2 fotky 
V Německu jej čtenáři znají velmi dobře, čeští literární nadšenci se jej však teprve chystají objevit. Wilhelm Genazino, držitel prestižní Ceny Georga Büchnera, zavítal do Prahy při příležitosti českého vydání románu Deštník pro tento den.
Úspěšný prozaik Wilhelm Genazino má jistě mnoho důvodů k úsměvu. Foto: Martin Mařák, Goethe-Institut Prag
V německy mluvících zemích se spisovateli nemůže dostat většího literárního uznání. Ve chvíli, kdy je vyznamenán Cenou Georga Büchnera, prakticky vstupuje do pomyslné síně slávy, s níž na světové úrovni soupeří jen Nobelova cena za literaturu. Wilhelm Genazino do elitní společnosti německy píšících autorů a autorek vstoupil roku 2004, tři roky po vydání zlomového románu Deštník pro tento den.
Wilhelm Genazino (nar. 1943) je německý spisovatel. Vystudoval germanistiku, filosofii a sociologii na univerzitě ve Frankfurtu nad Mohanem, poté působil jako novinář a redaktor. Od počátku 70. let je spisovatelem na volné noze. Na kontě má na dvě desítky románů a celou řadu dalších knih převážně o literatuře. Roku 2004 byl vyznamenán Cenou Georga Büchnera.
Uznání se Genazinova tvorba dočkala už ve svých počátcích na sklonku 70. let. Trilogie Abschaffel (1977–1979), jejímž hrdinou je mladý úředník téhož jména, dodnes patří k ceněným svědectvím života v západním Německu. V 80. a 90. letech se však autor postupně z povědomí vytrácel. Nový impuls vdechl Genazino své tvorbě až na počátku milénia právě románem Deštník pro tento den (2001), který péčí nakladatelství Mladá fronta nyní vychází i česky.
Melancholici se smyslem pro humor
Bezejmenným hrdinou a současně vypravěčem románu je šestačtyřicetiletý muž, který si přivydělává testováním luxusních polobotek. Pořádné zaměstnání nemá, jeho poslední milostný vztah právě ztroskotal a peníze, které si vydělá psaním posudků pro obuvnickou filiálku, nepokryjí ani jeho skromné výdaje.
Zatímco bezcílně bloumá městem v páru zapůjčených bot, setkává se vypravěč s řadou známých, jejichž životy nabraly podobný směr. Susanne chtěla být herečkou, ale nikdy to nikam nedotáhla. Himmelsbach zase snil o tom, že se v Paříži stane slavným fotografem. Namísto toho ještě stále vypravěči dluží peníze, které si kdysi půjčil. A kadeřnice Margot, s níž si hrdina po pracovní době dopřává intimní chvilky, by své zákazníky spočítala na prstech jedné ruky.
Zdaleka to není poprvé v autorově tvorbě, kdy hlavní hrdina získává kontury flanéra, městského korzára a snílka. Německá literární kritika dokonce často popisuje Genazinovy ústřední postavy jako reinkarnace jednoho a téhož typu hrdiny.
„Své hrdiny bych označil za melancholiky se smyslem pro humor,“ nebrání se Genazino této interpretaci. „Nedokážou si totiž ujasnit, zda chtějí být více komikem svého duševního života, či melancholikem vnějšího světa, který pozorují kolem sebe. Neustále se pokoušejí tyto dva protiklady navzájem usmířit.“
Nejistí muži a pragmatické ženy
Hrdiny Genazinových próz jsou prakticky výlučně muži středního věku. Podobně jako vypravěč románu Deštník pro tento den často postrádají střízlivý přístup k realitě, který naopak německý prozaik připisuje ženám.
„Ženy stojí v životě mnohem pevněji nohama na zemi než muži. Dokážou se lépe vyrovnat s protikladnými nároky, které na ně klade společnost. A také si dokážou lépe poradit v zaměstnání, neboť si do něj netahají vlastní duševní rozpoložení z domu, čehož muži často nejsou schopni. Ženy mají jednoduše mnohem realističtější odhad skutečnosti,“ myslí si letos sedmdesátiletý prozaik.
Není divu, že Genazino chválí ženský náhled na svět. Viděno v procentech tvoří ženy většinu jeho čtenářstva, což se potvrdilo i během autorského čtení v Praze. V malém sále seděly na židličkách převážně ženy, a to všech věkových kategorií.
Mužů mezi nimi bylo pomálu, což bez komentáře nenechal ani samotný autor. „Jsem moc vděčný ženám, že na mé čtení opět přišly a utvrdily mě v tom, že naštěstí ještě existují alespoň čtenářky,“ vtipkoval na účet nepřítomných mužů.
Utajené terče lidské duše
Přestože on sám je také muž, patří Genazino dle svých vlastních slov už od dětství k lidem literaturou doslova posedlým. Liší se tak od mužské většiny, pro niž jsou podle něj kmenovými zájmy televize, automobil, dovolená a fotbal. Literatura autorovi nakonec přinesla nejen radost z tvůrčí svobody, kterou v původním úřednickém zaměstnání postrádal, ale i popularitu za hranicemi Německa.
„Úspěch mých knih si sám nedokážu vysvětlit,“ usmívá se autor šibalsky, „pouze se domnívám, že se strefily do nějakého hromadně utajeného duševního rozpoložení čtenářů.“
Při hledání správného výrazu, kterým by tento stav popsal, však Genazino dlouho váhá: „Dodneška nevím, jak to správně nazvat. Někdy říkám, že je to melancholický humor. Jindy mluvím o humorné melancholii. Někdy je potřeba více toho, jindy onoho. A mezi těmito dvěma stavy člověk neustále osciluje.“
Sedm statečných ročníků
Wilhelm Genazino se v uplynulých dnech v Praze představil hned dvakrát. Zatímco ve čtvrtek 16. května hovořil v Goethe-Institutu se svým vydavatelem a významným německým básníkem Michaelem Krügerem, během pátečního odpoledne se v doprovodu překladatele Petra Štědroně účastnil tradičního německo-jazyčného bloku Das Buch na veletrhu Svět knihy.
Připojil se tak k celé řadě významných autorů, kteří v průběhu sedmileté historie projektu Das Buch do Prahy dorazili. Loni se na veletrhu představili mj. Michael Kumpfmüller, Josef Haslinger a Monique Schwitters. V letech předchozích českým čtenářům ze svých knih četli třeba Ingo Schulze (Berlínské Bolero), Julia Franck (Polednice) či Uwe Timm (Na příkladu mého bratra).
