To, co je běžné v jiných částech Evropy i světa, může být u nás považováno za zvláštní, netradiční, ojedinělé. A stejně tak některé naše zvyky či názory můžou (a nejednou jsme se přesvědčili o tom, že tomu tak je) překvapit ostatní. Tak co je pak deviace? A jak se člověk stane deviantem?
Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Přestože každé sociální společenství musí být založeno na nějakém normativním řádu, vždy existovali a zřejmě vždy existovat budou tací, jež z onoho normativního řádu vystupují, byť možná neúmyslně. Samotné slovo deviace pochází z latinského de-viare, což do češtiny můžeme přeložit jako jisté odchýlení se od dané cesty. Definice deviace pak říká, že se jedná o takové chování jedince či skupiny, které se odlišuje od chování kulturní či morální normy. Člověka jednajícího v rozporu se společenskými normami nazýváme deviantem.
Slovo deviant či deviace se v našem slovníku objevuje již od počátku 20. století, a to především jako reflexe sociologické terminologie. Ve svých začátcích však mělo hodnotící charakter, deviace nebyla brána jako odchylka nýbrž jako úchylka, tím pádem byla považována za škodlivou a mnohdy i nebezpečnou.
Během minulého století se nádech negativity ze slova téměř vytratil, proto jej dnes běžně užíváme v téměř neutrálních významech. Deviantní je pro nás zkrátka to, co nespadá do naší pečlivě vytvořené škatulky normálnosti. A může to být téměř cokoliv.
Sociální deviace
Přestože deviantní chování může být prakticky cokoliv (hledíme-li na názor jedince), můžeme takové chování rozdělit do několika základních skupin. Mezi nimi vystupuje také sociální deviace.
Foto: Taťána Kročková, Topzine.cz
V případě sociální deviace hovoříme o pojmu čistě sociologickém. V praxi sem pak můžeme skutečně zařadit takové chování, které se vymyká standardům daným společností. Které chování je deviantní a které ještě stále spadá byť jen k hranici normálu, nechám na vás. Napadlo váš však někdy, jak k onomu deviantnímu chování člověk přijde? Jak se devianti stávají devianty, jak se odlišní stávají odlišnými?
Teorie deviantního chování
Velmi zajímavých teorií odpovídajících na tyto otázky je několik. První z nich je tzv. teorie subkulturního přenosu. Tato teorie předpokládá, že deviantnímu chování se naučíme ve styku s deviantním člověkem. Dobrým příkladem je existence stále se rozšiřujících subkultur.
Vezmeme-li to kolem a kolem, v podstatě to můžeme říct takto – nastoupím-li do skupiny čítající dvacet vyznavačů gothické subkultury, zcela jistě nebudu odolávat podvědomému tlaku skupiny příliš dlouho. Někteří to mohou považovat za klasické podlehnutí podvědomému tlaku většinové skupiny, jiní však mohou podotknout, že vzorci takového deviantního chování jsme se mohli přiučit v závislosti na uvedené situaci.
Druhou popsanou teorií deviantního chování je tzv. teorie strukturálního tlaku. Tato teorie vychází z toho, že v každé společnosti může dojít k situaci, na kterou bude určitá část obyvatel reagovat určitým způsobem odchylným od toho, co je běžné. Říká se např., že chudoba plodí zločin a bída zase prostituci, máme-li to k něčemu přirovnat.
Foto: Martin Koubek, Topzine.cz
Teorií vzniku deviantního chování existuje mnoho, uveďme si však ještě jednu. Jedná se o teorii etiketizační. Tento námět pracuje s tím, jak člověk jen s nepatrnou dávkou moci může označit jiného slovem deviant. V takovém případě hrozí, že ačkoliv se člověk docela nesžil s představou sebe na místě vybočujícím z řady, může se za takového začít považovat. Tento nápad byl připojen k sociální deviaci skrze psychologii.
Toleranční limit
Ačkoliv bylo výše popsáno několik způsobů či teorií způsobů, jak se můžeme stát deviantními, stále existuje jakýsi limit tolerance. Tento limit tolerance odpovídá jednotlivým společenstvím, může se v myšlenkově příbuzných skupinách různit stejně, jako může být shodný. Uveďme jeden příklad za všechny – alkohol je v naší republice do jisté (dost vysoké) míry tolerován.
