3 fotky 
Nositelka Nobelovy ceny Herta Müllerová se ve čtvrtek 5. dubna setkala s českými čtenáři. Do Prahy přijela už podruhé, poprvé od vyznamenání švédskou Akademií věd.
Herta Müllerová vyhlíží vlastní autorské čtení Foto: Jakub Ehrenberger, Topzine.cz
Ačkoliv je Herta Müllerová drobné postavy, její literární tvorba tvoří nepřehlédnutelnou součást moderní německé prózy. Autorka přitom není přísně vzato Němka, neboť vyrůstala v německy mluvící vesnici v rumunském Banátu. „Rumunsky jsem se začala učit až v patnácti letech,“ prozradila během svého čtvrtečního vystoupení v Městské knihovně v Praze.
Herta Müllerová (nar. 1953) se narodila do německy mluvící menšiny v rumunském Banátu. Vystudovala germanistiku a rumunistiku na univerzitě v Temešváru, poté se živila jako překladatelka. Odmítla však spolupracovat s rumunskou tajnou službou, čímž se stala v rodné zemi nežádoucí a roku 1987 emigrovala do Německa.
Ve svých románech i kratších prózách, z nichž v češtině vyšly Cestovní pas (2009), Rozhoupaný dech (2010) a Srdce bestie (2011) autorka často vykresluje život za Ceauseskova diktátorství. V roce 2009 obdržela Nobelovu cenu za literaturu.
V Praze s dvouletým zpožděním
S nadsázkou by se dalo říci, že německá spisovatelka dorazila do Prahy s dvouletým zpožděním. V roce 2010 se měla stát hlavní hvězdou Festivalu spisovatelů Praha, kvůli nemoci však tehdy svou účast odřekla. O to větší zájem její letošní autorské čtení vzbudilo. Velký sál Městské knihovny v Praze byl zaplněn do posledního místa.
Herta Müllerová se však zájmu pražského publika o svou osobu nezalekla a otevřeně s moderátorem večera Petrem Fischerem hovořila i o nejpalčivějších tématech vlastního života – sledování rumunskou tajnou službou či nenávistné recepci vlastního díla v Rumunsku. Navzdory hrůzám, jichž byla sama svědkem, vyzařovala banátská Němka na jevišti vnitřní energií, která brzy zasytila celý sál. Autorka publikum svými bystrými postřehy i několikrát rozesmála, trefnými komentáři si také mnohdy vysloužila spontánní potlesk.
Co Herta Müllerová v Praze řekla…
O Nobelově ceně
Věděla jsem, že jsem na seznamu kandidátů, ale na tom je mnoho spisovatelů, přičemž většina jich zůstane právě jen tam. Já jsem měla to štěstí, že mě vybrali. To jsem nijak změnit nemohla. Je však nutné si uvědomit, že i ti lidé ve Stockholmu jsou jen porota, která upřednostní někoho před někým jiným. Všechny ceny jsou pěkné, ale jsou věcí recepce a nemají nic společného s prací, která tomu předcházela. Nemyslím si, že bych se tím stala lepší nebo horší. Jsem pořád obyčejný člověk.
* O vlastní identitě
V Německu mě považují za Rumunku, v Rumunsku zase za Němku. Tak si to představte. I něco takového existuje.
* O údajném návratu do rodné vesnice
Do Nitzkydorfu jsem se dosud nevrátila, ačkoliv ta informace se objevila. To si jen jeden popletený postarší soused, který je mimochodem lidovým vypravěčem, vymyslel. Starosta mi sice nabízel všechno možné včetně přejmenování tamní školy, pokud bych se tam ale vrátila, pak určitě pouze privátně, nikoliv jako státnická návštěva.
* O obyčejných předmětech
Předměty jsou velmi důležité. Když žijeme v normálnosti, tak si to ani neuvědomujeme. Ale v takovém pracovním táboře nemá člověk nic vlastního, všechno je erární. A pokud člověk nic nevlastní, sám není ničím. Vždyť to, čemu říkáme domov, se skládá z věcí. I lidé z našeho okolí jsou vlastně živé předměty.
Herta Müllerová v Praze. Foto: Petr Brodecký
* O nutnosti psát
Potřeba psát u mě vznikla až s tím, co jsem sama zažila, čeho jsem byla svědkem. Psaní chápu jako vnitřní potřebu. A píši neustále o tomtéž tématu právě proto, že cítím vnitřní nutnost právě tato témata zpracovat, k žádným jiným se necítím nijak povinována. Kdybych tuhle vnitřní nutnost necítila, pak bych nejspíš nebyla spisovatelkou. Klidně bych byla bývala kadeřnicí. To by myslím bylo taky pěkné.
* O své životní filosofii
Já nejsem žádná filozofka a i jako teoretička nejsem moc dobrá. Myslím, že být filozofem je ještě zvláštnější zaměstnání než být spisovatelem. Mou jedinou filozofií je snad jen to, že nerozumím životu.
* O pestrosti jazyků
Je pravda, že v tomhle směru si Bůh příliš snahy nedal, takže jsme neustále odkázáni na překlad. To, že český jazyk vychází z české historie, české společnosti, české povahy, českého vnímání světa, zatímco rumunština z rumunské historie, rumunského společnosti a tak dále však považuji za úžasné. Nějaké nové mezinárodní esperanto by bylo jako „Sowjetmensch“ (sovětský člověk), uměle vytvořený a vnucovaný ostatním. To je ale diktatura a tam určitě nechceme. (potlesk publika)
* O současném Rumunsku
Pokaždé, když tam přijedu, je z toho skandál. Navíc tam každým rokem podezřele stoupá počet disidentů. Dokonce je na to rčení, které zní asi takto: Málo nás bylo, hodně nás zůstalo. Účastním-li se v Rumunsku nějaké diskuze, nejčastěji o diktatuře, noviny mě pak ještě haní dalšího půl roku. V Rumunsku totiž není člověk v diskuzi oponent, ale nepřítel. Ještě se tam bohužel nenaučili, že mít rozdílný názor je přece naprosto normální.
Na podzim vyjde další kniha
Herta Müllerová přijela do Prahy už ve středu, a v roli čestného hosta se zúčastnila předávání výročních cen Magnesia Litera. Čtvrtečního večera se pak necelé dvě hodiny věnovala svým tuzemským čtenářům. Kromě četby úryvků z románu Rozhoupaný dech odpovídala i na otázky z publika a podepisovala své knihy.
Ty jsou v tuto chvíli v českém překladu k dispozici tři, autorčina dvorní překladatelka Radka Denemarková však už pilně pracuje na další. Chystaný román Der Fuchs war damals schon der Jäger (Už tehdy liška byla lovcem), který v Německu vyšel na počátku 90. let, zachycuje každodenní život v totalitním režimu. Na pultech českých knihkupců by se měl objevit na podzim.
