6 fotek 
Víte, kdo to je? Ne? No přeci Magor, Jirous. Takhle mne v jedné pražské literární kavárně nad sklenkou červeného vína seznámil básník Václav Daněk s legendou českého undergroundu. Tehdy to byl náš první pokus o rozhovor – k výsledné verzi, již si můžete přečíst, jsme se dopracovali po roce a půl.
Básník Václav Daněk (vpravo) při loňských Svatováclavských slavnostech, Foto: Libuše Ludvíková, PEN Klub
Čtyřicet let jste pracoval pro rozhlas. Jak se k takové práci student dramaturgie dostane?
Můj dobrý profesor dramaturgie na pražské DAMU František Götz mi nikdy nezapomněl, že jsem v roce 1954 odmítl ministerskou umístěnku do Státního divadla v Ostravě a naopak přijal místo redaktora literatury v pražském rozhlase, kam mě nasměroval profesor autorské výchovy a práce s textem Sergej Machonin. S rozhlasem jsem jako překladatel poezie a autor dramatizací a literárních pásem spolupracoval v posledních letech studia. Věděl jsem tedy, do čeho jdu, po dvou letech jsem už zastával post odborného redaktora zahraniční poezie. Až po pětatřiceti letech na tom postu, v penzijním věku, po sametovém puči, jsem se stal šéfem Experimentálního studia, v roce 1969 zlikvidovaného a v roce 1990 obnoveného s titulem Audiostudio – redakce slovesného experimentu a rozhlasové paměti.
Co Vám práce v rozhlase dala?
Strávil jsem tam celý svůj produktivní život. Denní kontakt s klasickou, především však se současnou světovou poezií a jejími překladateli a vykladači (externími autory) pochopitelně neustále rozšiřoval moji erudici a provokoval (zejména v oblasti básnických forem) i moji vlastní poetiku. Z těch osobností, většinou i kmenových autorů revue Světová literatura, mi dnes zůstalo už jen několik přátel.
Jak vzpomínáte na svého spolupracovníka, Josefa Hiršala?
Josef Hiršal byl jeden z těch přátel. Stal se mým nejbližším. Učil jsem se z jeho bohaté knihovny i z fantastické paměti. Vyměňovali jsme si a často i ostře kritizovali rukopisné texty, s nikým v životě jsem nevypil tolik vína jako s ním. Překládal poezii (i s pomocí lingvistů) z mnoha jazyků. V letech takzvané normalizace po sovětské okupaci jsem mu říkal maháradža. Nesměl jako chartista publikovat pod svým jménem. A měl celý harém pokrývaček, většinou redaktorek Odeonu, Mladé fronty i Orientálního ústavu. V rozhlase obsazoval v těch neblahých letech pod cizími jmény téměř polovinu vysílacích časů.
Proč překládáte z ruštiny?
První můj básnický překlad byl v gymnaziální septimě z angličtiny – Henry Longfellow: The Rainy Day. Profesorka mi předpověděla dobrou budoucnost v případné překladatelské profesi, ale pak mi poradila, abych maturoval raději z latiny. Můj další básnický překlad byl už z ruštiny. Ten jsem konzultoval se svým dobrým strýčkem Anatolijem, který byl ruským emigrantem a manželem mé tety Růženy. Z jeho úst jsem od dětství poslouchal verše Puškina a Lermontova v originále. I proto v mých překladových knižních titulech převažuje ruská poezie, i když jsem knižně vydal i několik básníků z maďarštiny, z ukrajinštiny, z řečtiny, ze srbochorvatštiny, ze slovinštiny, z mongolštiny, z tatarštiny a z perštiny.
Jaký je vztah mezi ruskou a českou kulturou?
Ty klasicky dobré vzájemné styky obou kultur a jejich představitelů bývaly v minulosti často pokaženy mocenskými zájmy našeho velkého bratra. Od protektorského panslavismu z dob Karla Havlíčka až k dogmatickému socialistickému realismu pro nás v literatuře, v hudbě i ve výtvarnictví nepřijatelnému, i tam – v umělecké praxi našich ruských vrstevníků, většinou v 30. a 40. letech narozených, které jsme překládali. Ti potom protestovali proti sovětské okupaci Československa v roce 1968 a jejich díla přispěla ke konci Sovětského svazu. Někteří z nich emigrovali, ostatní se stali zakládajícími členy Ruského centra Mezinárodního PEN klubu (1992). Dnes z nich žije snad už jen prozaik Andrej Bitov a Jevgenij Jevtušenko, autor kdysi odvážné básně Stalinovi dědici.
Dodnes je do ruštiny nejpřekládanějším českým spisovatelem Karel Čapek. Ruská Společnost Karla Čapka vznikla v době, kdy bylo jeho dílo u nás zakazováno, v době, kdy časopisecky publikovaná disertační práce ruského studenta A. Nikolského u nás počátkem 60. let otevřela opony jeho divadelním hrám a jeho knihy vrátila knihovnám a knihkupeckým pultům v těch nečasech, dnešním mladým lidem nepochopitelných.
Čtěte také: Básně abstinentů trápí vodnatelnost, píše Václav Daněk v Kolibřích výletech
Sousloví „současná česká kultura“ někteří považují za oxymóron, často se mluví o úpadku civilizace a zkaženosti tzv. mladé generace. Vnímáte to také tak? Jsme na tom opravdu tak špatně?
Ptáte se mě na to, co mnozí mí vrstevníci odbývají povzdechem anebo negativní odpovědí: „Mládež má jiné zájmy, účelové, kdepak kultura, kdepak literatura. Knihy už nečtou, mají internet.“ Ale například virtuozita mladých hudebních interpretů převyšuje (až neskutečně) úroveň těch našich generačních muzikantů ve stejné věkové době. To je obecně známo. A v literatuře – podle počtu vydaných knížek – snad nikdy nebylo tolik mladých autorů jako teď. Podobně jako mladí výtvarníci provokují, chtějí být jiní než ti předešlí, čímž se vyznačovala každá nastupující generace. Ale mnozí mladí básníci se odklánějí od volného verše zpět k vázané poezii, což je pro mě příjemné překvapení. Všichni tihle mladí umělci mají své diváky, své posluchače a čtenáře. A bylo by jich mnohem víc, kdyby pro ně nacházela více porozumění naše média, dávající už po léta přednost pseudokultuře.
V literatuře je dnes spousta mladých autorů, myslí si Václav Daněk, Foto: Petra Prokopová, Topzine.cz
Vy sám jste aktivním účastníkem českého kulturního dění…
Ano, kromě jaksi povinného členství v Obci českých spisovatelů, dědičky Svazu čs. spisovatelů, z nějž jsem byl v roce 1969 vyhozen, jsem členem a funkcionářem Českého centra PEN klubu a Umělecké besedy.
Média tyto organizace někdy nazývají spolky a mnoho lidí nechápe, čím jsou prospěšné…
Chcete vědět, v čem jsou tyto spolky prospěšné. Obec českých spisovatelů je v podstatě jakousi odborovou organizací, její akce jsou závislé na sponzorských podporách, takže v tomto čase prostě jen živoří. Oba další spolky si své členy vybírají. O prospěšnosti Mezinárodního PEN klubu není pochyb, po celém světě má stovky center. To naše české, jedno z prvních, bylo založeno v roce 1925 z iniciativy Karla Čapka. Dvakrát bylo zlikvidováno surovou mocí, a dnes už po léta plní to, co mu ukládá Charta PEN klubu, tj. prosazování a šíření myšlenek humanismu a porozumění mezi lidmi a národy, ochrana svobody slova a občanských práv spisovatelů, v dnešní době zejména vězněných spisovatelů v nedemokratických státech. Pochopitelně i propaguje literaturu. S pomocí Společnosti svých přátel pořádá pravidelná autorská čtení a spoustu dalších akcí po celé zemi, například při příležitosti knižních veletrhů. V poslední době se orientuje na mladé autory.
Václav Daněk: Hrou s rýmotvornými a rytmovanými slovy si prodlužuji hračkářské dětství, Foto: Petra Prokopová, Topzine.cz
A méně známá Umělecká beseda?
Umělecká beseda je ryze český a ve světě unikátní výběrový spolek umělců všech tří základních oborů: výtvarného, hudebního, slovesného. V roce 1863 byly u její kolébky Josef Mánes, Bedřich Smetana, Vítězslav Hálek a jiní významní umělci té doby. V předsednictvu byl i umělecký kritik a pedagog Miroslav Tyrš, čerstvý zakladatel a náčelník Sokola. Umělci se tehdy spojili k manifestaci svébytné české kultury uprostřed německého živlu. I dnes plní obnovená Umělecká beseda své historické poslání: Zůstat svá, trojdomá a ve všem veřejném působení se navzájem podporující, ať na vernisážích, na koncertech, na literárních čteních z nových knih, na společenských večerech či ve své časopisecké revui ŽIVOT vycházející dvakrát ročně.
Co Vás na pevných básnických verších baví?
Hrou s rýmotvornými a rytmovanými slovy si prodlužuji hračkářské dětství. Ve své překladatelské praxi jsem musel zvládnout spoustu různých forem a několik, zvláště těch nejúspornějších, jsem si zamiloval. Naplňovat prastaré formy novým a současným obsahem mě nesmírně baví a těší. Rád píšu i volným veršem, ale ten má také své zákony, své estetické vlastnosti. Jestliže je porušuje či ignoruje, přestává být poezií.
Proč se Vaší životní formou stal sonet?
Ve svých čtrnácti verších dokáže vyjádřit všecky pocity, reflexe a ideje, a nutí k potlačování nadbytečné nefunkční žvanivosti. Dneska už i sonety píšeme volným nebo uvolněným veršem, jak se komu zlíbí a hodí, hlavně to však musíme umět. A ještě poznámka – věnec sonetů, také jinak čtrnáct sonetů zakončených patnáctým, takzvaným královským, dokáže vyjádřit každé velké téma.
I volný verš má své zákony, říká Václav Daněk, Foto: Eva Makovská, Topzine.cz
Čím se zabýváte teď?
Namluvil jsem do mikrofonu deset půlhodinek pamětí pro cyklus Osudy na třetím program českého rozhlasu, Vltavě. Ale to je tak půlka knížky. Takže knihu prozatím nazvanou Útěky do stínu chci napsat dřív, než se dr. Alzheimer stane mým spolubydlícím. Teď právě po nocích dokončuji sbírku básní Blíženka noc. Vřazuji do ní i některé dřívější texty z mého celoživotního užívání noci jako studánky inspirace.
A má oblíbená otázka nakonec – jaký je podle Vás rozdíl mezi láskou a erotikou?
I já jsem si v raném mládí pletl lásku s erotikou. Z erotiky vznikly dvě děti, které mám rád, ale pravou lásku jsem poznal až po třicítce. Erotiku s láskou si pletl i mediálně věhlasný psycholog Plzák, když lásku limitoval do necelého roku prvního vzplanutí. Inu, ani on lásku nepoznal.
Láska je srozumění dvou pólů, rovnost mezi dvěma póly, bezelstná, krystalicky štědrá, absolutní rovnost. I umění, deblové umění, dostávat vychýlené jazýčky opět do rovnováhy. Láska je sice do erotiky oblečená, ale zůstává, i když ji svlékne. Až do kamene žije láska, když má, když měla ty své oba dva.
Václav Daněk (*1929), překladatel a básník, navštěvoval reálné gymnázium v Táboře a Chomutově, kde také roku 1948 maturoval. V letech 1950–1954 studoval divadelní dramaturgii na AMU. Dalších 40 let pak pracoval jako redaktor Československého rozhlasu, kde redigoval texty např. Josefa Hiršala, Ivana Wernische či Václava Černého.
Překladovou i původní poezii publikuje od roku 1945, kdy časopisecky debutoval. Vydal několik vlastních básnických sbírek, tou poslední je výbor básnických miniatur pevných forem vzniklých v letech 1974–2009, který nese název Kolibří výlety (od jedné do pěti).
Překládá především z ruštiny a ukrajinštiny, ve spolupráci s filology převedl do češtiny také poezii urdskou, perskou, mongolskou či maďarskou. Má dvě děti, jeho druhou ženou byla překladatelka Ludmila Dušková (1932–2010).
