Dnes je to na den 73 let, kdy vyústily studentské protesty v zavření všech českých univerzit a zatýkání i popravy jejích představitelů bez nároku na soud. Kruté nařízení protektora von Neuratha mělo exemplárně potrestat předchozí odpor i definitivně ochromit české vzdělávání.
Poslední rozloučení s Janem Opletalem přerostlo v masové nepokoje, Zdroj: Youtube.com
Český národ a s ním také studenti zažívají na podzim roku 1939 první těžké měsíce v Protektorátu Čechy a Morava. Nacistická okupace 15. března 1939 jako důsledek předchozího podepsání Mnichovské dohody přinesla na jedné straně obrovskou frustraci, vedle toho však na našem území velkou měrou posílila odbojovou aktivitu.
Listopadové události přitom rozhodně nebyly dílem náhody, ale spíše očekávanou reakcí na sílící odboj a demonstrace i násilnosti vrcholící v den posledního rozloučení s Janem Opletalem.
S represemi sílí i aktivita odboje
Když se k nelegální okupaci nacistickými vojsky přidaly první zatýkací akce a lživá nacistická propaganda hlásající bludy o spokojenosti původního českého obyvatelstva s protektorátem, rozhodly se různé odbojové organizace aktivně demonstrovat skutečný obraz české nálady.
Mezi nejznámější z nich se tehdy řadilo například Politické ústředí (v těsném kontaktu s exilovým prezidentem Edvardem Benešem), militantní Obrana národa nebo sociálně demokratické uskupení Věrni zůstaneme, které původně vystupovalo jako petiční výbor na obranu republiky proti Hitlerovi.
Jejich zástupci (především v Praze) strhávali říšské vlajky a symboly, mazali německé nápisy, mezi Čechy rozšiřovali ilegální protinacistický tisk, v krajním případě se pokoušeli dokonce sabotovat výrobu či plánovat civilní povstání. Prozatím však představovali pro okupanty jen ojedinělou hrozbu.
Až zářijová akce proti odpůrcům okupace a českým intelektuálům, nazvaná Albrecht I., vedla kromě zatčení asi 2.000 osob (takřka 700 jich skončilo v koncentračním táboře) k dalšímu vyostření vztahů mezi nacistickým Německem a původním obyvatelstvem. Otevřenou demonstrací proti okupantům se tak mělo stát 21. výročí vzniku Československa, které připadlo na sobotu 28. října 1939.
Zrušené výročí státnosti přerostlo v otevřenou střelbu do lidí
Sílící odpor navíc rozdmýchalo rozhodnutí o zrušení tohoto státního svátku, které potvrdila deset dní předem protektorátní vláda. Německé bezpečnostní složky protestní akce očekávaly a úřadující říšský protektor Konstantin von Neurath vyzval německé obyvatele, aby si v den výročí Čechů raději nevšímali a žádnými projevy je neprovokovali k větším nepokojům. V pohotovosti bylo několik tisíc policistů.
Levicové, zejména komunistické, organizace vyzývaly veřejnost k aktivnímu odporu. Výsledkem bylo, že 28. října vyrazily desítky tisíc studentů ve svátečních oblecích s českou národní trikolórou na klopě demonstrovat nelegitimnost nacistické okupace a mnohdy i nenávist vůči Němcům.
V ulicích Prahy zněla protestní hesla Němci ven! a Pryč s Hitlerem!. Některá oslavovala také exilového prezidenta Beneše nebo české zahraniční legie bojující proti nacistickému Německu na straně Dohody. Zpívala se původní československá verze hymny včetně Nad Tatrou sa blýska, která byla zakázána s nástupem protektorátu.
Po několika potyčkách mezi Čechy a Němci přišly v pražských ulicích také výstřely ze strany německých bezpečnostních složek, které v Žitné ulici smrtelně zasáhly dělníka Václava Sedláčka. Dalším postřeleným byl student pražské Lékařské fakulty, Jan Opletal, který 11. listopadu podlehl pooperačnímu zánětu pobřišnice.
„Já jsem byl na Václaváku. Nosili jsme trikolory, hulákali zkrátka hlavně mladí. Teď se tam sjeli od té strany z Karlína, tam měli zřejmě kasárnu, ti němečtí vojáci. To byli všechno nebo většinou SS a začali to tam brát. Začali sbírat lidi, kteří měli trikolory, a házeli je do aut a odváželi. Samozřejmě, jak jsme to viděli, tak já jsem se stáhl do Krakovské. A zaslechl jsem střelbu. To tam střelili toho našeho studenta do břicha,“ vzpomíná na osudný den na serveru Moderní-Dějiny.cz pamětník Jan Pavlíček.
Zatčení přibližně 400 demonstrantů a zákrok okupačních jednotek ale vnitřní odpor v protektorátu ještě více posílily. Poslední rozloučení s Opletalem 15. listopadu se tak mělo stát další manifestací nesouhlasu s okupací a touhy Čechů po demokracii, ale i záminkou nacistů pro následný tvrdý postup proti vysokým školám.
Rozloučení s Opletalem startuje další demonstraci
Obřad i smuteční průvod přitom zprvu probíhaly v naprostém poklidu, jeho zcela odlišnou dohru však mohl předpovídat další zpěv zakázané hymny v momentě, kdy byla Opletalova rakev nakládána k odvozu do Nákle u Olomouce. Masové nepokoje podle účastníků vyprovokovala také sanitka, která měla úmyslně najíždět do smutečního průvodu.
Přibližně 5 tisíc studentů se poté rozhodlo zamířit přímo do středu města Prahy a známé odbojové scénáře se opakovaly. Prahou zněla sborově československá hymna i protiněmecká hesla, na zem padaly nápisy a vývěsní tabule v němčině. Došlo také k několika střetům s německými bezpečnostními složkami.
Hitler mezitím už se svými pohlaváry osnoval plán, jak definitivně zakročit proti vzpírající se české inteligenci. Během jednání měl dokonce prohlásit, že bude-li v Praze další demonstrace, srovná hlavní město se zemí.
Neurathova vyhláška uzavřela školy a ospravedlnila devět poprav
Takzvaná Sonderaktion Prag (Zvláštní akce Praha) na sebe nedala dlouho čekat. Ještě 16. listopadu večer bylo zatčeno 12 lidí spojených s organizací protestů. Devět z nich bylo další den bez vyřčení jakéhokoliv rozsudku zastřeleno v kasárnách v Praze-Ruzyni.
V nočních hodinách začalo také ozbrojené obsazování vysokoškolských kolejí. V jejích prostorách se opět ozvala střelba a řev německých vojáků a členů gestapa, kteří prováděli násilné zatýkání. Několik studentů, kteří se snažili před nacisty skrýt nebo utéct, bylo zastřeleno nebo surově zbito. Zajatci byli potom většinou převezeni do ruzyňských kasáren, s výjimkou letenské koleje Nová kolonie. Tady byli shromážděni v jídelně a později propuštěni.
„V té jídelně byl takový zvýšený stupeň, takové pódium a tam byl klavír. Jinak ta jídelna měla akorát restaurační stoly. Ovšem nás přinutili, že ty stoly musíme srazit a budeme všichni stát, nikdo nebude sedět. Na tom vyvýšeném místě byl jeden esesák, který měl nabitý kulomet, na nás připravený. My jsme zkrátka tam stáli do dvanácté hodiny. Ve dvanáct přišel náš ředitel koleje. Jmenoval se Frank, to byla shoda jmen, on s nimi nic neměl společného. Tak ten přišel, vojáci němečtí vypadli a on nám říkal, že máme štěstí, že v té naší koleji bydleli němečtí důstojníci, protože díky nim jsme nebyli odvezeni do Ruzyně,“ vysvětluje Pavlíček.
Přibližně 1.200 studentů však štěstí nemělo a skončilo v koncentračním táboře Sachsenhausen. 17. listopadu byla vydána dvojjazyčná vyhláška protektora von Neuratha, oznamující uzavření vysokých škol a další opatření:
„Ačkoliv bylo opětovně vážně varováno, pokouší se od nějaké doby skupina českých intelektuálů ve spolupráci s emigrantskými kruhy v cizině, menšími nebo většími akcemi rušit klid a pořádek v Protektorátu Čechy a Morava. Při tom bylo zjištěno, že původci těchto akcí odporu jsou zvláště také na českých vysokých školách. Ježto tyto živly daly se ve dnech 28. října a 15. listopadu strhnouti k násilným činům proti jednotlivým Němcům, byly české vysoké školy na dobu tří let uzavřeny, devět pachatelů bylo zastřeleno a větší počet účastníků vzat do vazby.“
Vysoké školy se už neměly otevřít, slušní mohli studovat pod Říší
Jakékoliv další projevy odporu měli být utopeny v krvi. Na několik hodin bylo navíc v Praze vyhlášeno stanné právo, odstrašující opatření, které umožňuje podstatně urychlit trestní řízení i exekuci rozsudku smrti.
I když byly vysoké školy podle vyhlášky zavřeny na dobu tří let, nikdo z řad okupantů již s jejich otevřením fakticky nepočítal. Němci totiž dlouhodobě usilovali o poněmčení česko-moravského prostoru a jeho výchovu k říšské myšlence. Atentát na Heydricha o necelé tři roky později nemyslitelnost takového kroku definitivně potvrdil.
„Také na přímo dětinskou otázku, zda české vysoké školy budou přesně po uplynutí původně stanovené tříleté uzavírací lhůty opět otevřeny, bylo chováním velké části české inteligence, atentátem na Heydricha, zcela jasně však v okamžiku, kdy byla tato otázka tak hloupě, drze a provokačně položena v rozhlase českými Židy v Londýně, již dávno odpověděno: totiž záporně,“ prohlásil v říjnu 1942 státní tajemník Úřadu říšského protektora Karl Hermann Frank.
Frank následně uvedl, že slušní příslušníci české mládeže mají šanci studovat na univerzitách Říše. Museli však v přijímacím řízení prokázat kladný vztah k nacistickému Německu a velmi dobrou znalost německého jazyka. Uchazeči dále procházeli rasovou prověrkou a byli pod přísným dohledem takzvaného Nacionálně-socialistického studentského svazu, tedy německých studentů v Praze sympatizujících s Hitlerem.
17. listopad jako krok ke germanizaci a zotročení národa
Bezprostředně se zavření českých vysokých škol dotklo více než 15 tisíc českých studentů a kolem 1.300 pedagogů. Mnohem více se však dotklo české inteligence jako celku, které bylo tak do konce války prakticky zamezeno získat vzdělání na domácích univerzitách.
Z Čechů se měli stát otroci, kteří se tak díky své nevzdělanosti nedokážou do budoucna sami spravovat, a nezbude jim než podlehnout německé správě i Hitlerově říšské myšlence. V připravovaném plánu germanizovat Čechy a část jich vystěhovat na východ byla pravděpodobně právě inteligence největší překážkou.
„Když válku vyhrajete, vysoké školy si otevřete sami. Když vyhraje Německo, nebudete je potřebovat, stačí vám obecné školy,“ prohlásil mimo jiné K. H. Frank.
Události 17. listopadu 1939 nabyly velmi záhy celosvětového významu. Na mezinárodním sjezdu studentů konaném o dva roky později ve Washingtonu byl tento den prohlášen Mezinárodním dnem studentstva a dnes je uznáván ve všech svobodných zemích na světě.
