7 fotek 
Na jevišti má mnoho tváří. Dokáže ztvárnit obětavou a milující Markétu Lazarovou, následně se převtělí do lstivé a nespoutané děvečky z Kříže u potoka. Klára Klepáčková před nedávnem úspěšně absolvovala činoherní herectví na DAMU. Momentálně ji můžete vidět v Moravském divadle Olomouc, kam nastoupila čerstvě po studiu.
Klára Klepáčková je jednou z nových tváří Moravského divadla Olomouc Zdroj: Petr Bláha
Jak probíhaly tvoje první kroky na divadelní jeviště?
Asi rok před maturitou jsem se přihlásila do dramaťáku k paní Navrátilové u nás v Chebu. Jenže ten hned vzápětí skončil. Ani nevím, jestli mě to tehdy odrazovalo, nebo jsem to považovala za nějaké znamení… Paní Navrátilová si nás potom pár vzala do divadla na hostování v dětských rolích.
V té době už ses připravovala na přijímačky?
Když jsem tušila, že se budu hlásit na DAMU, hned jsem začala číst divadelní hry a chodit na představení. Najednou jsem tomu doslova propadla. Většina mých spolužáků měla zkušenosti už dříve a měli potom trochu navrch. Objížděli totiž divadelní soutěže, recitovali, chodili do kroužků, měli zkrátka větší přehled. Styděla jsem se za svou nevzdělanost. Mě divadlo bavilo vždycky, ale předtím zdaleka ne tolik. Nedá se říct, že bych se narodila a věděla, že budu herečka.
damu.test.amu.cz
Klára Klepáčková se narodila v Chebu roku 1987. Pochází z neherecké rodiny. Studium činoherního herectví na DAMU dokončila v roce 2011, mezi její absolventské role patřila Elmíra z Tartuffa, Markéta z inscenace Markéta, dcera Lazarova a Nina z Racka. S některými ze svých spolužáků spolupracuje dodnes v Moravském divadle Olomouc a v autorském Cabaretu Calembour, který se hraje v Praze v Divadle Kampa. Jejich ročník označovali kritikové za velmi schopný a nadaný.
Měla jsi jiný cíl, kterým bys chtěla směřovat?
Já žiju okamžikem a koukat se do budoucnosti je pro mě hrozně náročné. Bavily mě jazyky a matematika a měla jsem ambice studovat mezinárodní vztahy. Představovala jsem si, že budu hodně cestovat po světě a žít v zahraničí. Paradoxně ale dělám profesi, se kterou se do ciziny těžko podívám. Vtipné, kam nás ten život zavede, že?
S jakými největšími překážkami ses při své práci setkala?
Když jsem nastoupila do divadla tady v Olomouci, zkoušeli jsme Na miskách vah. Toho díla si moc vážím, ale bylo to pro mě náročné a myslím, že jsem si sáhla dost hluboko do sebe. První hra v prvním angažmá, byla jsem hozená do vody a musela plavat. Říkala jsem si, jestli mi to za to stojí. Ale co vás nezabije, to mě posílilo.
Mohlo by vás zajímat: Inscenace Ostrov/Olomouc hýří vtipem
Co na tom bylo pro tebe nejtěžší?
Beru si věci dost osobně, což v herectví není ideální. Není to, jako když mám pípat zboží v krámu a když to pokazím, prostě to dám smazat a hotovo. Pracujeme se sebou. Připomínky, které má režisér, míří přímo na tělo. Já to někdy příliš prožívám a jsem hysterická. Prostě typická ženská.
Pomohla ti DAMU s vnitřním vyrovnáváním?
Rozhodně mě zformovala. To dělá asi každá škola, ale na DAMU jsme se setkali s velmi osobním přístupem. Jsem moc ráda, že jsem nešla někam, kde je v ročníku osm set lidí a každý má pořadové číslo. To prostředí mi bylo velmi příjemné. Což bylo důležité, protože jsme trávili ve škole celé dny. Ráno trénink, potom pohybová a herecká zkouška, klasické přednášky, zpěv, jevištní mluva. Člověk z toho padal na pusu. Nestíhala jsem ani pořádně jezdit domů. Rodina nás nabíjí, ale uvědomujeme si to jen málo. Vždycky, když jsem přijela, tak jsem čerpala a čerpala.
„Divadlo beru jako jedno z posvátných míst, kde by měla platit pravidla slušného chování.“
Pozoruješ, že by se tvůj život aspoň trochu zpomalil, co jsi opustila Prahu?
Určitě, na Hané je to méně hektické. A to je znát i v divadle. Tady v Olomouci na sebe mají kolegové více času. Třeba se i pozastaví, popovídají si. V Praze to vypadalo spíš tak, že všichni lítali po svých věcech, což je asi logické. Tady je to takové rodinnější. Musím říct, že jsem až překvapená, s jakou vřelostí až láskou nás tu přijali. Jsem tu spokojená. Ale kdoví, jak dlouho tu vydržím nebo jak dlouho to tu se mnou vydrží.
Máš vysněnou roli, kterou by sis teď ráda zahrála?
Lákají mě protiklady. Od školy jsem tak nějak zaškatulkovaná do trpějících naivek, takových těch děvčátek a slečinek, a asi proto bych ráda zkusila právě něco ženského, podlého.
Já si tě nejvíc pamatuji jako Mařičku v Kříži u potoka, který jste hráli v Praze v Divadle Na Prádle.
A to byla zrovna výjimka. Tu příležitost mi dal Pavel Ondruch, který s námi tuto hru nazkoušel. Nepatřilo to ke školním osnovám, vytáhl si pár studentů z ročníku a rozhodl se s námi zkoušet po nocích. Těšilo mě, že jsem si mohla takhle zablbnout v roli, která není na první pohled mou parketou. Bylo to moc fajn. Ale nestěžuji si, i tady dostávám různorodé role.
Už jsi se naopak v některé roli necítila dobře?
To se mi zatím nestalo, ale spíš si umím představit, že by mě mrzelo, kdybych vystupovala v představení, které by se mi zdálo nesmyslné. Kdyby se mi scénář i pojetí režiséra zdálo nesmyslné. Potom by i ta role mohla být jakákoli, a nenaplňovalo by mě to.
V inscenaci Arabská noc se hraje ve skleněných boxech Zdroj: moravskedivadlo.cz
Kterou ze svých současných inscenací považuješ za nejpovedenější?
Stojím si za všemi, ale kupříkladu Arabská noc je něco nového. Vyšlo o ní také nejvíce recenzí, a to o něčem svědčí. I špatná reklama je pořád reklama. Diváci se opravdu rozčlenili na dvě skupiny. Někteří odcházeli v průběhu, jiní na konci tleskali ve stoje. Dnes je těžké odhadnout vkus. A taky si myslím, že jsou lidé dnes hodně ovlivněni televizí a reality show a tak podobně. Nechci mudrcovat, ale naše povolání trošku hodnotně klesá. Beru divadlo stále jako jedno z posvátných míst, kde by měla platit pravidla slušného chování. Hlediště není pohodlný gauč a nás nelze přepnout ani vypnout. Jsme tu a čekáme na zpětnou vazbu.
Už víš, co všechno obnáší práce herce. Jsi proto shovívavější, když se ocitneš naopak v hledišti?
Určitě jsem shovívavější a na některé věci se dívám z jiného úhlu. Na druhou stranu je pravda, že nejsem náročný divák, takže to už by musela být jó blbina, aby se mi to nelíbilo. Dávám šance, hledám si, co chtějí autoři říct, snažím se pochopit. Na to má právo jakékoliv představení.
Nepřehlédněte: Muzikál Sugar rozesmál diváky v Olomouci
Stalo se ti někdy na jevišti, že jsi zapomněla text?
Já už měla okno i v písničce! A to je průšvih, když hudba běží dál a „La-la-la…“. Byla to Nemravná píseň, cabaretek, který jsme hráli na škole. Shodou okolností to hrajeme teď i tady a já tam mám tu stejnou roličku. Tenkrát jsem se pěkně opotila, to bych nikomu nepřála.
Už jsi naopak musela zachraňovat situaci, když třeba kolega nevěděl, co dál?
Přišlo na to, ale já nikdy v takovém případě nevím, jak reagovat. Nic mě nenapadá nebo plácnu blbost a ono se to zamotá ještě víc. Moc často se to ale nestává, asi mám připravené kolegy.
Kláru Klepáčkovou můžete vidět mimo jiné v inscenaci Arabská noc
Takové problémy rozhodně nemusí řešit filmový herec. Máš za sebou první zkušenosti s filmem. Vidíš v tom velký rozdíl oproti divadlu?
Je to určitě jiný druh. A především na to ani nemáme školu jako třeba v Americe. Na FAMU herectví není, tady se studuje jenom divadelní. Což je trochu problém, kdyby se chtěl člověk prosadit na plátně. Na castinzích na mě pořád řvou: „Uber, uber, to je moc divadelní!“ Nebo mě někdy ani nezvou, protože vidí, že jsem z DAMU. Možná to bude trochu i mou povahou, mám dost rozpohybovaný obličej na rozdíl od televizních herců. Ta kamera to nemá ráda, mohla by prasknout čočka. (smích)
A otázka na závěr – v jaké další hře se na tebe můžeme nyní těšit?
Právě zkoušíme komedii Když se zhasne, což je dílo našeho kolegy Romana Vencla a Míši Doleželové ze Zlína. Probíhá to moc hezky, jen nám nezbývá moc času. Ta hra totiž původně neměla být zařazená v plánu, ale normálně bychom teď stáli, protože na velké scéně bude mít premiéru Žaloba proti neznámému a v tom neúčinkujeme. Naše premiéra bude 5. března v Českém rozhlase Olomouc. V Moravském divadle se to potom bude hrát za oponou a časem možná i na velkém jevišti.
