RECENZE: Bartůňková v Ponci. Orbis Pictus stojí mezi pohybem a obrazností

V inscenaci Orbis Pictus došlo ke spojení prominentních tvůrců z více oblastí. Autory choreografie a tanečníky jsou Lenka Bartůňková a Jan Záhora, hudební design vytvořil Ital Carlo Natoli a autorem světelného designu je Jan Komárek.

Choreografie se vyznačovala opozicí mezi obrazem a pohybem. Zdroj: Aneta Šebelková, divadloponec.cz

U jednotlivých složek jsou autoři garancí jistého zážitku, byť se zaměříte na tanec, hudbu nebo světelnou scénografii. Jejich propracovanost možná brání celkovému splynutí do organického gesamkunstwerku, možná ale vybízí k hlubšímu čtení, při kterém se ukáží různé vrstvy díla.

Čtěte také: Lágrima je slza na poslední cestě. Tančí se sakrální slavnost

Mám za to, že převažuje první možnost, ale správným zaměřením pozornosti lze najít i různá propojení. Název Orbis Pictus napovídá, že si tvůrci dělali jisté nároky na univerzálnost obrazů. Podle jednoho z inspiračních zdrojů, Jungovy Červené knihy, koresponduje tohle pojetí obraznosti s archetypy.

Pohyb v inscenaci jako by byl tekutou neurčitostí, plynutím a erozí všech obrazů. Autoři se inspirovali obrazností ve výtvarném umění a místy zpodobnili figury muže i ženy v naznačených vztazích, ale i jednotlivě. Aluze neměly zůstat definitivní, a tak smutek či pieta měli odkazovat a být pojmenovatelné i jinak. Obrazy se vždy po chvíli rozplývaly v živlu pohybu, rozpad byl pokaždé vyznačen trhanými pohyby.

Figury byly precizní, genderové otázky zůstaly bokem.

Lenka Bartůňková a Michal Záhora se spojili při problematice, kterou bychom dnes nazvali genderovou. Pokusili se, parafrázujíc jejich vyjádření v diskusi, naznačit mužský a ženský princip. Napojeni i na Jungovu imaginaci, vycházeli i ze stromu života, horizontál a vertikál našich životů. Ptali bychom se po významu, odpověděli by, že významnými nebyly konkrétní obrazy, ale energie, mužská a ženská.

Jan Komárek vytvořil scénografii jenom prostřednictvím světelného designu. Prostor dělil pomocí světelných paprsků. Světelným designem nahradil klasickou scénografii, se kterou se původně začínalo zkoušet. Dělenému prostoru dominují právě horizontály, vertikály a rozvětvenost stromu.

Co se ukrývá mezi mužem a ženou?

Inscenace má několik faset a já v dané chvíli nebyl s to vysledovat, jestli a jak do sebe jednotlivé složky (hudba, choreografie, scénografie) zapadají. Nesmíme zapomenout, že inscenace se tvoří i v živlu řeči, jak se na ní tvůrci domlouvají, a že odpovědi na řešené otázky nalézali i v Jungově knize a jejích obrazových ilustracích.

Čili kromě analýzy úspěšnosti díla jako syntézy různých složek, a nezapomínejme na estetické tvrzení o neprostupnosti slova a obrazu, se můžeme taky pokusit dekonstruovat základní dramaturgická východiska. První námitka proti logocentrizmu by směřovala na konceptualizaci inspirovanou (nejen) Jungem, která pravděpodobně, vědomě či nikoliv, předcházela tvorbě. Ale hlavně ji uzavřela do struktury, která si diktuje své podmínky čtení, které nejsou zcela samozřejmé.

Předchůdné bylo i jisté řešení naznačené otázky genderu. To by samo o sobě nevadilo, neboť nějaká konceptualizace existuje vždy předem. Jenže když se tvůrci otázali po genderu konkrétně, druhou námitkou by byla otázka, proč se v choreografii zastavili u mužského a ženského principu, aniž by pokročili v odhalování rodu jako další sociální konstrukce s vlastní obrazností. Energie by pak mohla být mužská i ženská, ale i bezpohlavní, prostě energie.