Inscenace předčasně zesnulého francouzského dramatika Jean-Luca Lagarce hercům jejich role nijak neusnadňuje. Diváka vtáhne, jen pokud je postavena na skutečně excelentních hereckých výkonech. To se ve Švandově divadle nestalo.
Léta čekání ničí jejich život, vztahy i charakter. Dochází k hádkám, kumuluje se nenávist a smutek. Opustit ty, kteří nás milují, a nechat je napospas osudu, je zločin.
Text má zvláštní strukturu, jde o čistě konverzační drama. Děj se za hodinu a půl nikam neposune. Statičnost doplňuje i časté opakování konkrétních vět, motivů a absence charakterové proměny postav.
Inscenace nebyla zahrána dostatečně dobře na to, aby vyvolala potřebnou atmosféru. Specifičnost tohoto typu hry tkví v tom, že drobný rozdíl v kvalitě hereckého výkonu rozhodne takzvaně buď, anebo. V tomto případě sklouzlo napětí v nudu.
Herecké pojetí působilo příliš odtažitě a strojeně. Divák tak postavy chápal pouze rozumově, do žádné z nich se nedokázal vcítit, vnitřně ji pochopit nebo si k ní snad vytvořit vztah.
Kostýmy kombinující černou, bílou a červenou, drobně se lišící dle věku a charakteru postav, vytvářely zajímavý i když trochu ohraný vizuální dojem. Svítící stůl a dvě skříně, z nichž jedna sloužila jako vchod, tvořily scénu.
Ve hře jsou využity rozličné hudební nástroje. Zdroj: Ivana Tačíková, ŠD
Hudební stránka, lze-li to tak nazvat, byla přehlídkou jednotlivých nástrojů, kde figurovala například harmonika. Vyjadřovala neukotvenost života v čekání a počínající šílenství. Šlo pouze o několikavteřinové vstupy.
Oceňuji, že se Švandovo divadlo pustilo do takto odvážné inscenace z nepříliš hraného žánru. Náročnost se ale ukázala prozatím nad síly divadelního souboru. Hra sama o sobě není dokonalá, ale nejde o nudný, rádoby intelektuální výmysl. Tento dojem ale v podání švanďáckého souboru budila.
Byla jsem doma a čekala, až přijde déšť
Švandovo divadlo
Autor: Jean-Luc Lagarce
Režie: Braňo Mazúch
Hrají: Apolena Veldová, Martina Krátká, Petra Hřebíčková, Marta Vítů, Marie Štípková
Hodnocení: 50 %