2 fotky 
Malé zlínské nakladatelství Archa na český trh v průběhu posledních let uvedlo hned několik významných rakouských a švýcarských spisovatelů. Nově zahajuje také Edici moderních německých autorů, v níž se jako první představuje oceňovaný hesenský prozaik Andreas Maier.
Německý spisovatel Andreas Maier předčítá ze své knihy. Zdroj: Wikipedia Creative Commons. Foto: PhotographerFFM
Německými kritiky bývá někdy označován za novodobého představitele tzv. Heimatdichtung, tedy literární tvorby opěvující rodný kraj. Přestože se Andreas Maier tomuto označení vzpírá, přiznává, že své knihy píše jako protipól k velkoměstským románům některých kolegů. Nejinak je tomu i v románu Pokoj, prvním svazku plánované rodinné ságy.
Andreas Maier (nar. 1967) pochází z hesenského Bad Nauheimu, vyrůstal však v nedalekém Friedbergu. Vystudoval klasickou filologii, germanistiku a filosofii ve Frankfurtu nad Mohanem, studia zakončil dizertační prací o Thomasi Bernhardovi. Knižně debutoval roku 2000 románem Wäldchestag, za nějž získal hned několik literárních cen. V současnosti pracuje na jedenáctidílné románové sáze pracovně nazvané Místní obchvat (Ortsumgehung).
Pokoj se odehrává během jediného dne roku 1969. Zatímco ústřednímu hrdinovi, strýci J., už táhne na čtyřicet, jeho synovci, který je současně kronikářem strýcova života, jsou v té době pouhopouhé dva roky a sotva si tak může z dané doby něco pamatovat.
I proto si vypravěč o mnoho let později, kdy usedá v bývalém strýcově pokoji ke stolu, aby příběh sepsal, vyhrazuje právo vylíčit jeden obyčejný den ze života svého strýce, jak se nejspíše mohl odehrát, i když se tak ve skutečnosti třeba vůbec neodehrál.
Kousek hesenského ráje
Strýc J., jehož jméno zůstává čtenáři po celou dobu utajeno, pracuje na frankfurtské hlavní poště, kde má za úkol tahat těžké balíky. Už s prvními slunečními paprsky tak podivínský, následkem komplikací při porodu slabomyslný muž vyráží vlakem do města, aby se zapojil do pracovního procesu a konečně někam patřil. Jenže jeho postižení jej odsuzuje k pozici věčného outsidera, kterého sice společnost blahosklonně přijímá, nikdy však skutečně nebere na vědomí.
Asi jako když míval bolesti a prostě o nich nevěděl. Nemohl cítit bolest, J. byl proti bolesti od narození naprosto imunní. Což v jistém ohledu takovému životu pomáhalo, neboť jako školáka ho denně mlátili ti, kdo se později stali slušnými občany Bad Nauheimu a jsou váženými občany dodnes, tehdy ovšem, když ležel na zemi, kam podle jejich názoru patřil, mého strýce kopali do boku.
Vypravěč postupně následuje strýcovy váhavé kroky do frankfurtské vykřičené čtvrti, zachycuje jeho návrat domů včetně zevrubného popisu strýcova rodného kraje Wetterau a doprovází jej během nenáviděných všedních úkolů až do Hájovny, pohostinství někde uprostřed lesa, kde strýcův všední den slavnostně končí.
Zánik jedné doby
Na první pohled nenápadný příběh obyčejného člověka, který se od ostatních liší snad jen tím, že ve své hlavě navždy zůstal dítětem. Na pozadí tohoto příběhu však Andreas Maier mapuje zánik jedné doby, kdy bylo běžné osvěžit se během pracovní směny lahví piva či vykouřit za den alespoň krabičku cigaret. Doby, kdy byla jízda automobilem čímsi posvátným a důležité zprávy se šířily především od úst jednoho souseda k uchu souseda druhého.
Technologický pokrok se však dere i do nejzazších koutů hesenského venkova, koneckonců rok 1969 je rokem prvního přistání na Měsíci, a tak se v knize symbolicky střetávají dva světy. Zatímco svět starý představuje neposkvrněná příroda, zpěv ptáků a tradiční sousedské vysedávání v hostinci, příchod nové éry ohlašuje nastupující motorizace společnosti či rostoucí mechanizace průmyslu.
Strýc J. přitom stojí rozkročený mezi oběma póly a jako dítě se plaše kouká kolem sebe. Coby milovník dlouhých procházek v lese a znalec jednotlivých druhů ptáků sice jednoznačně patří ke světu starému, neskonalé potěšení hraničící až s extází mu však způsobuje i prachobyčejná jízda v jeho VW Variantu, se kterým pravidelně po večerech vyráží právě do lesů, často však rovnou do milovaného hostince.
Divoký tok představ
Téměř bez dialogů, v takřka jediném toku představ, anekdot a komentářů vypráví Andreas Maier příběh inspirovaný osobou vlastního strýce. Jedním koutkem úst jako by se sám ušklíbal nad strýcovou naivitou a nevinností, druhým jako by nemilosrdně káral provinční společnost, která hrdinova postižení bezostyšně zneužívá.
Výsledkem je místy úsměvný, ve svém jádru však velmi vážný román o lidském bytí i zániku hodnot, který by si možná vysloužil ještě vyšší hodnocení. Jenže syntakticky složitá, mnohdy zdánlivě nekonečná vypravěčova souvětí četbu podstatně komplikují, přičemž svůj díl viny na tom nese i nepřehledná, místy až křečovitě německá syntax českého překladu.
Románu navíc jednoznačně chybí pevnější struktura. Autor, respektive vypravěč, často skáče od jednoho tématu k druhému, mnohdy předbíhá do budoucnosti, aby se vzápětí opět a znovu vracel do bodu svého vyprávění. Celý příběh proto působí bezprostředním, ale taktéž přespříliš nahodilým dojmem. Potenciál oslovit české čtenáře Andreas Maier díky svému smyslu pro humor i zálibě v ironii určitě má, otázkou zůstává, zda právě s tímto vzpomínkovým románem.
Název: Pokoj. Název originálu: Das Zimmer. Autor: Andreas Maier. Přeložil: Milan Tvrdík. Vydalo nakladatelství Archa, Zlín 2013, 113 stran. Doporučená cena: 229 korun.
Hodnocení: 60%
