4 fotky 
Rytířský epos z přelomu 13. a 14. století známe určitě všichni. Tato oslava Alexandra Velikého však neexistovala pouze v českém jazyce, ale psala se po celé Evropě. A proč že se Alexandreidy vlastně vytvářely? Co všechno je obsahem té na našem území nejznámnější, o které se učíme ve školách? Na tyto a ještě další otázky budete znát odpověď po dočtení článku.
Jak už jsme si připomněli, Alexandreida je rytířským eposem na oslavu panovníka Alexandra Velikého. Tento mocný vládce byl vojevůdským geniem, dobrým státníkem a kulturním i hospodářským politikem. Rozeným buditelem národního sebevědomí. Ale to není hlavní důvod, proč se eposy vztahovaly právě k němu. Především rozšířil zemi až po Indii, když spojil Malou Asii s Řeckem. O tento cíl usiloval už jeho otec, Filip II. – bohužel neúspěšně.
Busta Alexandra Velikého v Britském Muzeu. Zdroj: wikipedia.org
Vychovatelem dospívajícího panovníka byl Aristoteles, který mu slíbil, že bude-li se držet jeho rad, dojde úspěchu. Poradil mu pobývat mezi šlechtici, dbát práva a vyvarovat se nestřídmostí. Alexandr slíbil, že tak bude činit. Ujal se pořádku v zemi, vytáhl do Asie i do Jeruzaléma, kde se dal do boje s Dareiem. Brzy ho porazil a vydal se dále k Babylonu. Tam byl slavnostně uvítán a naplnil Danielovo proroctví, totiž že jednorohý kozel zmůže dvourohého berana − to bylo počátečním symbolem zkázy. Podnikl nové výboje do Indie, kde se shledal s náhlou smrtí. Cesta za slávou byla marná, za ní čekal životní zmar a brzy i zmar světovlády.
Proč právě Alexandr Veliký?
Alexandr se hnal za vidinou světovlády, dokonce se začal považovat za božstvo, či spíše jakéhosi bohokrále. V Babyloně však propadl nestřídmostem, podlehl malárii a zemřel. Život Alexandra Velikého byl krátký, ale přece nadmíru plodný. Jeho činy poznamenaly dějiny. Mimo jiné také otevřel Řekům cestu do Asie, a tak se helénismus dostal až na východ, kde zasáhl evropskou vzdělanost. Protože Alexandr zemřel tak náhle, lidé v něm spatřovali příklad lidské marnosti a bezmoci – a tedy i doklad pravdivosti Písma o člověku zrozeného z prachu zase jen pro prach země.
Čemu sloužily Alexandreidy
Jak bylo již naznačeno, postava dokonalého panovníka, který navzdory své odvaze brzy zemřel, představovala pro křesťany výbornou indicii. Každý národ si vybral o králi to, co mu vyhovovalo a antická podoba Alexandra tak nabyla mnoha křestansko-rytířských rysů. Z řeckého pohana byl náhle symbolický hrdina křižáckých zápasů se Saracény. Do legend autoři často vplétali i prvky bájí a vlastní zážitky. Rytíř v dobovém pojetí byl ideálním bojovníkem za křesťanský ideál na této zemi.
12. století nadřazovalo křesťanskou poesii nad antiku, ale protože se s ní setkávalo, dokázalo si ji přizpůsobit pro své účely. Cokoliv básníci našli, toho využili k hlásání křestanské pravdy: takto využili trojského příběhu, ale i alexandrovké pověsti. Svou víru postupně převáděli na ideál antického člověka – proto se obrodilo studium antické poesie i ve škole a antika se stala předlohou tehdejšího slovesného vkusu. Po chuti přišel lidem i Aristoteles, kterého si samozřejmě vykládali po svém. Dnes víme, že Aristotela pokřesťanštil Tomáš Akvinský.
Forma české Alexandreidy
Alexandreida byla sepsána v mnoha obměnách, protože autoři (opisovači) často mnoho pasáží přidávali a jiné naopak vypouštěli. Nelze s jistotou říct, zda každá z nich měla úplně stejnou formu – pravděpodobně ale ne. Naše nejhodnotnější česká Alexandreida však pochází ze 13. století a jejím autorem byl zřejmě vysoce postavený vlastenecký šlechtic. Můžeme tak usuzovat z jeho opovržlivého postoje k sedlákům a měšťanům, ale také z užívání křestních jmén členů Alexandrovy družiny. O jeho vlastenectví svědčí odpor k množení se cizinců na našem území.
Tak takhle vypadá list z české Alexandreidy. Zdroj: hab.de
Autor české Alexandreidy při tvorbě vycházel hlavně z latinské verze Gualtera Castellionského, ale využil i mnoha dalších zdrojů. Nám se z celého díla dochovala pouze jedna třetina z celkem deseti zpěvů. Báseň o králi makedonském je sepsána sdruženým rýmem a osmislabičným veršem (oktosylabem). Z básně lze také poznat, že autor byl křesťan, protože se velmi často dovolává Bible. Zatracuje přitom pohanstvo a kacířstvo, aby mohl vzápětí vyzdvihnout makedonského krále, jehož vnímá jako předbojovníka s východními pohany.
Z chlapieho řáda nikoli (ze stavu neurozených)
I jednoho v čest nevoli (úřad)
Nebo chlap, když jest (neboť)
Povýšen,
Nesnadně bude utišen:
Zlé kolo najviece skřípá
Malý had najviece sípá
A chlápě najviece chlípá (vede si zpupně)
Aspis slóve hádek jeden (aspis je druh zmije)
Ten jest tak velmi nezbeden
