Nejpopulárnější dílo Alexandra Sergejeviče Puškina, román ve verších Evžen Oněgin, soudobá kritika neocenila a čtenáři nepochopili. Má co říct dnešní generaci?
S vytvořením Evžena Oněgina si připsal ruský autor Alexandr Sergejevič Puškin mnohá prvenství. Jako první se pokusil sepsat román formou sonetu. Pozdějšími odborníky byl tento titul označen za první realisticky laděné dílo vzniknuvší na ruské půdě. Puškin v něm ustanovil nový prototyp literárního hrdiny, tzv. zbytečného člověka.
Alexandr Sergejevič Puškin (1799–1837) byl ruský básník, prozaik, dramatik, kritik a publicista. Pocházel ze šlechtického rodu, básnické nadání projevoval již od mládí. Byl inteligentní, bouřlivou a na carské poměry extravagantní osobností. Měl problémy s cenzurou a tajnou policií. Zemřel na následky souboje s milencem své ženy. Za jeho nejvýznamnější dílo je označován veršovaný román Evžen Oněgin, mezi další patří např. novela Piková dáma, historická próza Kapitánská dcerka, poema Ruslan a Ludmila či drama Boris Godunov.
Román ve verších započal A. S. Puškin psát roku 1823 ve vyhnanství na jihu Ruska. Pracoval na něm za pochodu téměř osm let. Jednotlivé hlavy publikoval z finančních důvodů nejprve časopisecky. K vydání celku došlo až o další tři roky později, jelikož se ještě rozhodl přidat 10. kapitolu, z níž se dochovaly pouze zlomky, dopsat Oněginův dopis Taťáně a text znovu celkově restrukturalizovat.
Dnes známe Evžena Oněgina jako román o osmi hlavách, z nichž se každá skládá ze 40 až 60 strof po čtrnácti verších. Verše jsou sepsány v čtyřstopém jambickém taktu. Do této struktury nezapadají pouze dopisy hlavních hrdinů a jedna lidová píseň. Autor pro potřeby tohoto díla vytvořil zcela nový systém, tzv. oněginovskou strofu. Kdo v ní spatřuje charakteristiku sonetu, dívá se správným směrem.
Neopětovaná láska, věčné téma
Puškin zpracoval své nejznámější dílo formou dialogu se čtenářem. Stylizoval se do role vypravěče, Oněginova přítele. Ocitáme se s ním v carském Rusku první poloviny 19. století. Evžen Oněgin, poněkud necitlivý šlechtický frajírek, znuděný monotónním leskem nekonečných večírků Petrohradu, se vydává na venkov, aby převzal dědictví po svém strýci. Jediným věrným společníkem je mu zde básník Lenský, jenž ho seznámí s rodinou Larinů, aby mu mohl představit svoji snoubenku Olgu.
Dopis Oněgina Taťáně je nejznámější pasáží
Olžina sestra Taťána se do Oněgina bezmezně zamiluje. Svoji lásku mu vyzná ve slavném dopise, ovšem Oněgin ji neopětuje. Takovýto nevinný horoucí cit dosud vlastně nepoznal, svým způsobem jím pohrdá. Možná si ale uvědomuje, že dívka se zamilovala jen do své vysněné představy Oněgina, a proto ji zkušeně odmítá.
Role Taťánina nápadníka je mu každopádně natolik nepříjemná, že demonstrativně protančí jeden osudový večer s Olgou, načež je Lenským vyzván na souboj. Svého přítele v něm zabije. Osudovost lásky k Taťáně si Oněgin uvědomí až po několika letech, kdy ji potkává ve městě na plese. Vyrovnanou, chladnou, vdanou…
Ani romantismus, ani realismus
Román kritika přijala až ve 20. století. Na svou dobu se jednalo o příliš novátorský počin. Byl považován za neuměle napsaný, bez větší literární hodnoty. Puškin prokázal vydáním díla notnou dávku odvahy. Zatímco jeho romantické práce byly ceněny, na realistické prvky nebylo Rusko ještě dlouhou dobu připraveno. Přesto se odklonil od osnov romantismu.
S nadhledem zobrazil život tehdejší společnosti, konvenčnost šlechty i politickou situaci. Otevřeně vyjevoval pocity i negativní vlastnosti hrdinů. Aby dílo působilo komplexně, neopomenul oživit řadu vedlejších postav.
Přestože dílo obsahuje mnohé prvky romantismu, měla veřejnost s jeho přijetím problém. Nelíbil se jí neukončený děj, ani nesouvislé řazení kapitol. Neocenila autorovu otevřenost, nechápala, jak může Oněgin odvrhnout Taťánu. Naopak pro pozdější zástupce realismu v literatuře obsahoval text příliš mnoho romantických znaků.
Román Evžen Oněgin se dočkal mnoha různých zpracování, Zdroj: Roman Sejkot, ND
Puškin ho ovšem od počátku považoval za své nejhodnotnější dílo. Dočkalo se mnoha filmových i divadelních adaptací. Petr Iljič Čajkovskij se jím inspiroval ke složení stejnojmenné opery. V Česku můžete v současnosti vidět oněginovská dramata v divadlech Petra Bezruče a Anfas.
Ne, každou chvíli vidět vás,
být vaším stínem, který vnímá
rty v úsměvu, váš něžný hlas
očima zamilovanýma,
jak vnímati, jen duší pít
váš zjev, v němž božstvo tuším kvésti,
vám před očima v mukách mřít
a mizet, zhasínat… toť štěstí!
z Oněginova dopisu Taťáně, přeložil Josef Hora
Zdroj: PUŠKIN, Alexandr Sergejevič. Evžen Oněgin. Praha: Odeon, 1977.
