Alexandr Sergejevič Puškin nezapřel ani aristokratické, ani africké kořeny. Byl moudrým vzdělaným mužem i bouřlivákem zápolícím v soubojích.
Nejvýznamnějším Puškinovým dílem je Evžen Oněgin. Foto: Anna Rasmussen, TOPZINE.cz
A. S. Puškin se narodil roku 1791 v carském Rusku. Po otci mu v žilách kolovala aristokratická krev, po matce, vnučce slavného mouřenína Petra Velikého Ibrahima Hannibala, zdědil hamitský původ. Otcovy kontakty se slavnými spisovateli, rozsáhlá rodinná knihovna a strýcova básnická kariéra, to vše v Puškinovi odmalička rozvíjelo literární a kulturní zájmy. Dostalo se mu také vysoce kvalitního vzdělání na sedmiletém lyceu v Carském sele vychovávajícím vysoké státní úředníky.
Nucený odchod z Petrohradu
Po absolvování lycea nastoupil mladý Puškin do kolegia zahraničních věcí v Petrohradu, kde vedl bujarý život a intenzivně psal (např. ostré politické epigramy). Roku 1820 byl z města vyhoštěn a započal svou bouřliváckou éru „na jihu“. Zde psal, navazoval známosti a projevoval nezávislé myšlení. Jeho hrdé vystupování samozřejmě budilo nevoli na oficiálních místech.
Po odhalení románku s gubernátorovou ženou napjatá situace vyvrcholila Puškinovým vypovězením z jihu na rodinnou usedlost Michajlovské, na níž strávil básník v nehostinných podmínkách dva roky.
Setkání s ruským folklórem
Zmíněná dvě léta jsou označována za období plného Puškinova uměleckého dozrání, které zapříčinil úzký kontakt s ruskou lidovou kulturou, tamní přírodou a s lidovou slovesností. Po povstání děkabristů, které Puškin přečkal na usedlosti, byl carem vybídnut, aby vypracoval projekt nového výchovného systému. Jednalo se však jen o carův trik, jak se představit v lepším světle. Panovník nikdy neměl v úmyslu projekt realizovat, což ještě víc podnítilo Puškinovu vzdorovitost vůči systému.
Boldinský podzim
V dalších letech pobýval Puškin v Moskvě, poté hlavně v Petrohradě, kam roku 1831 přesídlil po svatbě s N. N. Gončarovovou natrvalo. Ještě předtím však podnikl dobrodružnou cestu za polní armádou na tureckou hranici a roku 1830 byl zadržen proticholerovou karanténou na rodovém statku Boldino v Nižněgorodské oblasti.
Zde v naprosté izolaci, během tzv. boldinského podzimu, sepsal přes deset větších děl, na třicet menších a dokončil Evžena Oněgina.
I když se později Puškin opět dostal do státních služeb, potýkal se se značnými materiálními potížemi. Navíc soustavně bojoval s cenzurou a snášel policejní dohled. Roku 1837 se nechal vyprovokovat k souboji, při němž ve svých necelých 38 letech utrpěl smrtelná zranění.
V Petrohradu se Oněgin oženil a usadil. Zdroj: sxc.hu
Celou autorovou tvorbou se prolíná lyrika. Během raných básnických počátků psal i francouzsky (například skladba Můj portrét). Za vrcholné dílo jeho počátečního básnického období je považována pohádková poema Ruslan a Ludmila vydaná roku 1820. V době svého jižního období se Puškin uchýlil k rozervanému romantismu a rozvinul lyrickoepickou složku svého talentu, což dokládají zejména tři jižní poemy: Kavkazský zajatec, Bachčisarajské fontány a Cikáni.
Na usedlosti Michajlovské se Puškinova tvroba zaměřila na realitu. Všední ruský život zachytila satirická poema Hrabě Nulin, ve vztahu k minulosti potom drama Boris Godunov. Od poloviny 20. let se autorova díla již zcela vymanila ze závislosti na vnějších estetických normách, charakterizovala je individuální hierarchie i poetika. Lyriku vystřídala epika.
Evžen Oněgin
Vrcholem veršované epiky i celé Puškinovy tvorby je román ve vrších Evžen Oněgin, který vznikal mezi lety 1823–1830. K zásadním prozaickým dílům patří krátké novely Povídky nebožtíka Ivana Petroviče Bělkina a povídky ze života petrohradské společnosti s názvy Egyptské noci a Piková dáma.
Alexander Sergejevič Puškin položil základy věhlasné ruské literární klasiky. Vynikal zejména svou všestranností. Psal stejně hodnotnou prózu i klasiku, lyriku, epiku i dramatiku. Jeho odkaz se vyznačuje bohatstvím literárních druhů a forem. Překlenul propast mezi knižním a živým jazykem a vytvořil ruštinu, která se používá v podstatě dodnes.
Zdroj: PAROLEK, Radegast a HONZÍK, Jiří: Ruská klasická literatura. Praha: Svoboda, 1977.
