3 fotky 
Autor bestsellerů, Ted Dekker, ve své nové knize vypráví příběh střetnutí dvou otců. První z nich, nazývaný Lamač kostí, zahubil již sedm dívek, protože nesplňovaly jeho vysoké nároky na post dcery. Druhý, důstojník zpravodajské služby Ryan Evans, se naopak bojí, že nebude nikdy své dceři dobrým otcem. Co se stane, když se osudy těchto dvou mužů střetnou? Krátkou ukázku z knihy Dcery lamače kostí, kterou vydalo nakladatelství Metafora, si můžete přečíst právě teď na Topzinu!
Ted Dekker, Zdroj: fantasticfiction.co.uk
V místnosti stáli tři Arabové ve špinavých žlutohnědých kalhotách a košilích. Dva z nich se opírali o stěnu a každý z nich choval v náručí kalašnikov. Třetí, s největší pravděpodobností jejich mluvčí, přecházel přímo před Ryanem tam a zpět, jednu ruku položenou na pouzdře s pistolí, druhou volně svěšenou podél těla. Zřejmě jej tedy zajali tři povstalci či teroristé, kteří ho teď – vzhledem k tomu, že zde neviděl žádná okna – drží buď uvnitř nějaké budovy, nebo v podzemí, což bylo pravděpodobnější. Ryan pohnul rukama a zařinčení řetězu kolem zápěstí spíš uslyšel než ucítil. Tvrdit, že ho to nijak neznepokojovalo, by bylo hrubým zkreslením jeho pocitů, ale nehodlal dovolit svému strachu, aby se v něm pevněji zahnízdil. Je naživu, což byl daleko lepší osud než ten, který potkal ostatní. Nebo ne?
Mohou ho samozřejmě mučit, aby zjistili, co z něho můžou vytáhnout, ale tuhle myšlenku okamžitě potlačil. Mohou jej také využít jako politický nástroj a nakonec zabít. Ten, který ho prve fackoval, se k němu naklonil tak blízko, že by ho mohl praštit znovu – bylo zřejmé, že je spíš rváč než myslitel. Ryan byl poměrně mohutný muž, vážil téměř devadesát kilo a měřil přesně metr osmdesát, a služba ve válečném námořnictvu ho udržovala v dobré kondici, ale ještě nikdy v životě nikoho neuhodil a ani od nikoho ránu nedostal.
„Slyšíte mě?“ Mužův dech voněl jako čistá hlína. Jako většina lidí ze Středního východu si čistoty cenil daleko víc než průměrný obyvatel Západu, a to dokonce i tady v poušti – Ryan alespoň předpokládal, že ho nevezli nikam daleko a že není ve městě – si dával záležet na tom, aby se každý den myl. Ryan z něj cítil mýdlo. Pokusil se promluvit, ale z jeho vyprahlých úst nic nevyšlo, takže si odkašlal a zkusil to znovu. „Ano.“ „To je dobře.“ Ten člověk se k němu naklonil ještě blíž, takže jeho nos se ocitl méně než deset centimetrů od Ryanova. Měl plnovous a na hlavě červenou kostkovanou kefíju, která ho najisto řadila do tábora těch, které by většina bez váhání nazvala extremisty.
Obyvatele Středního východu však nebylo tak snadné rozškatulkovat. Bujely zde desítky ideologií, z nichž každá měla vlastní dlouhou historii, každá své vlastní křivdy a každá rovněž srozumitelné hledisko, pokud jste se dívali na svět těma správnýma očima. „Můžete mi říkat Chálid. A než se dovím vaše pravé jméno, budu vám říkat Kent. Vy Američané jste přece rasa Supermanů, což?“ Jeden z mužů za ním tiše arabsky pronesl: „A my jsme Lexové Luthorové.“ Všichni se zasmáli. Jestliže neznají jeho jméno ani hodnost, pak nemohou ani vědět, že mluví docela slušně arabsky.
Chálid, což jistě nebylo jeho pravé jméno, se stáhl a sepjal ruce za zády. „Pokud by vás to zajímalo, všichni ostatní vaši kamarádi jsou mrtví. Vás jsme dokázali dostat z místa střetnutí dřív, než přiletěly vrtulníky. Teď jste tady s námi sám a my vás využijeme, jak uznáme za vhodné. Trápí vás to?“ Ryan odpověděl poctivě. „Ano.“ „Dobře. Musím vám říct, že máme v úmyslu trápit vás ještě víc. Řekl bych, že mnohem víc, když vidím váš relativní nedostatek zájmu.“
Čtěte dál, ať víte, jak to dopadne ,Foto: Petra Prokopová, Topzine.cz
Arabova bezchybná angličtina bez náznaku britského přízvuku nasvědčovala tomu, že pravděpodobně studoval na některé univerzitě Ivy League. Možná na Harvardu nebo Stanfordu. Na jeho vzdělání nic překvapivého nebylo, ale to, že se takový cenný člověk může zabývat přepadáním konvojů u Fallúdži, bylo velice neobvyklé. Mohlo to znamenat jediné: že to nebylo naplánováno jako obyčejné přepadení. V Chálidově obličeji se objevil jemný úsměšek. „Co jste zač, Kente? Důstojník rozvědky? Speciálních sil? Co? Proč ve vašich očích nevidím žádný strach? Třeba jste jenom hloupý. Neobeznámený s metodami, které používáme, abychom vyhnali řezníky, kteří obsadili naši zemi.“ Ryanovy tyhle výroky skýtaly určité povzbuzení, ačkoli dobře věděl, že se jím snaží manipulovat.
„Jste tady z jistého důvodu, Kente. Jste naše vizitka, kterou pošleme se zprávou světu. Abychom ji z vás však mohli udělat, musíme vás zlomit. Jestliže jste tak inteligentní, jak vypadáte, tak víte, že už jsme s tím začali. Víte to?“ „Vím.“ „To je dobře. Tenhle bunkr je deset metrů pod zemí, daleko od jakékoli zástavby, takže vaši špehové si nevšimnou, kdo sem přichází nebo odsud odchází. Nikdo vás tady nenajde, nikdo vás neuslyší křičet. Možná byste byl raději, kdybychom byli vaše humvee zasáhli raketou nemám pravdu?“ „Něco takového už mě napadlo.“ „Tak dobře. Vidím, že umíte říct víc než jedno slovo. Nemohl byste mi, Kente, vyložit, co děláte v mé zemi? Proč jste tady?“
