2 fotky 
!Ukázka z knihy!Tupý nůž, docházející jídlo a ruka uvězněná pod balvanem. Mohou tyto tři položky stačit pro napsání kvalitního dobrodružného příběhu? Odpověď naleznete v knize 127 hodin.
127 hodin, Zdroj: archív Nakladatelství Jota
Hlavním hrdinou a zároveň autorem titulu 127 hodin je dobrodruh Aron Ralston. Ten byl kvůli svému koníčku – horolezení – vystaven životnímu nebezpečí a jen o vlásek unikl smrti. Kniha zaujme napínavým příběhem, svižným vyprávěním i nesentimentálními úvahami o životě. Příběh, který byl inspirací pro natočení stejnojmenného filmu, vydalo Nakladatelství Jota.
127 hodin
Kouknu se na hodinky; jsou čtyři hodiny devatenáct minut odpoledne. Jsem tu uvězněný už hodinu a půl a přibližně polovinu času dorážím nožem na kámen. Světlo bude přibližně do devíti večer, ale už jsem si na modrou kšiltovku nasadil čelovku. I když s ní zrovna teď nesvítím, jsem moc rád, že jsem ji s sebou na výlet přibalil. Obvykle ji podobně jako nůž na kratší výpravy neberu. Moc mi pomohlo upozornění na pavouky a hady v Kelseyho průvodci. Ne proto, že bych po cestě na nějakou havěť skutečně narazil, ale alespoň mám svítilnu. Už mi posloužila, když jsem se snažil podívat do úzké škvíry, v níž mám chycenou rozdrcenou ruku, kterou jsem si chtěl prohlédnout ze všech stran.
Hodně pozornosti jsem taky věnoval tomu, jaká váha mi skutečně leží na ruce. Jestli není nijak zvlášť zatížená, nebudu muset oddlabat tolik materiálu. Pokud ale kámen leží na ruce a zápěstí, jakmile ho trochu ohlodám, začne ještě víc sedat. V takovém případě by to pro mě ve skutečnosti znamenalo, že ruku bych mohl vytáhnout pouze v případě, že by kámen plně dosedl na skálu. Mezi kamenem a severní stěnou je ale bohužel prostor, a to pod zápěstím i nad ním, takže to vypadá, že kámen se o ni neopírá. Pravděpodobně se bude ještě pohybovat, hledat si novou polohu, než se skutečně napevno usadí. Stěží se dá odhadovat, jak to bude probíhat, a můžu jen spekulovat, jak moc ovlivní další posun mé naděje na vysvobození ruky. Nezbývá, než tuhle otázku prozatím odložit a vrátit se ke škrabání a dlabání.
Snažím se nemyslet na to, že tu zůstávám uvězněný. I když je to neoddiskutovatelný fakt, když se tím budu pořád dokola zabývat, nijak si nepomůžu. Místo toho se soustředím na slabší místo na povrchu kamene, trochu nalevo nad přiraženým zápěstím. Hned zpočátku jsem takřka instinktivně rýhou vyznačil kus velký asi jako softbalový míček, který musím odstranit, jestli se chci dostat na svobodu. Zdá se mi, že v malé prohlubni hned nad výstupkem, bezmála třicet centimetrů od zápěstí, by mohla být v kameni menší puklina – ryska přes ni prochází. Dlabu u čáry, vysoko na kameni, ale pár centimetrů pod horním okrajem. Pokračuju dolů, pokud možno se snažím držet vyznačeného místa. Napřed několikrát ťuknu a pak sedm a půl centimetrů dlouhou ocelovou čepelí víceúčelového nože sekám do kamene tak, abych se co nejčastěji trefil do stejného místa.
Vše ostatní – bolest, myšlenky na záchranu, vzpomínky na pád a celou nehodu – na chvíli ustupuje. Teď je čas něco dělat. Dokonale se soustředím na kámen, snažím se v jeho povrchu najít sebemenší prasklinu, která by mi usnadnila dlabání. Vždy po pár minutách se zastavím a dobře si kámen prohlédnu, abych se přesvědčil, že mi neuniká nějaký snadnější způsob sekání.
Jde to strašně pomalu, výsledek skoro není vidět. Odklopím pilník na nehty a pět minut s ním škrábu. Výsledek je jen o maličko lepší než s nožem, navíc teprve až ho otočím na stranu a řežu s ním jako s pilkou. Kámen je daleko odolnější a tvrdší než mělké rýhování pilníku. Když na chvilku přestanu, abych ho vyčistil, vidím, že je zanesený drobounkými kovovými pilinami, které jsem z něj sedřel. Hrana postupně mizí a na kameni nejsou patrné žádné stopy. Znovu si ho pozorně prohlížím a všímám si nejednotného zbarvení. Je tvrdší než můj nůž a stěny po stranách, dost se podobá dalším zaklíněným kamenům v průchodu nade mnou.
Převzato z knihy Arona Ralstona: 127 hodin. V překladu Jana Sládka vydalo Nakladatelství Jota, v Brně 2011.
