Festival Pohoda: Reportéři Topzine.cz byli uprostřed zhrouceného obřího stanu. Přežili!

Byla sobota, okolo druhé hodiny odpoledne, když jsme se rozhodli, že před návštěvou press centra v areálu festivalu Pohoda, si pro jistotu sbalíme věci ve stanu a odneseme si je uložit do úschovny. Shodou náhod jsme se ke svému stanu ubírali z O2 Arény, která se na nás za dvě hodiny zřítila.

Měli jsme s sebou stan, který měl nalomenou nosnou tyč, a během první noci se rozpůlila. Bylo nám jasné, že výraznější déšť nepřežije, proto jsme si sbalili všechny věci do krosen, stan nechali na místě, a svá zavazadla šli uložit do úschovny. Po cestě jsme si koupili bramborák a vydali se zpět do obřího stanu, kde mohla festivalová pohodička pokračovat pod střechou dál.

Hodně lidí, kteří byli původně v O2 Aréně na koncert kapely Para se také vydalo zaopatřit své věci do stanu, proto koncert A.M.O. & United Flavour neměl z počátku tak velkou fanouškovskou přízeň, přesto se do stanu během chvíle slezlo několik tisíc lidí. Když venku začalo pršet víc, další se rozhodli zde skrýt.

Střídavě jsem sledoval dění na scéně, dav pařící pod pódiem a otevřeným průzorem v přízemí stanu počasí. Koncert se přehoupnul do druhé poloviny a ve velkém stanu panovala výborná atmosféra. V jednu chvíli jsme si všimli, že za zadní částí O2 Arény letí bílý párty stan.

„Jsem zvědavý, kdy poletí náš stan,“ pronesl jsem k Markétě ironicky větu týkající se našeho ubytovacího zařízení, které nebylo v nejlepším stavu. Současně jsme se zasmáli, jako ostatně desítky dalších, včetně nově příchozích schovávajících se ve stanové aréně před bouřkou, kteří před vteřinou viděli proletět zmíněný párty stan.

V druhé vteřině jsem se otočil opět směrem k pódiu a vyhlédl ven ze stanu. Teď už ale ne průzorem v přízemní části O2 Arény, ale trhlinou ve střeše! Stáli jsme zhruba v prostředku stanu, hned vedle zvukaře, kde jsem se do této chvíle opíral o plůtek ohraničující kotviště jednoho z osmi vysokých nosných sloupů.

Hudba přestala hrát, nebo jsem ji přestal vnímat, ve chvíli, kdy mé uši naslouchali jen zlověstnému zvuku trhající se plachtoviny a svištícím kovovým konstrukcím. Sloup, o který jsem se ještě před chvílí téměř opíral, se řítil těsně za má záda. Přiskočil jsem k Markétě a v šoku prohodil několikrát nevěřícné: „Ty vole, ty vole!“

Nebyl to sen, skutečně jsem viděl dobře, řítila se na nás celá střecha včetně neskutečně těžkých masivních sloupů. Sledoval jsem sloup, který byl původně postaven paralelně s tím, který se mi nebezpečně klátil za zády. Přiskočil jsem blíž k Markétě a nastavil ruce proti padajícímu sloupu.

„Bacha, bacha!“ křičel jsem, ruce stále natažené proti hroutícímu se stanu. V tu chvíli mi hlavou proběhla relativně pozitivní myšlenka: snad nás to nezabije a záchranáři nás pod tím brzy najdou. Sloup najednou změnil směr a sklouznul kousek vedle, nás pohltila tma.

„Jsi naživu?“ pronesl jsem v temnotě směrem k Markétě a doufal, že tam ještě někde je, a odpoví.

„Jo,“ odpověděla překvapeně.

Nadzdvihnul jsem plachtu a kupodivu se k nám dostalo světlo. Pohlédl jsem na Markétu a ještě jednou se ujistil, že se jí opravdu nic nestalo. V tu chvíli jsem se nesoustředil na nikoho jiného.

Rychle pryč, než na nás spadne něco dalšího, tlačil jsem Markétu před sebou na kraj stanu. Nikoho jsem neslyšel křičet, nevnímal jsem křik. Potřebovali jsme se dostat pryč ze sutin.

Byli jsme z toho venku. Okolo postávalo odhadem 500 lidí z asi tak 3 000, kteří ještě se ještě před pár vteřinami bavili uvnitř stanu. Procházel jsem dál šokovanými lidmi směrem ke stanovému městečku, kde sídlil i jeden tým záchranářů. Nemohl jsem v kapse najít telefon, abych zavolal sanitku. Tu už volali lidé postávající okolo mladíka ve věku 20 až 25 let, který se držel za čelo a po obličeji mu stékala krev. Nekřičel, sám si asi ještě vůbec neuvědomoval, co se stalo, natož co ho praštilo.

Pocit absolutní bezmoci proti padajícím sloupům v O2 Aréně trval dlouho, ačkoliv ve skutečnosti se vše odehrálo během několika vteřin. Cesta ven ze středu stanu ven trvala naopak hrozně krátce. Ztěží si dokážu vzpomenout, co jsem přesně dělal, říkal, kudy jsem běžel. Než jsme doběhli na kraj stanového městečka, slyšel jsem sirény.

Do té doby příjemný kulturní zážitek zastínila vzpomínka na jatka, jejichž obětí jsem mohl být i já. Festival skončil, v tom jsem měl jasno. Vyzvedli jsme si naše krosny z úschovny a vydali se na cestu zpět do Prahy. Museli jsme třikrát přestupovat, dvě hodiny čekat v Hranicích na Moravě na další vlak, domů jsme dorazili až v 5 ráno, ale za celou dobu jsme se nemohli oprostit od zlé vzpomínky, která nám vzala všechny ty pěkné, které jsme na Pohodě letos prožili.

Mám pocit, že jsem se znovu narodil, pocit, že jsem přežil čelní srážku osobáku s kamionem, pád letadla. Jsem na živu. Fanoušci festivalu přišli například o vystoupení Travis, Klaxons, znovu obnovených Lamb, ale zejména o své přátele, kteří zůstali pod troskami stanové arény.

Něco muselo být špatně… Možná se plachta roztrhla, jak se vítr opřel do děr ve střeše o velikosti vlašského ořechu. Všiml jsem si jich při vystoupení kapely Para, když jsem seděl na karimatce v zadní části arény, tou dobou jimi ještě prosvítalo slunce. Některé z nich byly zalepené… Třináctý ročník největšího slovenského festivalu se stal bohužel nešťastným, návštěvníci se přišli bavit, místo toho byli svědky katastrofy, která mnohé z nich připravila o zdraví. To se nemělo stát…

Foto: Markéta Prošková