnímu zámečku.
Přestože mu kněžna nabízí moc a bohatství, odmítá ji a je stále věrný své schovance Haničce, překonává intriky vrchnosti proti ní a staré lípě. Kněžna sama rozbíjí lucernu jako symbol mlynářovy nesvobody. Pohádkové postavy vyvolávají v díle komické situace a pomáhají lidem proti vrchnosti.
Šalda o Jiráskovi
Spory o hodnocení Jiráskova díla se od devadesátých let vedou dodnes. V nekrologu (1930) Aloise Jiráska F. X. Šalda řekl: „Jiráskovo dílo je vydáno nebezpečí, že bude přeceňováno právě proto, že jeho účin druhotný, politický a časový, jest mnohem, mnohem větší než účin prvotní, ryze básnický – popularita tu není a nemůže být trvalá, neboť stoupá a klesá s časovými potřebami ryze aktuálními.“
Zdroj: FORST, V. a kol. Lexikon české literatury. Praha: Academia, 1993.
