2 fotky 
Divadlo Komedie uvedlo 5. června premiéru hry slovenského dramatika Viliama Klimáčka s názvem Ježíškova armáda. Tuto hru napsal Klimáček přímo pro Komedii. Upoutávka na stránkách divadla slibuje závažná témata, inscenace se však podstatám a hloubce obloukem vyhýbá.
Ježíškova armáda nic nevybojovala. Zdroj: Divadlo Komedie
V předvánočním čase přijde skupinka železničářů o práci. Zjeví se jim anděl a vnukne jim myšlenku, aby vytvořili živý Betlém a jeli jej předvádět do Vídně. Železničáři se tohoto nápadu nadšeně chytnou.
Vzápětí se jim však naskýtá problém. Kdo bude představovat Pannu Marii? Bufetářka Magda (Hana Kusnjerová) nebo průvodčí Marie (Kristýna Leichtová)? Železničáři musí uspořádat konkurz.
Kristýna Leichtová jako vlaková průvodčí přesvědčuje, že je díky svým ženským přednostem pro roli Marie jako stvořená.
Konkurz je ve hře celkem nešikovně umístěn. Je mu dáno tolik prostoru, že to vypadá, jako kdyby střet dvou žen bylo to, o čem se hraje. Navíc Magdin vývěr citů, který v ní události při konkurzu vyvolají, je jen stěží uvěřitelný.
Postavy jako kdyby nesly všechny typické záporné vlastnosti, které se přisuzují Čechům. Jedna postava krade, druhá pije, všichni občas sklouznou k rasistickým myšlenkám, nadávají policistům a všemi prostředky se snaží o to, aby se moc nenadřeli. Samozřejmě, proč na tyto nešvary nepoukázat? Ježíškova armáda je však neřeší. Chvílemi jsem měla dokonce dojem, že hra je přímo oslavou vychytralých líných zlodějíčků.
Někdo by mohl podotknout, že se jedná o komedii, a tak není třeba něco řešit a jít pod povrch věcí. Nicméně i způsoby, kterými se inscenace snažila rozesmát publikum, se mi zdály plytké a laciné. Sem tam nějaký vulgarismus, na který žel bohu podprůměrný divák stále slyší, jindy zablekotání či zapotácení se permanentně opilého strojvůdce Josefa (Michal Slaný).
Zdá se mi, jako kdyby byla hra poskládána ze slov, která zaujmou diváka, jenž do divadla vyrazí jednou za dva roky a jinak tráví večery u televize. Vyřknou-li postavy pojmy jako grant z Evropské unie nebo disident, tento divák nedivák ožije – „ano, tohle už jsem někdy slyšel“. A když se Anděl (Jaromír Nosek) snaží spojit s Bohem prostřednictvím mobilního telefonu, náš divák už je smíchy bez sebe.
Horko těžko jsem v inscenaci hledala místo, které by mě oslovilo nebo pobavilo. Ale přece jenom – pousmála jsem se, když postavy stály na vídeňské ulici, jakožto betlémské sousoší, řešily mezi sebou spory a po každé podrážděné větě rychle převlékly svou tvář do křečovitého úsměvu. Tento vtip byl však používán tak dlouho, že po čase vyšuměl.
Ani herci inscenaci nezachraňují. Jedním slovem – jsou nijací. Není se však čemu divit, když i hra samotná se točí kolem mrtvého bodu a postavy se nevyvíjejí. V lepším případě se divák vrací z představení neobohacen a zklamán, v tom horším případě přichází domů nadšen, že viděl Leichtové pod sukni a že vztah Magda – Josef skončil happyendem.
Autor: Viliam Klimáček, režie: Vojtěch Štěpánek, hrají: Hana Kusnjerová, Jakub Chromeček, Kristýna Leichtová, Vilém Udatný, Jan Hofman, Jaromír Nosek, Michal Slaný
