Vánoce jsou spjaté s poetickým půvabem, pohádkami a dobou, kdy se shledáváme se svými blízkými. Vánoční atmosféra na nás působí svým specifickým kouzlem, které se promítá i do literatury.
Jak vypadají Vánoce v české literatuře?, Zdroj: sxc.hu
Vánoce se pojí s tradicemi, lidovými zvyky a narozením Jezulátka. Postupem času se původní náboženský význam a smysl Vánoc vytratil, avšak právě díky zachovaným literárním textům můžeme znovu proniknout do dob, kdy měly Vánoce a advent poněkud odlišný význam, než jaký známe dnes. Zkuste na chvíli zapomenout na vánoční shon a nákupní horečku a přečtěte si, jak se motiv Vánoc projevuje v českých literárních dílech.
Štědrý den je spjatý s pověrami
Vánoční čas reflektovali ve svých dílech zejména spisovatelé doby národního obrození. Vyzdvihovali tím vlastenectví, českou kulturu a české tradice. Básnická sbírka Karla Jaromíra Erbena Kytice z pověstí národních vyšla poprvé roku 1853 a obsahovala původně 12 balad, později Erben přidal třináctou. Při tvorbě se inspiroval starými českými bájemi.
Báseň Štědrý den se odehrává ve venkovském prostředí. Erben využívá spojení tohoto svátečního dne s pověrami a zvyky tehdejšího lidu. Dvě dívky, Hana a Marie, zatouží poznat svůj osud. Uvěří staré pověře, že kdo se na Štědrý den podívá do jezírka, spatří svou budoucnost. Vydají se společně k jezírku, a zatímco Hana vidí svého milého Václava a svatební den, Marie spatří rakev a pohřeb. Věštba se vyplní. Hana se provdá za Václava a nebohá Marie do roka zemře.
Hoj, ty Štědrý večere,
ty tajemný svátku,
cože komu dobrého
neseš na památku?Hospodáři štědrovku,
kravám po výslužce;
kohoutovi česneku,
hrachu jeho družce.Ovocnému stromoví
od večeře kosti
a zlatoušky na stěnu
tomu, kdo se postí.
Božena Němcová vyobrazila vánoční atmosféru a zvyklosti ve svém vrcholném díle Babička (1855). Spisovatelka zde vylíčila život venkovského lidu první poloviny 19. století během čtyř ročních období, popisovala lidové zvyky, tradice a slavnosti, včetně prožívání Vánoc a adventu.
Byl to zvyk jak ve mlýně, tak v myslivně i na Starém bělidle, že kdokoli přišel na Štědrý den a Boží hod, jíst a pít dostal do sytosti, a kdyby nikdo nepřišel, babička byla by šla hledat hosta na rozcestí. Jakou radost měla ale tenkráte, když znenadání přišel před Štědrým dnem syn Kašpar a bratrův syn z Olešnice. Celého půl dne radostí plakala a přes chvíli od pečení vánoček odběhovala do sednice, kde příchozí mezi dětmi seděli, aby se na syna podívala, aby se bratrovce zeptala, co dělá ten nebo ta v Olešnici, a dětem opakovala nejednou: „Jak tuhle vidíte strejčka, tak byl v tváři také váš dědeček, jenže vzrůst po něm nemá.“ Děti prohlížely strejčky se všech stran, a velice se jim líbili, zvláště to, že mile na každou jejich otázku odpovídali.
Každý rok chtěly se děti postit, aby viděly zlaté prasátko, ale nikdy k tomu nedošlo, vůle byla dobrá, ale tělo slabé. Na Štědrý den štědře podělen byl kdekdo, drůbež a dobytek dostaly vánočky, a po večeři vzala babička ode všeho, co k večeři bylo, po kousku, hodila polovičku do potoka, polovic zahrabala do sadu pod strom, aby voda čista a zdráva zůstala a země úrodná byla, všecky pak drobty sesbírajíc hodila „ohni“, aby „neškodil“.
Dále se Vánoce odráží i v díle bratří Mrštíkových Rok na vsi (1903–1904), konkrétně v kapitole Štědrý den. Povídky a romány z vesnického prostředí se v té době těšily velké oblibě. Mrštíkové vyobrazovali život na vesnici na pomezí Slovácka a Hané. Popisovali slavení Vánoc na přelomu 19. a 20. století ve vesnici Habrůvce.
U Stéskalů povečeřeli krupičnou kaši, porosenou medem, dojedli kávu s koláči, hospodář na stůl postavil láhev habrůvského vína, hospodyně čeládku podělovala suchými švestkami, ořechy a panenskými jablky. Chůva s děvečkou v koutku na hliněné míse tavily olovo, a ukázalo se, že mlaďoučká ještě, ledva škole odrostlá chůva vdá se dřív, než ospalá, u muziky všemi postrkovaná dívka. Když jablíčka nakrojily, hádajíce na zdraví a smrt, zahádala si i hospodyně. Byla spokojena. Sebrala ručkama na peřince rozkládající dítě a odešla s hospodářem na besedu do výměnky k rodičům.
Ignát Hermann popisuje v povídce Tobiáškův Štědrý den Vánoce mladého kupeckého učně v rodině obchodníka ve velkoměstském prostředí. Mladý učeň Tobiáš prožívá Štědrý den u svého pána Floriana Karase, majitele kupeckého krámku. Všichni obyvatelé domu pana Karase se na Štědrý večer shromáždili ve velké světnici. Mládenci a učňové byli se společného stolování celí nesví. Paní Kristina Karasová, kupcova manželka, byla pravým opakem svého muže. Její vlídná tvář připomínala anděla.
Čtěte také: Jak vysvětlit původ slova Vánoce, advent či dárek? Slovníky napoví víc
Usměrňovala přísnost svého manžela a o učně se starala s mnohem větší laskavostí než on. Pan Karas zachovával starý zvyk a pro každého měl nachystaný dárek. Na Štědrý den přišel kupci poštou balíček od Tobiášových rodičů, ve kterém Karasovi našli dárky pro své dvě děti a srdečné vánoční přání. Karas zalituje svého chování vůči Tobiáškovi a toho, že ho ten den v krámě ponížil a potrestal za jeho nešikovnost.
I spisovatelé se vracejí k českým tradicím
Tobiáš ale o Štědrém večeru náhle zmizí, Karas ho později najde ve sklepení a pocítí velkou úlevu, že je chlapec v pořádku. Pozve ho ke štědrovečerní tabuli a obdaruje stříbrným zlatníkem. Hermann zde zobrazuje vliv sentimentální vánoční atmosféry na charaktery lidí.
Vánoce v poezii
Jan Neruda se vánočním časem inspiroval hned několikrát. Napsal například Romanci štědrovečerní či Ukolébavku vánoční. Ukolébavka vánoční vyšla ve Zpěvech pátečních v roce 1896. Dá se říci, že jde o protiklad veselé Romance štědrovečerní. Autor se svou ukolébavkou snažil vyjádřit naději do budoucna. Narážel na společenské snahy o pozdvižení a upevnění našeho národa.
Zápas o svobodu individua je v jeho díle zobrazován prostřednictvím kontrastu Jidášova pokrytectví a Ježíškovy čistoty. Romance štědrovečerní je naopak humorná, vyzdvihuje lidové motivy a veselou vánoční atmosféru. Vánoce pojal Neruda v souvislosti s lidovou slovesností. V básni vyobrazoval legendické postavy z nebe jako obyčejné lidské bytosti s lidskými názory.
Petr usne, sotva lehne; sotva usne, sen se zvedne: náhlé světlo po krajině a tak jasno jako ve dne.
Petr celý vyjevený, rodinu zří v prostém stáji, dítě zrovna sluncem září – v Petrovi až dech se tají.
Vzduch je plný andělíčků, třpytí se a křídly šumí, každý zpívá haleluja, krásně, jak jen anděl umí.
A hle, od vesnice spěchá všechen lid s radostnou tváří, napřed muži, staří, mladí, v čele naši muzikáři.
Český dramatik, básník a překladatel Jaroslav Vrchlický napsal báseň Vánoce (Co život dal) v roce 1874 během svých častých pobytů v obci Čistá, kde napsal přes čtyřicet básní – včetně slavných Vánoc.
Hlas zvonů táhne nad závějí,
kdes v dálce tiše zaniká;
dnes všecky struny v srdci znějí,
neb mladost se jich dotýká.Jak strom jen pohne haluzemi,
hned střásá ledné křišťály,
rampouchy ze střech visí k zemi
jak varhan velké píšťaly.Zem jak by liliemi zkvetla,
kam sníh pad, tam se zachytil;
Bůh úsměv v tvářích, v oknech světla
a v nebi hvězdy rozsvítil.
Zdroj: Frolec, Václav a kol.: Vánoce v české kultuře. Praha: Vyšehrad, 1988.
