3 fotky 
Herta Müllerová patří v současnosti k nejznámějším německy píšícím spisovatelkám, přestože v Německu žije teprve od své emigrace na sklonku 80. let. Narodila se do německé menšiny žijící v rumunském Banátu. Ve svém zatím posledním vydaném románu se držitelka Nobelovy ceny vrací právě k poválečným osudům sedmihradských Němců.
Herta Müllerová je držitelkou Nobelovy ceny za literaturu., Zdroj: Wikipedia Creative Commons Autor: Dontworry
Po obsazení fašistického Rumunska sovětskými vojsky roku 1944 byli na Stalinův rozkaz sedmihradští Němci odsunuti do sovětských lágrů, kde měli odpracovat hříchy Hitlerovy říše a podílet se na obnově válkou zničeného Sovětského svazu.
Krutým podmínkám ukrajinských pracovních táborů vdechla Herta Müllerová literární podobu na základě vzpomínek sedmihradského básníka Oskara Pastiora, který byl sám v gulagu mezi léty 1945 až 1949 internován. Výsledkem jejich několikaleté spolupráce, kterou náhle ukončila až básníkova smrt, je citlivý román o lidské krutosti, hladu, ale též síle lidské mysli, jež i v těch nejtěžších chvílích dokáže uniknout skutečnosti, aby si zachovala alespoň zbytky rozumu.
Herta Müllerová (nar. 1953) se narodila do německy mluvící menšiny v rumunském Banátu. Vystudovala germanistiku a rumunistiku na univerzitě v Temešváru, poté se živila jako překladatelka. Odmítla však spolupracovat s rumunskou tajnou službou, čímž se stala v rodné zemi nežádoucí a roku 1987 emigrovala do Německa. Ve svých knihách se často věnuje životu v diktatuře. Roku 2009 jí byla udělena Nobelova cena.
Společník anděla hladu
V době, kdy je do sovětského lágru povolán, je Leovi Aubergovi teprve sedmnáct let a před rodinou i okolím bedlivě skrývá svou homosexuální orientaci. Cesta z provinčního rumunského maloměsta, kde i kameny mají oči, se pro něj v tomto směru stává vysvobozením, jehož hořkou příchuť si mladík v danou chvíli dost dobře nedokáže představit.
Velmi záhy však Leo v lágru potkává samou podstatu lidského bytí, anděla hladu. Anděl hladu se zakrátko stává neúprosným společníkem všech internovaných, provází je dnem i nocí, sedí jim za krkem a vysává z nich poslední životní energii. Anděl hladu je všudypřítomný. Zlomyslný cement i rozkazovačný hlas stavbyvedoucího jsou andělovými komplici, vzpomínky na domov i ušetřený chléb od snídaně jeho bytostnými nepřáteli.
Co se vlastně dá říct o chronickém hladu. Lze říci, že existuje takový hlad, až hladem onemocníš. Hlad ještě hladovější, co napadá dosavadní hlad, který už člověk má. Hlad, který je neustále při chuti, který se nenasytně obnovuje a čerstvý skočí na záda starému hladu, který člověk namáhavě zkrotil. Co je to za život, když člověk neumí říct nic jiného, než že má hlad. (str. 22)
Leo přežívá v lágru pět dlouhých let, během nichž je odvelen k nejrůznějším činnostem. Někdy pracuje na stavbě se zrádným cementem a těžkými struskovými tvárnicemi, jindy vozí stavební materiál na staveniště, v poslední fázi pobytu dokonce uvízne v podzemí továrny, kde obstarává kotle. Konkrétní časový údaj přitom pro něj ztrácí na hodnotě, jako by v táboře neplynul čas vpřed, ale pouze se přeléval ze strany na stranu. Den střídá noc, zima vyhání z polí podzim a lidé postupně umírají, subjektivní čas hrdiny se však zastavil. Každodennost gulagu časovou kontinuitu z jeho příběhu zcela vytláčí.
Smrtonoši mráz a hlad
Leo Auberg vypráví své zážitky z lágru s odstupem šedesáti let, podobně jako je Hertě Müllerové vyprávěl Oskar Pastior. Leovo svědectví lágrového života je útržkovitým vyprávěním zdánlivě bez vnějších časových souvislostí. Rozhodující jsou pro vypravěče jednotlivá témata, jimž se v krátkých kapitolkách věnuje – sžíravý hlad, směnný obchod, podomní žebrota, ale i vzpomínky na život před lágrem, na normálnost, která kdysi byla člověku samozřejmostí. Další rozměr toto téma získává ve chvíli, kdy se Leo dozvídá o narození svého bratra a vnitřně se musí srovnat s pocitem, že rodiče jej už považují za mrtvého a pořídili si za něj náhradu – bratra náhradníka. Přestože tyto vzpomínky s časem hořknou, zdá se, že právě ony mu dodávají sílu, aby neustále věřil v návrat domů.
Máte rádi Hertu Müllerovou? Přečtěte si naši recenzi na novelu Cestovní pas!
Červenou nitkou celého románu se zdá být téma hladu, které si Leo personifikuje v podobě zmiňovaného zákeřného, avšak trpělivého anděla. Hlad je definicí všeho a konkurovat mu v gulagu může pouze mráz, před nímž je třeba být podobně ve střehu. Vše ostatní, co nedokáže ochránit před touto bratrskou dvojicí smrtonošů, ztrácí na hodnotě. Kniha má cenu, pokud se dá směnit za jídlo. Kabát má hodnotu pouze tehdy, nosí-li jej na sobě živý člověk. Známé české pořekadlo o mrtvém a zimníku získává v próze Herty Müllerové tragický nádech. Nad mrtvým se okamžitě slétnou lidští supi, aby jej obrali o vše, co by jim mohlo být užitečné. Kdo neokrádá mrtvé, sám umírá.
Síla autorčina slova
Hlad a mráz však nejsou jedinými výrazy, jimž dokáže Herta Müllerová vtisknout konkrétní podobu. Celý její jazyk je nabitý neuvěřitelnou tvůrčí energií, která proměňuje abstraktní pojmy v konkrétní činy a neživé předměty v dýchající věci. Darovaný kapesník je v matematice lágrového života kusem hadru, který je v těžkých časech možné směnit za špetku soli a cukru, jeho význam však sahá podstatně hlouběji, až k srdci hlavního hrdiny. Chladivá struska jako by hrdinu svými pažemi objímala a dopřávala mu záchvěv ztracené mateřské lásky. Podobně tajně ukořistěná brambora nebo pár dřeváků nedostatkové velikosti voní drobnými vítězstvími hamižnému osudu navzdory. Müllerové jazyk jako by na řádcích těhotněl neustále dalšími významy, které v něm čtenář může hledat.
Onemocněl jsem cementem. Týdny jsem všude vídal jen a jen cement: jasná obloha byla uhlazený cement, zatažená obloha navršený cement. Déšť k zemi navazoval z oblohy provázky cementu. Moje šedě kropenatá smaltovaná miska byla z cementu. Strážní psi měli srst z cementu, stejně jako krysy v kuchyňských odpadcích za kantýnou. Slepýši se plazili mezi baráky v cementové punčoše. Morušovníky a na nich nabalená hnízda housenek bource morušového byly trychtýře hedvábí a cementu. Chtěl jsem je, když mě slunce zářivě oslnilo, setřít z očí, ale v očích nebyly. A nedaleko apelplacu na obrubni studně zvečera usedal cementový pták. Jeho zpěv byla škrabavá cementová píseň. Advokát Paul Gast znal toho ptáka z domova, kalandra zpěvná. Zeptal jsem se: A u nás je taky z cementu. Zdráhal se, než odpověděl: U nás pochází z jihu. (str. 35-36)
Svým způsobem je vyprávění Leopolda Auberga v lecčems románovým vypodobněním poválečné básně Güntera Eicha nazvané „Inventura“. V Eichově básni je život lyrického subjektu vymezen seznamem předmětů, které vlastní, čímž se vlastně ani tolik neliší od „předmětného“ života, jejž vede románový vypravěč. Smysl mají pouze ty věci, které lze sníst, směnit, nebo alespoň omotat kolem zmrzlých nohou. Láska ruce nezahřeje, manželství prázdný žaludek nenaplní. Zavedeným pravidlům lidské společnosti se dostává důkladné revize.
Pošmourná freska historických křivd
Herta Müllerová v Rozhoupaném dechu zmiňuje mnohé, ačkoli leccos zůstává ukryto pod nánosem sněhu a metafor, aby si to čtenář sám pro sebe rozklíčoval. Ukrutnost stalinského Ruska setrvává po celou dobu v popředí její pošmourné historické fresky, v pozadí se však krčí další nevyslovená nebo pouze naznačená témata evropské historie, jimž zákonitě v rozsahu románu nemohlo být věnováno více prostoru. Patřila by mezi ně i Leova homosexualita a její chápání ve fašistickém a později též socialistickém Rumunsku či sympatie sedmihradských Němců s Třetí říší a míra jejich případné viny na Hitlerově vzestupu.
Podobně jako mnozí další současní spisovatelé se však Herta Müllerová nerozpakuje odhalit historické křivdy, o nichž se i současná Evropa bojí otevřeně hovořit. Už tím je autorčin příspěvek světové literatuře nadmíru cenný. To, že tak činí s neuvěřitelnou vnitřní energií, kterou dokáže svým zdánlivě obyčejným slovům předat, je příjemným přídavkem na závěr jejího velkolepého literárního koncertu.
Název: Rozhoupaný dech
Název originálu: Atemschaukel
Autor: Herta Müllerová
Překlad: Radka Denemarková
Formát: 296 stran, 20×13 cm
Vazba: vázaná s přebalem
Vydala: Mladá fronta, Praha 2010Hodnocení: ***** (90%)
