2 fotky 
Kniha Důkazy jejího života je již několikátým prozaickým dílem překladatelky, prozaičky a pořadatelky knižních veletrhů Markéty Hejkalové. Autorka o ní říká, že je to kniha o diplomacii, lásce a sexu. Ano, je to neobvyklý román pro ženy.
Markéta Hejkalová, spisovatelka a ředitelka veletrhu v jedné osobě, Foto: P. Kocourková
Když říkám, že Důkazy jejího života je román pro ženy, nemyslím to nijak hanlivě. Markéta Hejkalová píše o ženské duši na pozadí společenských změn odehrávajících se v posledních desetiletích v Evropě. Sleduje životy tří rodin: české rodiny, eurorodiny a rodiny žijící mezi severem Evropy a osamostatňujícím se Kosovem.
Tři rodiny v Evropě
Jolana se narodila v Havlíčkově Brodě, vystudovala v Praze a jako diplomatická manželka se octla nejprve ve Finsku a pak v Bruselu, aby nakonec skončila opět v Praze. Její život ještě před vysokoškolským studiem poznamená náhodné těhotenství s Jugoslávcem Zamirem; narozené dítě dá Jolana k adopci. Když se Zdeněk vrátí ze studií na moskevské diplomatické škole, rozejde se s Jolaninou nejlepší kamarádkou Zuzanou a pár měsíců na to se ožení s Jolanou, časem se jim narodí dcera Lucie, přijde Sametová revoluce a začne cestování celé rodiny po Evropě.
Paralelně s tím, jak se Jolana pere s životem bruselské úřednice, již podvádí manžel, sledujeme příběh Zamira a jeho rodiny. Hejkalová nám dává nahlédnout i do života rodiny, která (pravděpodobně) adoptovala Jolanina syna. Pravděpodobně. Autorka čtenáři dává indicie, pomocí nichž může splétat jednotlivé nitky příběhu, jistý si však být nemůže. Ani tím, jestli Zamir ze začátku příběhu je tím samým Zamirem i na konci knihy.
Rodinná kronika o ženské duši
Jolana, Zamir, Pavel. Tučně zvýrazněná jména na začátcích pomyslných kapitol vlastně tvoří rodinu, aniž to její tři příslušníci vědí, a tak by se o Důkazech jejího života mohlo mluvit také jako o rodinné kronice.
Důkazy jejího života jsou i rodinnou kronikou, Zdroj: sxc.hu
Že to všechno připomíná kýč? Snad. V tomto románu se objevují všechna možná klišé: cizinec studující v Německu medicínu, adopce, bruselské blonďaté kariéristky, mladé milenky stárnoucích mužů… Hejkalová však nevytvořila ulepenou limonádu, ale poutavý příběh o (ne)obyčejných příbězích (ne)obyčejných lidí, které poskládány na tak malém prostoru působí skoro až absurdně.
Eurospeak a bruselská byrokracie
Neobvyklý ráz románu o ženské duši dodává jeho situování do společnosti diplomatů, bruselských úředníků, českého ministerstva zahraničí a nově se utvářejícího Kosova. Zmínky o euroatributech, jako je chytrý telefon BlueBerry, fitness centrum jako lék na všechny problémy či mušle St. Jacques v pozici nejčastěji objednávaného jídla v restauracích pak musejí rozesmát každého, kdo se s bruselským molochem alespoň letmo setkal.
Navíc je to snad první román, který používá naprosto vědomě eurospeak: řeč pouze naznačující, politicky korektní, ale nikomu nic neříkající (ani samotným politikům či tlumočníkům). Jejím hlavním cílem je neříct nic závadného a závazného.
„Nyní bych ovšem uvítal více informací o chystaném summitu,“ řekl hejtman už bez papíru a upřel tázavý pohled na Enrica. – „Detaily vám objasní moji kolegové,“ začal Enrico a kývl hlavou směrem k Jolaně, „ale ještě než jim předám slovo, chtěl bych zdůraznit jednu dimenzi, která staví vaše město na průsečík dějinných cest mezi Východem a Západem. Vy jste most, po němž do Evropy přijde země, která by se jinak možná vydala cestou radikálního extremismu. Dostáváte tak neopakovatelnou možnost podat pomocnou ruku nejen individualitám, ale celým kulturám a komunitám.“ – Hejtman upřel tázavý pohled na Jolanu, jako by Enricovi tak zcela neporozuměl. – „Připravujeme summit k implementaci Kosova,“ začala Jolana trochu rozpačitě, protože ani ona Enricovi tak úplně neporozuměla.
Hlavní postava knihy, Jolana, nám dává nahlédnout do duše ženy, kterou manžel neopustí, jen jí sdělí, že ho přitahují jiné ženy, a našel si proto milenku. Zatímco Zdeněk je tedy nevěrný otevřeně (dokud to jeho mladinkou, blonďatou tlumočnici nepřestane bavit a nezačne si s kolegou mladším), Jolana je nevěrná skrytě, o jejích milostných dobrodružstvích nikdo neví. Hledá rameno, na němž by se mohla vyplakat, hledá utěšující náruč a nakonec si užívá radostného sexu, i když vlastně jen náhodného a třeba jen na jednu noc. Nevyužívá každé nabídky, nemá zájem o ukojení fyzického chtíče, spíše hledá východisko ze své chaotické životní situace.
Ženy touží po lásce (a sexu)
Všechny ženské postavy v románu mají podobný příběh, podobné záliby, všechny touží po lásce a vroucím objetí, bojí se odvržení a samoty. Všechny jsou to ženy ve středních letech: Ty, o kterých se běžně mluví buď jako o ženách v nejlepších letech, anebo jako o ženách na odpis. A pak jsou tam ještě ty mladé, krásné, nadějné, pro něž se svět teprve otevírá. Ale i ženám v Jolanině věku se svět přeci dříve otevíral a zdál se být tím nejlepším místem k narození…
Jolana si často přeje, aby se její život převinul jako film a na obrazovce se náhle objevilo The End. Anebo aby se stalo něco tak kýčovitého a nepravděpodobného, že by to bylo možné opravdu jen ve filmu. Tyto postřehy text nadlehčují, podobně jako všelijaké ironické postřehy:
(Jolana:) Lehký bruselský sex je vlastně podobný lehkému bruselskému polibku na přivítanou a na rozloučenou, nic hlubšího neznamená. Je to jen výraz zdvořilosti a prostě patří k dobrému tónu. Jenom já jsem to nevěděla. Možná by mi to mohlo lichotit – nevěděla jsem to, protože pro ženy v mém věku nebývá program letmého sexu běžně vypisován.
Byla jsem z Důkazů jejího života nadšena. Nadšena z toho, jak lze spojit dohromady román o sexu s příběhem o mašinérii evropské byrokracie. Překvapena tím, jak lehce lze pospojovat několik příběhových linií. Potěšena tím, jak Hejkalová využívá možností jazyka: pomocí přímé řeči charakterizuje postavy, hraje si s angličtinou, o eurospeaku se zmiňuji výše.
Není to román ke kávě
Poslední román Markéty Hejkalové nečtěte, pokud si chcete jen tak odpočinout u vody. Spíše než odpočinkový román pro nedělní odpoledne s kávou je to sonda nejen do ženské duše, ale také do duše společnosti a doby, v níž dnešní čtyřicátnice žijí. Tlumočnice a ostatní dobrodruzi hrnoucí se do struktur EU by si román měli přečíst povinně: aspoň budou vědět, do čeho jdou.
Důkazy jejího života jsou čtivou knihou i pro ženy později narozené, které v něm určitě objeví mnoho známého, ať už ze životů svých nebo životů svých matek. Anebo alespoň spolu s Jolanou prožijí proměnu věčně utrápené ženy v ženu, která se ze života začne jednoduše radovat.
(…) oni si vybrali bruselský sex. Nebo bruselský sen? Cestou z večeře se Enrico Jolany zeptal, jestli musí jít domů, a ona nemusela. Přišli do jeho bytu a tam se milovali a Jolana nevnímala nic než radost, ani tmu cizího bytu protkanou záblesky bruselských světel. Mnohem víc ji ale nadchlo, že když potom začala shledávat kousky svého oblečení, vesele rozházené po místnosti, Enrico jí nejenom nepomáhal oblečení hledat, ale dokonce jí navrhl, jestli s ním nechce zůstat do rána. Dokonce ji poprosil, ať od něj uprostřed noci nikam neodchází. Nepřemlouval ji, protože to vůbec nebylo zapotřebí. Jolana k němu ráda vklouzla zpátky do postele a on na ni ochranitelsky i majetnicky položil ruku. Napůl ji objal, napůl uvěznil. (…) A ráno jí Enrico uvařil kávu, pravé miniaturní italské espresso, a nedošel do pekárny na rohu koupit čerstvé croissanty, protože to už by nebyl šťastný sen, nýbrž kýč.
Název: Důkazy jejího života
Autor: Markéta Hejkalová
Nakladatelství: Hejkal
Rok vydání: 2010
Stran: 160
Vazba: vázaná s přebalem
Doporučená cena: 229 korunHodnocení: **** (75%)
