Zemí se prožene smrtící virus a vyřeší tak na dlouhou dobu problém s přelidněním planety. Naživu zůstane jen pár vyvolených, kteří záhy zjistí, že krom nich po světě chodí i někdo jiný.
Pod zajímavě znějícím pseudonymem Shigor Birdman se skrývá český autor Jiří Matyskiewicz, který má na svém kontě již knihu Mise, která musela selhat. Military prvky následně promítnul i do svého druhého díla Kronika konce světa.
Nový román je směsicí hned několika různých žánrů, které na sebe postupně navazují a vytvářejí tak zajímavou kombinaci. Začátek je pojatý jako klasická postapokalyptická sci-fi, kdy hlavní hrdina jen sleduje, jak se městem prohání neznámá choroba a kosí lidskou populaci spolehlivěji než atomové bombardování. Následně začnou někteří rádoby odepsaní jedinci vstávat a dokazovat, že zase až tak úplně mrtví nejsou. S příchodem zombies se do knihy vkrádá hororový žánr. Konec je už ve znamení rezignace a následně i boje s útočníky překvapivě lidského charakteru.
Příběh vypráví hlavní postava celé knihy Johan. Není to hrdina v pravém slova smyslu. Střílet moc neumí, do práce se nežene, pije a kouří, ale jeho lehce ironický pohled na svět doplněný mnohými komentáři vytváří velmi čtivé a místy i zábavné vyprávění. Celý text knihy je koncipovaný do podoby deníku, který si hlavní hrdina píše, aby zabil čas a nezbláznil se. Rok 0, jenž se objevuje u každého zápisu, je sice drobný detail, ale působí velice depresivně a efektně. Deníkové zápisy, napsané velmi čtivě, popisují postupné budování malé kolonie přeživších. Johan a skupinka dalších šťastlivců pod vedením militantního Tryskáče pořádá rabovací výlety do okolí, prokládané občasným střílením do nemrtvých.
Nelze se tak divit, že stránky ubíhají čtenáří více než rychle. První polovina knihy se nese mimo jiné i v duchu psychologického dramatu, kdy se hlavní hrdina vyrovnává se situací. Lidstvo vyhynulo, nejbližší přátelé zmizeli a myšlenky na sebevraždu se v Johanově hlavě objevují čím dál častěji. Hromady mrtvých v ulicích měst působí skutečně depresivně, aniž by je musel autor nějak složitě popisovat. Právě naopak, jen letmé, avšak pravidelné, zmiňování situace způsobí nejedno mrazení v zádech. Právě tohle se Birdmanovi povedlo, protože velmi věrně zobrazuje to, co by skutečně nastalo, kdyby k něčemu podobnému došlo.
Na rozdíl od první, druhá polovina má jedno velké mínus, které celou knihu sráží na kolena úderem, za nějž by se nemusel stydět ani Mike Tayson. Nic se v ní neděje. Na první pohled se sice v textu odehrává spousta věcí (hrdinové budují velké sídlo, hledají potraviny, zabezpečují oblast, zachraňují další přeživší ze spárů tlupy postapokalyptických úchyláků), jenže všechno vychází až moc dobře. Jídla je dost, nepřátel málo. V textu se nenajde žádná velká zápletka, tudíž chybí i pořádné napětí, gradace děje či neuvěřitelná rozuzlení. Přestože by tlupy zombíků mohly „tvrdit muziku“ velice dlouho a kvalitně, chybí zde strach z neznámého. A nejenom z neznámého, v knize chybí strach úplně. Veškerý potenciál možností, které si Birdman otevřel, přijde prakticky vniveč. Zhruba od poloviny se sice vyskytují náznaky dramatičtějších situací, ovšem jak se rychle objeví, tak také rychle zmizí. Navíc se autor ani nesnaží nějakým způsobem odkrýt záhadu epidemie. Nemoc se na Zemi prostě objevila a hotovo.
Od vybudování kolonie přichází to, co autor v textu sám popisuje a čtenář již dávno tuší – nuda. Patrné jsou snahy napsat věrnou kroniku vývoje událostí po katastrofě, ovšem daří se to až moc dobře, protože čtenář začne brzy být ubíjen rutinou všedních dnů. Není vůbec nucen obracet stránky, aby se zatajeným dechem hltal další část příběhu. Prvek strachu zmizel, zombie se nezmůžou na nic kloudného, krom potulování okolo pevnosti a napadení jedné další kolonie. Chybí akce, které by čtenáře vtáhla do děje a donutila jej fandit všem kladným hrdinům. Rabování skladů už nic nezachrání.
Co knize nelze upřít, je originalita a aktuálnost textu. Je na něm znát, že jej psal autor odkojený nejenom filmy ve stylu Mad Maxe, jenž je mnohokrát zmiňován, ale také knižními perlami v podobě především Dne trifidů. Autor se tak sám přihlásil k odkazu těchto vynikajících děl, které občas i trochu paroduje, což vytváří velmi humorné situace, jež potěší zvláště ty, co výše zmiňované tituly viděli, popřípadě četli.
Po přelouskání Kroniky konce světa budete mít pocit, že to bylo dobré čtivo. Ovšem dobrý znamená za tři, tedy průměr. Přežívání po globální katastrofě je sice samo o sobě dostatečně čtivé, ale absence nějaké vážnější a hlubší zápletky je prostě ztráta natolik citelná, že sráží úrove hluboce dolů.
Pozitivní tečkou je konec knihy, který zdánlivě nevyřeší nic, ale hlavně poslední větou zachraňuje, co se dá. V čtenářově mysli tak konečně začne hlodat červík pochybností, jenže jediná věta už toho bohužel zachrání asi tolik, co zavedení šrotovného. Kdo hledá nenáročné čtivo, tato kniha je pro něj dobrá volba
Název: Kronika konce světa
Autor: Shigor Birdman
Obálka: Jiří Husák
Počet stran: 248
Vydala: Epocha, Praha 2009
Doporučená cena: 129 Kč
Hodnocení: 40%
Ohodnoťte tento článek:
