Wrata Wot Stodoli je mladá kapela z okraje severních Čech, konkrétně z Rumburku, existuje již od poloviny roku 2005. Za tu dobu prošla jistými personálními změnami. Nyní ji tvoří čtyři členové. V sobotu 22. ledna pokřtili v rumburském Tip Sport Baru své EP Ateliér. Po křtu jsme jim položili pár otázek týkající se nejen jejich hudby.
Wrata Wot Stodoli, Zdroj: archiv skupiny
Neotřelým hudebním nástrojem, jenž ve své tvorbě Wrata Wot Stodoli čas od času použijí, je fagot. Ano, čtete správně, WWS využívají ve své muzice i tento neobvyklý instrument. Nejen s ním vybočují z řady podobně hrajících skupin. Odlišují je také texty, které mají co říct především mladé generaci. Nejčastějším místem koncertování WWS bývá Ústecký kraj, avšak nejednou si již zahráli i například v Praze.
Ahoj kluci, představte, prosím, členy a kapelu.
Honza: Čau, jmenuju se Honza, většinou mi říkají Honzore a v kapele zpívám a hraju na kytaru. Vedle mě sedí Pavel, bubeník. Také s námi hraje můj brácha Petr (někdy spíš Pjotr) a kamarád Martin.
S hudbou jste začali v půlce roku 2005. Jak vzpomínáte na vaše začátky? V jakém složení jste začínali? Kdo vymyslel jméno vaší skupiny?
H: Začínali jsme, když já jsem uměl maximálně jeden akord na kytaru. Neuměli jsme ani ladit nástroje. Pájovi jsme dali škopek, staré plechovky, plus něco, čím by do nich mohl mlátit. Jediný, kdo rozumněl hudbě, byl Petr, poněvadž studoval na konzervatoři.
Pavel: Začínali jsme ve třech. Ale později jsme si říkali, že potřebujeme baskytaristu, když Petr hraje na fagot, tak aby se vše stíhalo, jak se má.
H: A k tomu názvu kapely. Bratr umí také na klávesy a často si jen tak hrál, když jsme popíjeli. A já jsem mu při tom říkal, co mi to připomíná. Takže když jsme s klukama mluvili, jak se budeme jmenovat, vybavil jsem si jedno z těch Pjotrových sól. Všichni jsme souhlasili.
I když vás spojuje hudba, docela vás rozděluje druh práce, kterou vykonáváte nebo obory na učilišti nebo vysoké škole, jak je to?
H: Já jako jediný pracuji a to jako vychovatel v domě dětí a mládeže.
P: Naopak já studuji obor pedagogika volného času, Pjotr hudební výchovu a Martin se učí automechanikem.
Pokud někdo vysloví jméno vaší skupiny, mnozí si vybaví právě fagot. A jak jste se k němu dostali?
P: Původně to napadlo asi mě, když jsem věděl, že s ním Petr hraje na konzervě, tak jsme přemýšleli, zda by to do hudby nešla nějak zakomponovat.
H: Zezačátku jsme právě hráli v sestavě kytara-baskytara-bicí a až potom to Páju (Pavla) napadlo. A poté jsme pomalu, ale jistě začali uvažovat nad samostatným basákem.
Vaše písně jsou rychlé a tvrdé s punkovým nádechem, jindy pomalejší, rockovější plné melancholie. Odkud berete inspiraci? Hrajete také cover verze různých songů – které to třeba jsou?
H: Inspiraci bereme ze svých životů. Co se týká hudby, tak tam nějaké vlivy jsou, například Vypsaná fixa či Znouzecnost. Snažíme se tam dát i svoje prvky, dát tam něco ze sebe. Ovšem pokud chceš, aby to mělo hlavu a patu, je dnes již těžké být originální. Ale co se týče textů, ty jsou autorské.
P: A k těm coverům – hrajeme například Narcotic od skupiny Liquido (ten jsme zrychlily do punkové rytmiky) anebo Smells Like Teen Spirit od Nirvany. Přičemž u Nirvany je zpěv nahrazen hudbou z fagotu.
Hrajete přibližně pět let, je to tak?
P: Je to vlastně tak, že jako skupina existuje šest let, ale naopak koncertně hrajeme nějaké čtyři roky. První koncert byl v létě roku 2006 ve Starých Křečanech v Kulturním domě, kde jsme hráli před děčínským seskupením U Style. Ale prvotní klubová akce byla až téhož roku na podzim v Rozkroku ve Varnsdorfu.
Povídáme si v rumburském Tip Sport Baru. Před pár minutami jste dohráli a skončili křest vašeho EP Ateliér. Proč jste vlastně zvolili toto místo? A kolik jste již vydali alb?
H: V Rumburku totiž postrádáme rockový klub, a proto vlastně nebylo tolik možností, kde tuto akci uspořádat. Majitel vypadal nadšeně a nevadila mu nabídka, zda bychom mohli uspořádat i něco dalšího. Co se týče EP, doteď jsme vydali jen demáče, ty máme ke stažení na našich webových stránkách.
P: Ateliér je vlastně taky demo, ovšem studiové, profesionálně nahrané. Tvořili jsme ho v českolipském nahrávacím studiu. Já osobně jsem z toho zpočátku měl celkem velký strach. Všechno se tam totiž nahrávalo zvlášť – jakože jednotilivé nástroje. Nakonec to šlo a vládla pohoda. A zažili jsme tam i srandu.
H: Já jsem třeba takový, že vždy má strach, až když tam přijedu. Do té doby jsem byl vysmátý. Vyřádili jsme se na tom, i když to někdy bylo náročné. Nástroje nám šly celkem dobře, ovšem zpěv jsem třeba já musel dávat tak naposedmé. Nahrávání celkově trvalo téměř dva víkendy.
P: A pár týdnů ještě trvalo mixování.
Dohromady na EP nalezneme pět písniček. Které to budou?
H: Jsou to: Sny, Ateliér, Není to tady dost punkový, Milióny realit a Aforismy na duši. Převažují zde ty melancholičtější.
Před sebou i za sebou máte hodně koncertů. Na jaký koncert rádi a neradi vzpomínáte?
H: Pokud můžu mluvit za celé Wrata Wot Stodoli, tak neradi vzpomínáme na nedávný koncert v Ústí nad Labem.
P: Hráli jsme tam velmi pozdě, kolem 2. hodiny ranní a k tomu měli za námi vystupovat ještě dvě kapely.
H: Kvůli této hodině nebylo možné obecenstvo příliš zaujmout. To bylo z velké části opilé a my unavení. Zahráli jsme si taky v Praze, odkud máme takové různorodé postřehy a pocity. Líbilo se nám třeba v Carpe Diem. Poté jsme se v Paláci Akropoli zúčastnili soutěže, z té vyšel živák, který jsme nějaký čas měli k poslechu na našem bandzone profilu. Sympatický byl pro nás i výstup v Bunkru. Myslím, že těch lepších akcí bylo daleko víc, než těch, na které vzpomínáme neradi.
