!Rozhovor!Spisovatelka Aleksandra Januszová patří k nejmladší generaci polských žánrových autorů. Českým čtenářům se vůbec poprvé představila nedávno vydaným románem Dům u vycházejícího slunce v nakladatelství Brokilon. V rozhovoru pro Topzine prozradila, co ji přivedlo k fantastice, v jaké fázi je příprava druhého dílu a zda se vůbec dá rozumně skloubit spisovatelská činnost s prací ve vědeckém sektoru. První část našeho rozhovoru.
Aleksandra Januszová, autorka Domu u vycházejícího slunce, zdroj: archiv Aleksandry Januszové
Připravil: Marek Hofman
Překlad: Robert Pilch
Na počátek našeho rozhovoru nemůžeme snad ani položit jinou otázku. Jak se taková molekulární bioložka dostane k psaní fantastické literatury?
My jsme doma vždycky měli spoustu knih, fantastických i jiných, a já četla všechno. To mi ostatně zůstalo dodnes. Kromě toho na počátku devadesátých let začal vycházet časopis Mała Fantastyka, mladší sestra časopisu Fantastyka. Nějak se stalo, že se mi do rukou dostalo pár čísel. Ten magazín byl úplně jiný než ostatní časopisy pro děti. Bylo znát, že s čtenářem není zacházeno infantilně, autoři – koneckonců titíž, co ve velké Fantastyce – psali se stejnou upřímností a zápalem jako pro dospělé. Nesnažili se podbízet a užívat jazyk mládeže, což zní vždycky uměle. Přetisknuli ukázky z Hobita a Čaroděje Zeměmoří. Pamatuji si několik povídek a také populárně-vědecký článek o povolání budoucnosti – genetickém inženýrství. V Polsku se tehdy všechno měnilo a mně připadalo přirozené, že takhle bude vypadat svět za tucet či několik desítek let a že tohle je jeho literatura.
Jak se vám vůbec daří skloubit práci molekulární bioložky a spisovatelky? Obohacují se nějak vzájemně tyto vaše dvě profese?
Je to dost těžké. Ve vědeckém povolání není desetihodinový pracovní den žádnou výjimkou. Abych napsala pět tisíc znaků textu, potřebuji k tomu přibližně tři až čtyři hodiny práce. Když sečtete tyto dva údaje, pochopíte, proč jsou měsíce, kdy jsem prostě příliš unavená, než abych psala. Zbývají mi víkendy, které ale stejně většinou věnuji záležitostem, jež jsem zanedbala během týdne. Musíte být tvrdohlavý blázen, abyste mohli dělat to, co já. Pokud někdo chce psát, měl by si vybrat jiné povolání. A jestli už vážně musíte být biolog a zároveň psát knihy, měli byste si uvědomit důsledky.
Naštěstí čtu rychle. Jinak bych se nemohla vzdělávat, ani dělat rešerše pro vlastní knížky…
Aleksandra Januszová v pěti bodech
- Polka, narozena 24. května 1980
- vystudovala molekulární biologii ve Varšavě
- v Polsku debutovala povídkou Z akt miasta Farewell (Z kronik města Farewell)
- českým čtenářům se představila svou románovou prvotinou Dom Wschodzącego Słońca (Dům u vycházejícího slunce), která je první částí trilogie Město mágů
- na svém blogu publikuje povídky, eseje i básně
Pamatujete si ještě, kdy jste napsala svou první povídku a o čem byla?
Ano, to mi bylo deset. Povídka se jmenovala Planeta Beta a šlo o cestu dvou kosmonautů na titulní planetu. Jak už to obvykle v případech dětského psaní bývá, polovina vtipů byla přímo zkopírovaná z komiksu Henryka Jerzyho Chmielewského Tytus, Romek A’Tomek a při tvorbě hlavních hrdinů jsem se nechala inspirovat sebou a svým bratrem.
Koncem února vyšla v České republice vaše knižní prvotina, Dům u vycházejícího slunce (Dom Wschodzącego Słońca). Jaká myšlenka stála na počátku vzniku tohoto románu?
Na počátku bylo město.
Tedy, nápad na město mágů je velmi starý. V originální verzi se v něm nacházelo jen několik hrdinů známých z románu – Kaia, Kryštof, Veronika a Emily, a také někteří epizodní hrdinové. A také jinak vypadali. Později jsem ten nápad rozvinula pro své přátele, jako setting RPG. Nikdy nebyl úplně využit. Nakonec jsem předělala všechno, když jsem psala první povídku – debut, publikovaný pod názvem Z kroniky města Farewell. Teď se jmenuje Apollo a je druhou kapitolou knihy.
Vzpomenete si ještě, jaké byly reakce čtenářů a kritiky?
Poměrně kladné. Navzdory uplynulému času stále existují čtenáři, kteří si tu knihu pamatují, což je pro ni nejspíš dobré vysvědčení. Celkově to bylo docela dobré.
O tom koneckonců svědčí i to, že připravujete pokračování, které by se mělo jmenovat Mandala. V jaké fázi se rukopis nachází?
Autorská verze Mandaly už je hotová. Čtenáře určitě potěší zpráva, že je kniha o třetinu delší než první díl a také má na rozdíl od první části klasickou románovou strukturu. V současné době pracuji na třetím dílu, který je pracovně pojmenován Třetí město. Oba díly budou připraveny k vydání teprve po dokončení cyklu.
Aleksandra Januszová na Topzine.cz
- profil autorky
- Dům u vycházejícího slunce (recenze Marka Hofmana, recenze Alžběty Lexové – připravujeme)
- druhá část rozhovoru
Co mohou čtenáři od druhého románu očekávat? V čem se třeba liší od Domu u vycházejícího slunce?
Druhý díl už je napsán od začátku až do konce. Lépe jsem věděla, co si můžu dovolit, které linky rozvíjet. Ve Městě mágů hraji podle konvencí urban fantasy, ne vše je úplně vážné a odkazy na komiksy a filmy jsou naprosto záměrné. Umístila jsem Farewell do Spojených států, ale ve skutečnosti by se mohlo nacházet kdekoli. Názvy ulic, míst a data nejsou nijak konkrétní – s výjimkou data Temné války. Město samotné je spíše východoevropské než americké. Dům u vycházejícího slunce je současná báje, v níž se má čtenář cítit jako doma. Musíte vědět, jak to náležitě nenápadně zdůraznit.
Jak už jste sama uvedla, už píšete třetí knihu z cyklu Město mágů. Znamená to, že se mu budete věnovat dlouhodobě, nebo přemýšlíte už i nad dalšími tématy?
Cyklus Město mágů bude mít tři díly a plánuji i povídky patřící k trilogii. Jedna z nich, Návrat do Port Sand, vyjde v květnu nebo červnu v časopise Science Fiction, Fantasy a Horror (polský žánrový časopis – pozn. red.). Jejím hlavním hrdinou je Kryštof Poutník, ale odehrává se v alternativním světě, kam se dostal.
A ta další témata?
Po dokončení cyklu se pustím do jiného románu, ale nerada bych o něm prozrazovala příliš mnoho, abych to nezakřikla. Bude to taková science fantasy s čaroději, kteří svým chováním a metodami práce až podezřele připomínají vědce…
Máte v románu třeba nějakou vyloženě oblíbenou postavu?
Mezi hlavními hrdiny žádnou takovou nemám. Snažím se nikoho neupřednostňovat, ztížilo by mi to udržení rovnováhy mezi jednotlivými liniemi. Někteří z nich se mi píšou lépe, protože mají větší dějový potenciál, v jiných případech na nich musím zapracovat víc. Bylo poměrně obtížné sladit se s Emily Spencerovou i přímo s hlavní hrdinkou, Eunice. Docela snadno se píše o Gabrielovi, jeho nedostatky poskytují mnoho možností k rozvíjení děje. Lloyd je zábavný hrdina – kdybych ho brala vážně, byl by nesnesitelný, ale takhle jeho nepravděpodobná biografie a charakterové vlastnosti docela dobře zafungovaly. Trochu jako karikatura macha, stejně jako je Gabriel karikaturou bishonena. Naopak Timothy je pravděpodobně nejsilněji ze všech postav inspirován skutečnou osobou, přesněji dvěma osobami. Občas to pomáhá, ale někdy i ztěžuje jeho psaní.
Chovám nestálé, přesto ale vřelé city k mnoha vedlejším postavám. Přímo božsky se píše Katarinka. Také scénky s „Revmatismem“ Sforzou, které čtenáři ještě neznají, mi poskytly spoustu uspokojení.
Za překlad rozhovoru patří velký dík nakladateli a překladateli z polštiny Robertu Pilchovi, jehož nakladatelství Brokilon uvedlo autorčin debut na český trh.
