2 fotky 
!SPECIÁL!Lucie Lukačovičová je česká fantasy autorka. Narodila se v roce 1980, psaní se věnovala už od dětství. V roce 2007 vydala vlastní román s názvem Vládci času, její povídky se pravidelně objevují ve fantasy sbornících. Jaké bylo psaní knihy a jaké má autorka plány do budoucnosti, to se dozvíme z tohoto rozhovoru.
Koláž městské fantasy Autor: Jakub Ehrenberger, Topzine.cz
Nedávno jste se vdala, budete psát pod starým nebo pod novým příjmením?
Rozhodně hodlám psát pod svým starým příjmením. Už jsem si udělala nějaké jméno a dostat do povědomí čtenářů, že Lukačovičová už není Lukačovičová, ale Moravová, by bylo zbytečně složité. Navíc, Lukačovičová je poměrně unikátní příjmení.
Velice umělecké.
Alespoň jste si nemusela nic vymýšlet.
Na začátku dráhy jsem nějakou dobu uvažovala o pseudonymu, ale přišlo mi to trapné. Sotva jsem začala psát a už bych měla nějaký vznešený pseudonym, tak jsem se rozhodla nechat to na později. Ale později už to nemělo smysl.
Proč jste se rozhodla psát zrovna fantasy?
Mě přitahuje fantasy jako určitý druh bajky nebo jinotaje. Poskytuje rozlet fantazii a může ukázat nějakou situaci, která by v reálném světě nebyla možná. A pak se mi líbí i křížení té reálné vrstvy s fantasijní, jakou je například městská fantasy.
Někteří lidé ale fantasy literaturu odsuzují právě proto, že není reálná. Co byste jim na to řekla?
Je možné se na fantasy dívat právě jako na jinotajný příběh, kde nejsou důležití draci nebo magie, protože to jsou jen kulisy vyprávění. Navíc, tato literatura má mnoho subžánrů, kříží se s detektivkami nebo horory, má mnoho podob. Samozřejmě, jako všude jinde, existuje fantasy dobrá a fantasy špatná. Je potřeba vybrat si autory, o nichž víme, že jsou kvalitní.
Vy máte nějaké oblíbené autory?
Vyrostla jsem na Tolkienovi, také mám velice ráda Ursulu K. Le Guin. Ze sci-fi autorů mě inspiroval Ray Bradbury. Mám ráda klasiku. Příležitostně ale čtu i nějaká oddechovější díla.
Co jste četla naposledy?
Naposledy to byl Lexikon čínských symbolů a klasický čínský epos Sen v červeném domě, což je literatura poněkud starší.
Vy se o Asii velice zajímáte, že? Do tohoto prostředí jste situovala i svou knihu Vládci času. Co vás na Asii zaujalo?
Na prvním místě to byla jejich mytologie. Na druhém potom ta odlišnost od Evropy, a to jak kulturní, tak psychologická. S psychikou jsem měla problém právě při psaní Vládců času, protože Japonci nonverbálně komunikují jinak než Evropané. Dostala jsem se tak k situacím, které by buď nebyly autentické, nebo by je český čtenář nepochopil.
Musela jste kvůli knize zjišťovat i množství informací o Japonských reáliích, že?
Trvalo to tři roky. Jela jsem do Japonska, dokonce jsem se učila japonštinu. Spoustu materiálů mi potom sami Japonci upravovali, přidávali vlastní stylizaci.
Informace jsou pro autora velice důležité, dokonce i ve fantasy.
Je důležité mít alespoň nějaké povědomí například o boji s různými zbraněmi, nebo alespoň základní medicínskou znalost, aby autor věděl, co všechno mohou jeho postavy vydržet. Průběžné sebevzdělávání je nesmírně důležitá, bohužel občas zanedbávaná součást toho, co autor musí dělat.
Proč si myslíte, že v současnosti vychází i díla, jejichž autoři mnoho věcí zanedbávají?
V současnosti fantasy prožívá rozkvět a kdekdo si myslí, že na tom nic není a napsal by to taky. Pak není obtížné přesvědčit nakladatelství, že to bude určitě trhák jen proto, že je to fantasy. A je třeba přiznat, že u některých knih se to doopravdy stalo.
Chystáte pokračování Vládců času?
Nerada bych těžila jen z úspěchu prvního dílu, takže zatím to neplánuji. Mám rozepsané dvě úplně jiné knihy, jedna je sci-fi detektivka, druhá městská fantasy odehrávající se v současné Praze, takže něco úplně jiného. Možná nějaké povídky ze světa Vládců času. Jedna taková už vyšla v Pevnosti (Zloději času, 2006).
Vedete kroužek tvůrčího psaní a setkáváte se tam se skupinou mladých autorů. Má například v nich česká literatura budoucnost?
Pevně tomu věřím. Jsou to lidé odhodlaní, mají vůli se zdokonalovat, experimentovat. Opravdu pro sebe něco dělají. Říká se, že pedagog je úspěšný, pokud vychová alespoň jednoho žáka, který ho předčí. V jednom případě už se mi to podařilo, ale hodlám pokračovat dále.
Jak vlastně takový kroužek tvůrčího psaní vypadá?
Buď se věnujeme společné tvorbě kolektivního literárního projektu, nebo máme tematické hodiny. Tématem může být například struktura příběhu, nějaký literární směr, kulturní okruh… a v rámci tohoto tématu v závěru hodiny píšeme literární cvičení. To je důležité, protože s každým řádkem, který člověk napíše, se jako autor zlepšuje.
Kdy vy jste začala psát?
Začala jsem ve dvanácti jen pro sebe, první povídka vyšla, když mi bylo patnáct. Ale není třeba mít pocit, že člověk musí začít tak brzo. Mnoho autorů vydávalo až po čtyřicítce, kdy už měli pocit, že mají zkušenosti, z nichž mohou čerpat.
Co považujete za svůj největší úspěch?
Dvě vítězství v ceně Karka Čapka, jedno z nich Nejlepší fantasy, takže jsem nositelka titulu Lady fantasy. Účastním se také soutěže Žoldnéři fantazie, dříve Drakobijci. Této soutěže se účastním od jejího prvního ročníku. S výjimkou dvou let jsem se vždy dostala do sborníku, ale nikdy nedosáhla na první místo, takže mám stále po čem toužit.
V současnosti tedy píšete ještě dvě knihy? Máte plán, kdy by měly vyjít?
Plán je, ale problémem bývá ho dodržet. Je třeba inspirace, energie. Důležitá je vnitřní disciplína, nečekat na múzu, ale sednout si k počítači a psát. Román ale není jako povídka, takže chce čas, extrémní péči, důležité je také sbírání materiálů. Ale doufám, že se mi podaří alespoň něco dokončit do konce tohoto kalendářního roku.
A když jsme u té péče, podporuje vás okolí?
Mám štěstí na rodiče, matka je vystudovaný literární kritik, takže mi vždy dokázala ukázat, co je špatně a hlavně poradit, jak to zlepšit. Také mě podporuje sestra, dokonce jsme společně napsaly nějaké povídky. A v současnosti mě podporuje samozřejmě i můj manžel.
Můžeme si nějakou vaši novinku přečíst v blízké době?
V sobotu 18. září proběhl na CONiáši křest sborníku povídek Legendy: Draci, kde mám povídku Toto dragón .
