Alhambra: Hořce něžný příběh o lásce, kráse a tajemství

Nakladatelství Odeon vydalo román, který by neměl uniknout vaší pozornosti: Alhambru Terezy Brdečkové. Částečně autobiografický text, na němž autorka pracovala čtyři roky, vás provede českými dějinami 20. století, ukáže vám snový svět tajemného krále Baltazara a zároveň vás nechá prožít si příběh jedné umělecké rodiny.

Tereza Brdečková, Zdroj: mlp.cz

Román Alhambra je rozdělen na čtyři části, každá z nich je věnována jednomu z členů rodiny Kočkovy: Elišce-Iris, Julii, Gabrielovi a Otakarovi; zarámován je pak prologem a epilogem, jež jsou věnovány králi Baltazarovi.

Osamělí hrdinové

Otakar Kočka se narodil roku 1882 v malém moravském městě, kde po studiích působil jako učitel; měl rád knihy, staré mapy a vymyšlené příběhy. Jeho syn Gabriel, ilustrátor a sběratel krásných věcí, lásku ke knihám zdědil, a předal ji i svým dětem. Eliška, která konec života strávila v „domově pro bohaté důchodce“ (a nechávala si zde říkat Iris), porodila Gabrielovi dceru Julii. Ta vlastní kino Alhambra a s manželem Igorem (obchodníkem s ústřicemi) má syna Prokopa.

Iris byla bázlivá a něžná, zatímco Eliška bývala často chladná a nepřátelská. Tmavohnědé Eliščiny oči se ve tváři Iris zbarvily do zlatova a štíhlé ruce jí poletovaly před obličejem v rytmu hudby. Někdy Iris lehce páchla plísní, ale to bylo v pořádku, vždyť bydlela v krabicích vzadu ve skladišti. Julie se zbavila matky a našla půvabnou Iris. Pro Iris mohla něco udělat, pro Elišku už ne.

A pak je tu velmož Baltazar – ten žil ve svém království v zelených horách nad mořem, a protože ho bolelo, když neměl komu dávat svou lásku, odcházel někdy do ciziny. Jednou mu však strážný drak řekl, že dokud nezjistí jméno své země a nepřinese její mapu, tak ho zpátky nepustí. Tím začala Baltazarova dlouhá pouť časem za dokonalou mapou, při níž se Baltazar setkává s Kočkovými.

Osudy poznamenané dějinami

Životy jednotlivých postav jsou ovlivňovány historickými a společenskými změnami, které střední Evropa ve 20. století zažívala.

S Otakarem Kočkou tak zažíváme rozpad c. k. monarchie, prostřednictvím Gabriela a Elišky-Iris se setkáváme s gestapáky, estébáky, prožíváme Únor i Srpen a následnou letargii 70. let. Juliin příběh nás převede z období oné letargie přes 80. léta do krásných a divokých 90. let, jež byla obdobím prvních podnikatelských pokusů, prvních setkání s internetem i mafií a s jejich vlivem na soukromý život.

Rozrušené hranice

Děj je situován především do Prahy, odvíjí se retrospektivně ze současnosti až do roku 1882. Jiné pevné hranice v románu však nenajdeme. Brdečková rozrušuje jak hranice geografické (nemožnost toho, aby Baltazar získal dokonalou mapu své země), tak společenské, jímž běžně říkáme konvence. Rozostřená je i hranice mezi životem a smrtí (zemřelí navštěvují živé), mezi domácím a cizím – domácí totiž nemusí být nutně tím nejznámějším a nejbezpečnějším.

Julie si dokázala představit, že se dá zabloudit v širém světě. Nerozjela se tam. Zůstala doma, jenže beztak zabloudila.

Baltazar odešel ze své země, protože tam neměl komu dávat svou lásku. „(…) v cizině se cítil méně osamělý: nezáleželo na tom, jestli ho někdo má rád, protože tam nepatřil a byl mezi cizími, od nichž nic neočekával.“ Podobné pocity jako Baltazar mají všichni členové rodiny Kočkovy, a snad i Igor a Prokop. Jednotlivé postavy krouží jako atomy kolem svých domnělých domovů, utíkají z nich a zase se tam vracejí. Domov pro ně však mnohdy není útočištěm, protože když z něj není úniku, stává se i domov vězením.

Síla slov

Alhambrou Brdečková potvrdila, že (jak napsala už v próze Učitel dějepisu) „slova nejsou prošlý prášky“. Její jazyk je úsporný, neřku-li civilní, přesto se jí daří vybudovat silný, mnohovrstevnatý příběh plný krásných, téměř básnických obrazů. Vizualizace hraje důležitou roli i v charakteristice jednotlivých postav.

Tereza Brdečková při křtu knihy Alhambra, Zdroj: mlp.cz

Slova nepoužívá Brdečková jen jako materiál pro výstavbu příběhu, ale i jako symboly, které mají důležitou významotvornou funkci. Takovým slovem je v jejím posledním románu nejen Alhambra, ale i věta To nejsem já!. Není to totiž jen zvláštní pozdrav příznivců Juliina kina, ale také (ač to zní možná trochu bláznivě) asi nejlepší charakteristika jednotlivých postav.

V textu se objevují různě dlouhé dopisy a deníkové záznamy, které text nejen dynamizují, ale vnášejí do příběhu i určité prvky tajemství. To proto, že jejich autora i adresáta mnohdy odhalíme až po jejich dočtení.

Najít svou Alhambru

Brdečkové se podařilo vytvořit dílo, které by bezpochyby obstálo i mimo prostor české literatury. Můžete ho číst jako historický román, anebo jako rodinnou kroniku. Ale také jako příběh o kráse, pro niž stojí za to žít a pečovat o ni. Je to kniha plná fantazie, hledání a křehkosti.

Alhambra neznamená jen středověký komplex paláců v jižním Španělsku – místo, na nějž se chtěl Gabriel Kočka podívat. Je to také jméno ateliéru, v němž pracoval. Julie tak pojmenovala své kino, které založila v těch samých prostorách, v nichž pracoval její otec. A v neposlední řadě je Alhambra slepá mapa, kterou si každý čtenář musí dokreslit sám.

Baltazar měl špatnou paměť. Doma ji nepotřeboval, vždycky mu nějaká Najáda nebo bílý slon připomněli, co má právě udělat, kterým směrem jít – dokonce i na co právě myslí. Mezi lidmi se ale všemu divil a ničemu nerozuměl. A nejhorší potíže měl při stěhování z jedné epochy do druhé: nevěděl, zda si pamatuje minulost, nebo budoucnost. Kromě toho neposuzoval lidi podle toho, zda mají vysoký hlas nebo dlouhý nos, ale podle jejich vnitřní podoby. On sám ale každému někoho připomínal: spolužáka ze základní školy, první lásku, postavu z oblíbeného filmu, nezapomenutelného cizince.

Název: Alhambra
Autorka: Tereza Brdečková
Počet stran: 240
Kresba na obálce: Petr Sís
Vazba: Vázaná
Rozměry: 210 x 140 mm
Vydala: Praha: Euromedia Group – Oden, 2010
Doporučená cena: 229,- Kč

Hodnocení: ***** (95 %)