2 fotky 
Černá zrcadla jsou v pořadí třetí premiérou pražského Studia Hrdinů, které sídlí ve sklepení Národní galerie. Inscenace se snaží nahlédnout do myšlení možná posledního člověka na zemi a nastavuje zrcadlo přihlížejícím jednotlivcům.
Studio Hrdinů půl roku působí v podzemních prostorech Národní galerie. Černá zrcadla jsou po Církvi a Dni opričníka třetí premiérou. Režijního vedení zrcadel se chopila Katharina Schmitt.
Schmitt režírovala například hru England, kterou nejprve uvádělo MeetFactory a poté měla obnovenou premiéru právě ve Studiu Hrdinů. Autorsky stojí za zmínku Schmittové hra Sam, jejíž režie se chopila Kamila Polívková a hlavní role Karel Roden nejprve v Divadle Komedie a poté v obnovené premiéře také ve Studiu Hrdinů.
Poslední zůstává
Po třetí světové válce lidstvo přestalo existovat, možná jenom jeden muž přežil. Co byste dělali vy? Will Smith ve filmu Já, legenda odpaloval golfové míčky z křídla stíhačky na námořní lodi a zabíjel zombíky. To hrdina Černých zrcadel sice nedělá, ale oba mají něco společného. Blázní z osamění.
Po pěti letech, co neviděl člověka, si snaží připomínat a nahrazovat lidskou přítomnost. Sbírá dopisy a plakát s krásnou zpěvačkou mu připomíná, jaké je to být mužem. Sexuální pudy se probudily, ale nic nenahradí kontakt s člověkem.
Jako zřejmě posledního člověka na zemi se ho zmocňuje smutek. Důležitá je činorodost, třeba postavit si přístřešek s nápisem: Nevstupovat. To vnáší trochu sarkasmu do nudného života plného spánku, stejně jako místo slova sýr věta: Nejlépe, když se oběsííte.
Pět let už neviděl žádného člověka, ale cedule je nutností. Zdroj: Pavel Svoboda, Studio Hrdinů
V momentě se jeho život otočí o sto osmdesát stupňů, když zpozoruje ženu. První reakce je asociální, ale další už sexuální. Jde sice jen o figurínu pojmenovanou Líza, ale plně nahrazuje přítomnost dalšího člověka a hlavní hrdina do ní promítá své obavy i naděje: Co když už nikoho nenajdeš? Ve figuríně se tak zrcadlí jeho vlastní já.
Černá zrcadla naplňují jak myšlenkou, tak inscenačně velký a prázdný prostor Studia Hrdinů. Dokonce v jednom momentě stírají hranici mezi publikem a vzdálenou scénou. Režie Kathariny Schmitt buduje po celou dobu napětí. Atmosféra, stejně jako mnoho znaků a odkazů, udržuje atmosféru zvědavosti z následujících kroků hlavního hrdiny.
Hodinu a půl trvající představení sice nemá přestávku, přesto by se dalo rozdělit do dvou částí. První z nich, před příchodem ženy, se přes dynamický začátek loudá. Druhá, po příchodu ženy, naopak plyne rychle a chybí jí závěrečná tečka.
V monodramatu exceluje Ivana Uhlířová, která dokáže svým výkonem udržet hladinu divákovy pozornosti jak v pomalejším rozjezdu, tak srozumitelně představí detaily svižnějšího závěru. Sice mi chvíli trvalo, než jsem přivykla hereckému projevu Uhlířové, ale je to správně ujetá role.
Lovec si táhne kořist.
Vadila mi nerealističnost některých rekvizit. Na scéně se postupně objevuje rádio, dřevěné trámy, konfety a dárek zabalený do lesklého papíru. Některé rekvizity v nesouladu nevytváří komplexně věrohodný obraz postapokalyptického světa.
U Černých zrcadel si neodpočinete, protože různé kódy kladou vysoké nároky na divákovo vnímání. Zato nahlédnete do hlubin duše posledního přeživšího a může nastavit zrcadlo s otázkou: Co bych dělal já jako poslední člověk na zemi?
Černá zrcadla, Studio Hrdinů, autor: Arno Schmidt, režie: Katharina Schmitt, hrají: Ivana Uhlířová
Hodnocení: 80 %
